ECLI:CZ:US:2021:4.US.227.21.1
sp. zn. IV. ÚS 227/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti A. F., zastoupeného Mgr. Liborem Zbořilem, advokátem, sídlem Plzeňská 3350/18, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. října 2020 č. j. 25 Co 132/2020-1136, rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. února 2020 č. j. 0 P 69/2016-1055, usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. května 2019 č. j. 0 P 69/2016-968, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. března 2019 č. j. 21 Co 103/2019-946, usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. ledna 2019 č. j. 0 P 69/2016-884 a ze dne 12. října 2016 č. j. 0 P 69/2016-736, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a L. F., nezletilé A. F. a nezletilého M. A. F., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, konkrétně právo na péči o děti zaručené v čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení čl. 4 odst. 3 a 4 a čl. 41 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem č. j. 0 P 69/2016-1055 na základě návrhu Statutárního města Hradec Králové - odboru sociálních věcí a zdravotnictví, oddělení sociálně právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD Hradec Králové") stěžovateli zakázal osobní styk s jeho nezletilými dětmi (druhým a třetím vedlejším účastníkem řízení) s tím, že je oprávněn je kontaktovat jen každou první středu v měsíci prostřednictvím elektronické pošty. Zároveň byla matce dětí (první vedlejší účastnici řízení) uložena povinnost jednou za šest měsíců písemně informovat stěžovatele o podstatných skutečnostech týkajících se zdravotního stavu, školních činností a zájmové činnosti nezletilých vedlejších účastníků. České republice byly přiznány náklady řízení s tím, že každý z rodičů uhradí náklady jednou polovinou. Dále soud rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Tímto rozsudkem byl změněn původní rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 4. 2015 č. j. 0 P 284/2012-563 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 8. 2015 č. j. 20 Co 309/2015-666, kterým byl upraven rozsah styku otce s nezletilými dětmi.
3. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice byl shora rekapitulovaný rozsudek okresního soudu potvrzen napadeným rozsudkem krajského soudu kromě výroku o přiznání nákladů řízení České republice, který byl změněn tak, že tyto náklady řízení platí stěžovatel. Zároveň krajský soud uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení před okresním soudem i krajským soudem.
4. Stěžovatel ústavní stížností dále napadá též předchozí rozhodnutí soudů o předběžných opatřeních. Z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením okresního soudu ze dne 12. 10. 2016 č. j. 0 P 69/2016-736 bylo stěžovateli uloženo, aby se zdržel osobního i jakéhokoli jiného styku s nezletilými vedlejšími účastníky. Dalším usnesením okresního soudu ze dne 22. 1. 2019 č. j. 0 P 69/2016-884 (potvrzené usnesením krajského soudu ze dne 28. 3. 2019 č. j. 21 Co 103/2019-946) bylo předchozí předběžné opatření změněno tak, že se vedlejší účastnici ukládá povinnost strpět asistovaný styk nezletilých vedlejších účastníků se stěžovatelem v Manželské a rodinné poradně v Hradci Králové (dále jen "manželská a rodinná poradna") každý třetí pátek od 14 do 15 hod. počínaje 5. 4. 2019. Konečně usnesením okresního soudu ze dne 14. 5. 2019 č. j. 0 P 69/2016-968 bylo předběžné opatření opět změněno tak, že se stěžovateli zakazuje jakýkoli styk s nezletilými.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel rozsáhle rekapituluje průběh sporu, kritizuje přístup OSPOD Hradec Králové. Namítá podjatost zaměstnanců OSPOD Hradec Králové vůči jeho osobě s tím, že nejednají v zájmu nezletilých dětí.
6. Napadeným rozsudkům stěžovatel vytýká nesprávná skutková zjištění, upřednostnění některých důkazů a nerespektování znaleckých posudků. Stěžovatel přiznává, že "je nestandardní osobnost", své obtíže v řízení nezastíral a opakovaně soudu sděloval, že je v péči psychologa. Ovšem "jen samotný fakt, že otec má psychické potíže, neznamená jeho vyloučení z otcovské role". Nikdy podle stěžovatele nebylo prokázáno, že by byl on sám příčinou konfliktů, či děti ohrožoval, neboť základním problémem byl konflikt rodičů, nikoli stěžovatel sám. Stěžovatel tvrdí, že vytýkaným nedostatkem sebereflexe netrpí on, nýbrž vedlejší účastnice.
7. Stěžovatel pak podrobně odkazuje na jednotlivé závěry znaleckých posudků, vytýká soudům jejich nerespektování, vzájemně konfrontuje jednotlivé důkazy a skutková zjištění, tvrdí, že rozhodnutí jsou překvapivá, nepřezkoumatelná a nedostatečně zdůvodněná. Podle stěžovatele není zřejmé, jak soudy dospěly ke svým závěrům a z čeho vycházely. Závěr krajského soudu, že stěžovatel "opakovaně a soustavně jednal nemístně, agresivně a ani za přispění odborníků se mu nepodařilo navázat s dětmi vztah" je dle stěžovatele nepodložený. Soudy nezohledňují důkazy, které svědčí ve prospěch stěžovatele, jejich závěry jsou rozporné s nálezem ze dne 26. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1079/17 (N 133/86 SbNU 261), z něhož plyne, že zákaz styku je řešením ultimae rationis.
8. Napadená rozhodnutí podle stěžovatele nezohledňují zájmy dětí, přičemž v důsledku předběžných opatření neměl stěžovatel možnost se s dětmi stýkat. Stěžovatel tvrdí, že nemůže navázat styk s dětmi ani písemnou cestou, ačkoli to plyne z napadených rozsudků, tvrdí, že při prvním dopise pro děti v květnu 2020 byl dopis vedlejší účastnicí předán zaměstnanci OSPOD Hradec Králové, který jej vyhodnotil jako závadný, tudíž vedlejší účastnice nemá vůli, aby děti měly alespoň písemný styk se stěžovatelem.
9. Stěžovatel též tvrdí porušení svých práv tím, že je nucen na základě rozsudku krajského soudu zaplatit náklady řízení České republiky (plnou výši znalečného), jakož i náklady řízení vedlejší účastnice.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
11. Ústavní stížnost je však v části směřující proti usnesení krajského soudu ze dne 28. 3. 2019 č. j. 21 Co 103/2019-946 a usnesení okresního soudu ze dne 22. 1. 2019 č. j. 0 P 69/2016-884 podána po lhůtě (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), neboť citované předběžné opatření, na jehož základě proběhl asistovaný styk stěžovatele s nezletilými vedlejšími účastníky řízení ve dnech 5. 4. 2019 a 26. 4. 2019, napadl stěžovatel ústavní stížností až dne 26. 1. 2021.
12. Ústavní stížnost je dále v části směřující proti usnesením okresního soudu ze dne 14. 5. 2019 č. j. 0 P 69/2016-968 a ze dne 12. 10. 2016 č. j. 0 P 69/2016-736 nepřípustná, neboť stěžovatel nepodal odvolání, tedy nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
13. Ústavní stížnost byla podána včas a je přípustná jen v části směřující proti rozsudku krajského soudu ze dne 22. 10. 2020 č. j. 25 Co 132/2020-1136 a rozsudku okresního soudu ze dne 18. 2. 2020 č. j. 0 P 69/2016-1055 (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Námitky stěžovatele spočívají v rozporování téměř všech skutkových zjištění provedených obecnými soudy, jakož i navazujících právních závěrů. V této souvislosti Ústavní soud úvodem připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných (srov. např. usnesení ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2046/17, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Pokud jde o námitky vůči zjišťování skutkového stavu, připomíná Ústavní soud, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
15. V posuzované věci šlo primárně o ochranu nejlepšího zájmu dětí (vedlejších účastníků řízení). Je nutno připomenout, že nejlepší zájem dítěte je nutno vždy posoudit s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě, jehož se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jeho osobním poměrům, situaci a potřebám. Jde tak vždy o posouzení konkrétních skutkových okolností případu. Zde je nutno s ohledem na subsidiaritu ústavního přezkumu, jakož i referenční kritérium přezkumu, kterým je ochrana ústavě zaručených práv, nikoli další instanční přezkum rozhodnutí obecných soudů, zdůraznit, že posuzování skutkových otázek, zejména pak v rodinně právních věcech, musí být v prvé řadě úkolem obecných soudů. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 (N 235/75 SbNU 617) "rozhodování v citlivých rodinně právních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního ‚rozhodce', ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla obecným soudem eventuálně upřena".
16. Z napadených rozhodnutí i z ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že manželství stěžovatele a vedlejší účastnice bylo rozvedeno, byl upraven rozsah styku stěžovatele s nezletilými vedlejšími účastníky (v dubnu 2015). Následně bylo vydáno několik shora popsaných předběžných opatření. V říjnu 2016 byl stěžovateli zakázán styk s nezletilými vedlejšími účastníky z důvodu jeho vulgárního a agresivního chování v jejich přítomnosti, s tím, že v důsledku kontaktu nezletilých účastníků řízení se stěžovatelem se jejich zdraví i duševní stav zhoršoval. V lednu 2019 byl umožněn asistovaný styk a v květnu 2019 byl styk opět zakázán.
17. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 30. 5. 2013 č. j. 2 T 140/2012 uznán vinným ze zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí a byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 26 měsíců s podmíněným odkladem na 3 roky. Stěžovatel k uvedenému zdůrazňuje, že ve znaleckém posudku PhDr. Skramuské je uvedeno, že "i oběť tohoto násilí, tedy matka, by měla pracovat na tom, aby byla schopná kooperovat s otcem v zájmu zdravého vývoje dětí", stejně jako to, že "i pokud bychom měli informaci, že otec byl odsouzen pravomocně pro dlouhodobé fyzické násilí proti matce, i v přítomnosti dětí, tak by to naše závěry příliš neovlivnilo, neboť nikde ze spisové dokumentace nevyplynulo, že by fyzické násilí otce směřovalo proti dětem a naším úkolem bylo vyjádřit se ke vztahu otec a děti". Ústavní soud nijak nezpochybňuje právo otce na styk s dětmi, i důležitou roli obou rodičů, zároveň je však primárně na obecných soudech, aby posoudily rodinnou situaci a nejlepší zájem dítěte s ohledem na všechny zjištěné skutečnosti a provedené důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje ta skutková zjištění, která svědčí v jeho prospěch a zároveň bagatelizuje či zpochybňuje důkazy svědčící v jeho neprospěch (ať již jde o zprávy OSPOD Hradec Králové, zprávy manželské a rodinné porady, ale též např. výpověď vlastní matky), není však rolí Ústavního soudu důkazy, které sám neprovedl, opětovně konfrontovat, hodnotit a vyvozovat z nich jiné závěry, než ke kterým dospěly obecné soudy.
18. Stěžovatel připomíná, že se přímo vůči dětem fyzického násilí nedopustil a odkazuje na závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 1079/17, z něhož plyne, že "hrozba fyzického násilí ze strany rodiče je přitom srovnatelná s újmou pramenící ze ztráty vazeb k jednomu rodiči v důsledku manipulace druhým rodičem ... v případě zatím neprokázaného rizika násilí měl nejlepší zájem dítěte vést krajský soud k tomu, aby byl stěžovateli do skončení trestního stíhání umožněn alespoň asistovaný styk ... úplný zákaz styku je třeba označit za řešení ultima ratio, které musí být vyhrazeno mimořádným situacím a ke kterému musí existovat velmi vážné důvody... stát má přitom odpovědnost prostřednictvím svých orgánů vést rodiče ke konstruktivnímu řešení krize jejich rodiny a k respektu k rodičovství druhého rodiče". Skutkové okolnosti posuzovaných věcí jsou však poněkud odlišné. V citované věci sp. zn. I. ÚS 1079/17 nebylo v době rozhodování nijak prokázáno podezření z násilného jednání stěžovatele, Ústavní soud vycházel z toho, že podezření se zakládají primárně na tvrzení matky a "indicie stěžovatelova závadného jednání zřejmě stále nejsou tak vážné, aby ospravedlňovaly úplný zákaz styku stěžovatele s nezletilými". Jakkoli se stěžovatel v nyní posuzované věci nedopouštěl násilí vůči dětem, byl pravomocně odsouzen za násilí vůči matce, tudíž jeho násilné sklony, resp. násilné jednání bylo (na rozdíl od věci sp. zn. I. ÚS 1079/17) prokázáno, byť nesměřovalo přímo vůči dětem. Jinak řečeno, pro zákaz styku rodiče s dítětem není nezbytné, aby vždy došlo nejprve k fyzickému napadení dítěte, v opačném případě by preventivní činnost orgánů sociálně právní ochrany dětí v určitých situacích postrádala smysl. I samotné nevhodné chování vůči jiným osobám v přítomnosti dětí je relevantním argumentem, který je nutno brát v potaz při ochraně zdravého psychického vývoje dětí. V nyní posuzovaném případě navíc nedošlo k úplnému zákazu styku, ale je umožněn alespoň styk korespondenční s tím, že při zlepšení situace, resp. změně chování stěžovatele může být obnoven i styk přímý.
19. Tvrdí-li stěžovatel, že korespondenční styk nefunguje, jde o tvrzení skutečnosti, která nastala po vydání napadených rozhodnutí a na posouzení ústavnosti těchto rozhodnutí tak nemá vliv. Může být však bráno v potaz při případném dalším rozhodnutí obecných soudů o formě styku stěžovatele s nezletilými vedlejšími účastníky.
20. Ústavní soud nijak nezpochybňuje, že osobní zákaz styku je řešením ultimae rationis, které výrazně zasahuje do rodičovských práv a obecné soudy by se tak měly snažit nalézt jiné formy řešení, které co nejvíce zohledňující jak nejlepší zájem dítěte, tak práva rodičů (typicky asistovaný styk) než přistoupí k zákazu osobního styku. V nyní posuzované věci však byl (na rozdíl od věci sp. zn. I. ÚS 1079/17) před vydáním napadených rozsudků asistovaný styk předběžným opatřením nařízen, přičemž při následném zákazu styku v navazujícím předběžném opatření, resp. v napadených rozsudcích vyšly soudy právě z toho, že mírnější forma zásahu do práv stěžovatele (tj. asistovaný styk) není způsobilá cíl zásahu (tj. ochranu nejlepšího zájmu dětí) naplnit. Vydání předběžných opatření v lednu 2019 tedy představovalo optikou shora citovaného nálezu právě snahu o řešení rodinné krize a umožňovalo setkávání stěžovatele s nezletilými dětmi bez přítomnosti matky a za asistence odborníků. Jak však plyne z napadených rozhodnutí, způsob jednání stěžovatele při druhém asistovaném styku vyhodnotil soud na základě zprávy manželské a rodinné poradny jako nežádoucí pro psychický stav dětí a další přímé kontakty jako odporující nejlepšímu zájmu dětí.
21. Stěžovatel sice bagatelizuje pokus o navázání kontaktu s dětmi za pomocí odborníků slovy "asistovaný styk dne 26. 4. 2019 ... se nepovedl - žádná ze stran setkání nebyla spokojená, ba naopak panovala na všech stranách silné rozčarování a nespokojenost", jak však plyne z napadených rozhodnutí, ale i z řady tvrzení stěžovatele, důvodem bylo primárně nerespektování většiny doporučení, kterých se stěžovateli (pro snahu úspěšně realizovat asistovaný styk s dětmi) dostalo, tj. neschopnost přizpůsobit své chování roli rodiče v přítomnosti dětí v souladu s doporučením odborníků.
22. Argumenty soudů shrnuté v napadených rozhodnutích (a částečně se podávající též z předchozích předběžných opatření) neshledává Ústavní soud jako excesivní. Stěžovatel se spíše dožaduje dalšího instančního přezkumu napadených rozhodnutí, odlišného hodnocení provedených důkazů a vyvození odlišných právních závěrů, což však Ústavnímu soudu v rámci jeho limitovaného přezkumu nepřísluší.
23. Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí, je zřejmé, že soudy zjevně sledovaly nejlepší zájem obou nezletilých dětí, ochranu jejich zdraví, zejména psychického, a to i s vědomím toho, že zákaz styku s otcem (při připuštění pouze korespondenčního styku) je intenzivním zásahem do práva na rodinný život. Upřednostnění zájmů dětí před právem rodiče je však v dané situaci akceptovatelné. Omezení práv stěžovatele není nevratné a může být v závislosti na jeho dalším chování zmírněno, o což se ostatně soudy pokusily předběžným opatřením v lednu 2019.
24. Namítá-li stěžovatel, že došlo ke splynutí role navrhovatele a kolizního opatrovníka, je nutno připomenout, že v obou napadených rozhodnutích je navrhovatelem OSPOD Hradec Králové, ale kolizním opatrovníkem dětí v řízení před soudem Město Nový Bydžov, tudíž zde k jakékoli procesní chybě nedošlo.
25. K námitce týkající se nákladů řízení Ústavní soud konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení je zásadně doménou obecných soudů a samotný spor o náhradu nákladů řízení obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Výroky rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení jsou dostatečně odůvodněny (body 18 až 24 napadeného rozsudku) a v závěrech krajského soudu nespatřuje Ústavní soud jakýkoli exces vyžadující kasační zásah Ústavního soudu.
26. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako opožděnou podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbytku jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu