ECLI:CZ:US:2021:4.US.2271.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2271/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Krajči, zastoupeného JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou, sídlem Ondříčkova 2167/16, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2020 č. j. 15 Co 206/2020-240, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. března 2020 č. j. 12 C 96/2018-229, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. června 2020 č. j. 12 C 96/2018-245, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. července 2020 č. j. 12 C 96/2018-251, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. července 2020 č. j. 12 C 96/2018-252, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a JUDr. Terezy Coufalové, Ph.D., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že vykazují prvky svévole, libovůle a jsou ve zjevném rozporu s principy spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 31. 3. 2020 č. j. 12 C 96/2018-229, nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků za podané odvolání. Dle obvodního soudu stěžovatel projevil pouze nepatrnou aktivitu při prokazování svých poměrů, když pouze vyjmenoval osoby na něm finančně závislé a své vyživovací povinnosti ke svým dvěma dětem, výši svého důchodu a průměrnou výši výdělku manželky samostatně výdělečně činné. Obvodní soud poukázal na to, že stěžovatelem uváděná tvrzení vykazují značné nesrovnalosti, když pouze soudem vyměřené výživné na jeho dvě děti o více než 100 % převyšuje jeho jediný uváděný příjem. Tvrzení stěžovatele, že jeho jediný příjem tvoří dávka starobního důchodu ve výši 9 279 Kč, z níž hradí výživné svých dětí ve výši 17 000 Kč měsíčně, jakož i veškeré další výdaje, obvodní soud považoval za stěží uvěřitelné a nevěrohodné. Stěžovatel dle obvodního soudu nepředložil rozsudky soudů o výživném, nevysvětlil, proč nepožádal o snížení vyživovacích povinností, ani neobjasnil, proč není příjemcem dávek státní sociální podpory či dávek pomoci v hmotné nouzi, ani proč nemá žádný příjem ze zaměstnání či podnikání. Nadto zcela ignoroval podstatnou část výzvy obvodního soudu, když nesdělil, jak naložil s částkou asi 7 000 000 Kč, kterou dle svého vlastního tvrzení obdržel od obchodní společnosti VLTAVÍN leas, a.s., nepředložil soudu žádné listiny k prokázání svých tvrzení (výše důchodu, výše výdělku manželky, výše výživného apod.), ani nepředložil výpisy ze svých účtů. Jelikož stěžovatel nedoložil svou nepříznivou majetkovou situaci a neprokázal, že jeho poměry odůvodňují osvobození od soudních poplatků, obvodní soud mu osvobození od soudních poplatků nepřiznal.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 20. 5. 2020 č. j. 15 Co 206/2020-240 usnesení obvodního soudu potvrdil. Ztotožnil se s názorem, že stěžovatel své majetkové poměry odůvodňující případné osvobození od soudních poplatků přesvědčivě ani netvrdil a tím méně pak věrohodně doložil, ačkoliv ho v tomto směru tíží důkazní břemeno. Na uvedených závěrech dle městského soudu nemohlo nic změnit ani obsáhlé odvolání stěžovatele.
4. Usnesením obvodního soudu ze dne 10. 6. 2020 č. j. 12 C 96/2018-245 byl stěžovatel vyzván, aby zaplatil soudní poplatek za podané odvolání s poučením, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude odvolací řízení zastaveno. Usnesením obvodního soudu ze dne 1. 7. 2020 č. j. 12 C 96/2018-251 bylo k námitce stěžovatele potvrzeno usnesení obvodního soudu ze dne 10. 6. 2020 č. j. 12 C 96/2018-245 vydané asistentem soudce. Usnesením obvodního soudu ze dne 1. 7. 2020 č. j. 12 C 96/2018-252, bylo odvolací řízení zastaveno, neboť stěžovatel v určené lhůtě soudní poplatek za odvolání nezaplatil.
II.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje své majetkové poměry a uvádí, že trvání na zaplacení soudního poplatku by bylo snad až výrazem pohrdání jeho situací. Namítá, že soudy měly k dispozici doklady o tom, že se svým majetkem nemůže disponovat, protože je proti němu vedena exekuce pro výživné na děti, které není schopen platit. Byly si vědomy toho, že je starobní důchodce a nelze po něm spravedlivě požadovat, aby vydělával, jakož i toho, že případné dávky sociální pomoci nejsou určeny k placení soudního poplatku, stejně jako toho, že nemá šanci získat majetek na zaplacení soudního poplatku 28 580 Kč. Obvodní soud dle stěžovatele o jeho žádosti rozhodl mechanicky a městský soud jeho postup pouze laxně a povrchně aproboval, přičemž napadená rozhodnutí pro něj fakticky znamenají odepření přístupu ke spravedlnosti.
III.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
7. Ústavní stížnost je v části směřující proti usnesení městského soudu ze dne 20. 5. 2020 č. j. 15 Co 206/2020-240 a usnesení obvodního soudu ze dne 31. 3. 2020 č. j. 12 C 96/2018-229 přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Oproti tomu v části směřující proti usnesení obvodního soudu ze dne 10. 6. 2020 č. j. 12 C 96/2018-245, usnesení obvodního soudu ze dne 1. 7. 2020 č. j. 12 C 96/2018-251 a usnesení obvodního soudu ze dne 1. 7. 2020 č. j. 12 C 96/2018-252 je ústavní stížnost nepřípustná (blíže viz body 14. - 15. tohoto usnesení).
IV.
8. Ústavní soud setrvale akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu
s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a částečně návrhem nepřípustným - viz §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
V.
10. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s tím, že mu soudy nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků za podané odvolání, která však postrádá potřebný ústavněprávní rozměr a opomíjí limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí tohoto druhu.
11. Rozhodování o osvobození od soudních poplatků (a souvisejícím ustanovení zástupce z řad advokátů) je doménou obecných soudů, přičemž s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry a přezkoumávat naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, resp. ustanovení právního zástupce z řad advokátů. Ústavní soud proto otevřel tuto problematiku věcnému posouzení pouze výjimečně, a to buď v případech týkajících se velmi specifických otázek, v případech, v nichž došlo ke svévolnému výkladu a aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu obecnými soudy, například nerespektováním kogentní normy či interpretací v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo když v rozhodnutích absentovalo řádné odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, jaká kritéria či hlediska pokládal soud v projednávané věci za stěžejní (obdobně např. usnesení sp. zn. II. ÚS 773/12 ze dne 28. 6. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 2473/15 ze dne 22. 10. 2015 a řada dalších; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
12. Nedostatky, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, však v nyní posuzovaném případě shledány nebyly. Jak je patrné z naznačené rekapitulace, obecné soudy se posouzením otázky, zda stěžovatel splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, řádně zabývaly, aplikovaly relevantní zákonná ustanovení, uvedly důvody,
z nichž při svém rozhodnutí vycházely a odpovídajícím způsobem vysvětlily, jakými úvahami se řídily, přičemž tak učinily způsobem, který z ústavněprávních limitů nevybočuje. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy nesprávně zhodnotily jeho aktuální majetkové poměry, opomíjí, že podstatná pro rozhodnutí byla také skutečnost, že své majetkové poměry dostatečně nedoložil, když (navzdory výzvě soudu) zejména nedoložil, jak naložil s částkou přibližně 7 000 000 Kč, kterou dle svého vlastního tvrzení v minulosti obdržel.
13. Jelikož relevantní argumentaci způsobilou zpochybnit rozhodnutí obvodního soudu ze dne 31. 3. 2020 č. j. 12 C 96/2018-229 a městského sudu ze dne 20. 5. 2020 č. j. 15 Co 206/2020-240 o nepřiznání osvobození od soudních poplatků stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí a kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, Ústavní soud nezjistil, byla ústavní stížnost v této části odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
14. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení obvodního soudu ze dne 10. 6. 2020 č. j. 12 C 96/2018-245, kterým byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku, a proti usnesení obvodního soudu ze dne 1. 7. 2020 č. j. 12 C 96/2018-251, kterým bylo k námitce stěžovatele toto usnesení obvodního soudu (vydané asistentem soudce) potvrzeno, je třeba poukázat na stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), ze kterého vyplývá, že ústavní stížnost proti usnesení soudu, kterým byl účastník řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vyzván k zaplacení poplatku za řízení, splatného podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Uvedené stanovisko vychází (mimo jiné) z toho, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Usnesení, kterým je poplatník vyzván k zaplacení soudního poplatku, však za rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu považovat nelze. Právním názorem obsaženým v tomto stanovisku je Ústavní soud vázán a ústavní stížnost tak v této části bylo třeba odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou (obdobně také např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3135/18 ze dne 5. 11. 2018).
15. Stěžovatel napadá také usnesení obvodního soudu ze dne 1. 7. 2020 č. j. 12 C 96/2018-252, kterým bylo odvolací řízení zastaveno, neboť stěžovatel v určené lhůtě soudní poplatek za odvolání nezaplatil. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že proti tomuto rozhodnutí podal v souladu s poučením odvolání, o kterém doposud rozhodnuto nebylo (pakliže se tak v mezičase stalo, stěžovatel o tom Ústavní soud neinformoval a ústavní stížnost v tomto směru nerozšířil). Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal, přičemž v případech, kdy byl opravný prostředek řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i rozhodnutí vydané na jeho základě, jelikož úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení. Protože ústavní stížnost ani zde nesměřuje proti konečnému rozhodnutí, tak jak předpokládá §75 zákona o Ústavním soudu, musela být i v této části odmítnuta jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu