ECLI:CZ:US:2021:4.US.2276.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2276/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ČD Cargo, a. s., sídlem Jankovcova 1569/2c, Praha 7 - Holešovice, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2021 č. j. 23 Cdo 2193/2020-338, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. prosince 2019 č. j. 15 Co 187/2019-288 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. února 2019 č. j. 130 C 41/2015-232, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PKP CARGO INTERNATIONAL, a. s., sídlem Betonářská 580/14, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala po vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky 403 516 EUR s příslušenstvím (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Uvedenou částku požadovala stěžovatelka na základě tvrzení, že s vedlejší účastnicí uzavřela písemnou smlouvu (dále jen "smlouva") účinnou pro období od 1. 7. 2012 do 31. 3. 2014, jejíž součástí měl být závazek vedlejší účastnice k úhradě ceny za poskytnutí kapacity přepravy pro případ, že jí ve stanoveném období nevyužije, a to ve výši 2 EUR za každou neodvezenou tunu zásilek do celkového stanoveného minimálního rozsahu 350 000 tun oproti skutečně využitému rozsahu přepravy. Vedlejší účastnice však minimální sjednaný objem přepravy zásilek nerealizovala a přes výzvu stěžovatelky dlužnou částku neuhradila. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v řízení nebyla prokázána skutková verze tvrzená stěžovatelkou, konkrétně uzavření písemné smlouvy, jejíž součástí měl být výše uvedený závazek vedlejší účastnice k úhradě ve výši 2 EUR za každou neodvezenou tunu. Ačkoli stěžovatelka tvrdila, že disponuje oboustranně podepsanou smlouvou č. D 222016, takovou listinu soudu ani po výzvě nepředložila. Nadto v komunikaci stěžovatelky, a to v dopise vystaveném stěžovatelkou dne 18. 9. 2014, je obsaženo sdělení, že stěžovatelka oboustranně podepsanou smlouvou č. D 222016 nedisponuje, což koresponduje s výše uvedeným závěrem soudu, že písemná smlouva nebyla uzavřena. Navrhovala-li stěžovatelka, aby soud žalobou uplatněný nárok posoudil jako náhradu škody způsobenou tím, že vedlejší účastnice stěžovatelku včas neinformovala o tom, že nevyužije minimální sjednanou přepravní kapacitu, okresní soud konstatoval, že nevzal za prokázané uzavření písemné smlouvy se stěžovatelkou tvrzeným obsahem a nemohlo být tudíž ani prokázáno porušení prevenční povinnosti informovat stěžovatelku o nevyužití minimální sjednané přepravní kapacity.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.), změnil výrok II. o náhradě nákladů řízení před okresním soudem (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že předmětnou smlouvu je třeba posoudit jako tzv. rámcovou smlouvu, kterou strany upravují vzájemná práva a povinnosti pro své obchodování, v této věci práva a povinnosti pro případ objednání železničních přeprav vedlejší účastnice u stěžovatelky (formou nákladního listu). Krajský soud dále konstatoval, že smluvní ujednání o sankci za nesplnění smluvně dohodnutého objemu přeprav (o zaplacení částky 2 EUR za každou neodvezenou tunu zásilek), obsažené v čl. III.3.2. předmětné smlouvy (bylo-li by v řízení prokázáno, že se strany na tomto konkrétním obsahu dohodly), je nutno po právní stránce hodnotit jako ujednání o smluvní pokutě podle §544 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), které je ustanovením kogentním, v jehož odstavci druhém je stanovena obligatorně (pod sankcí absolutní neplatnosti) písemná forma, jejíž existenci se však stěžovatelce nepodařilo prokázat. Krajský soud poukázal na to, že stěžovatelka, tvrdila-li existenci ujednání o obsahu uvedeném v čl. III.3.2., byla okresním soudem řádně poučena podle §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), o povinnosti prokázat své tvrzení o písemném uzavření tvrzené dohody s upozorněním na následky nesplnění této výzvy. Stěžovatelka v daném řízení neprokázala existenci písemného ujednání o smluvně dohodnutém objemu přeprav o rozsahu 350 000 tun za předmětnou dobu a ani písemné ujednání, že v případě nedodržení tohoto objemu přeprav je vedlejší účastnice povinna uhradit stěžovatelce částku 2 EUR za neodvezenou tunu. Krajský soud dovodil, že nejde o ujednání o ceně za rezervovanou kapacitu objemu přepravy, jak tvrdila stěžovatelka.
4. Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelky obsaženou v jejím odvolání, že okresní soud pochybil, nepřiznal-li stěžovatelce žalovaný nárok na zaplacení částky 403 516 EUR alespoň z titulu náhrady škody. Krajský soud poukázal na to, že vymezením skutku, na jehož podkladě se účastník (žalobce) ve sporném řízení domáhá žalovaného nároku, je soud vázán, soud tedy nemůže přisoudit kvantitativně požadované plnění z titulu jiného skutku, než na základě kterého byl nárok v řízení uplatněn (s výjimkou situace, kdy je připuštěna změna žaloby). Vymezila-li tedy stěžovatelka svůj nárok skutkově tak, že se žalované částky domáhá jako sjednané ceny podle uzavřené smlouvy, je soud tímto vymezením skutku vázán. Krajský soud poukázal na to, že i když stěžovatelka při jednání u okresního soudu předestřela názor, že vztah je možno posoudit i podle ustanovení o náhradě škody, a uvedla, že jí "mohla" vzniknout faktická škoda i ušlý zisk, neboť se vedlejší účastnice chovala tak, jako by byla smlouvou vázána, avšak měla porušit prevenční povinnost podle §415 občanského zákoníku tím, že neavizovala v dostatečném předstihu stěžovatelce, že nevyužije sjednanou kapacitu přepravy, pak takto vymezená tvrzení prezentují odlišný skutek, než který vylíčila stěžovatelka v žalobě (a to jak co do totožnosti příčiny, tak i následku) a který učinila předmětem řízení. Takto vymezený odlišný skutek totiž vyžaduje zjišťování odlišného okruhu rozhodných skutečností z hlediska hypotézy právní normy, než skutek, který stěžovatelka vylíčila v žalobě a který učinila předmětem řízení, a na němž setrvala, a proto okresní soud správně nerozhodoval o změně žaloby, neboť stěžovatelka neprojevila procesním úkonem vůli ke změně žaloby, jen se domáhala odlišného právního posouzení skutku, který v žalobě vymezila a na němž setrvala.
5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto, protože není přípustné (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dovodil, že v posuzovaném případě stěžovatelka, ačkoli v dovolání uvedla, že porušení povinnosti vedlejší účastnice spatřuje v nevyužití sjednané minimální přepravní kapacity, v řízení před soudy v souvislosti s požadavkem na posouzení nároku z titulu náhrady škody tvrdila porušení tzv. prevenční povinnosti vedlejší účastnice spočívající v tom, že vedlejší účastnice neavizovala stěžovatelce v dostatečném předstihu, že nevyužije sjednanou kapacitu. Tvrdila tedy porušení jiné povinnosti než uvedené v žalobě (nevyužití sjednané přepravní kapacity vs. včasné neoznámení o nevyužití této kapacity). Současně tvrzení o tom, že si strany pro případ nevyužití (údajně) sjednané minimální přepravní kapacity ujednaly doplatek v konkrétní výši za každou nevyužitou jednotku sjednané kapacity, nepředstavuje tvrzení o konkrétní škodě vzniklé v důsledku porušení povinnosti vedlejší účastnice. Nejvyšší soud poukázal na to, že jedním ze základních rozdílů mezi náhradou škody a smluvní pokutou je, že v případě sporu, jehož předmětem je nárok z titulu smluvní pokuty, je nutnost tvrdit a prokazovat, že došlo k porušení konkrétní smluvní povinnosti a že pro případ porušení této povinnosti bylo mezi stranami platně ujednáno právo na smluvní pokutu, zatímco v případě nároku z titulu náhrady škody je třeba tvrdit a prokazovat nejen to, že došlo k porušení určité (nejen smluvní) povinnosti, ale současně, že v důsledku porušení této povinnosti vznikla stěžovatelce konkrétní škoda (ať už skutečná nebo ve formě ušlého zisku). Rozhodnutí krajského soudu proto podle Nejvyššího soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka poukazuje na to, že na jednání konaném u okresního soudu dne 10. 5. 2016 uvedla, že předmětný vztah lze posoudit podle ustanovení o náhradě škody a požádala soud o poskytnutí lhůty k doplnění tvrzení v uvedeném smyslu - tedy pouze avizovala doplnění žaloby a jejích skutkových tvrzení. Následně ve svém podání ze dne 1. 6. 2016 doplnila žalobní naraci a důkazní návrhy. Stěžovatelka tvrdí, že totožnost skutku byla i po doplnění skutkových tvrzení dne 1. 6. 2016 zachována a bylo tedy možné nárok posoudit i jako nárok na náhradu škody.
7. Stěžovatelka poukazuje na to, že v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud obsáhle cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. 23 Cdo 1383/2018, kterým rozhodoval v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 2551/16 [(N 56/88 SbNU 793), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], a ze kterého dovozuje, že i v nadepsaném řízení je třeba učinit závěr, že nároky na plnění odvozené od smluvních ujednání mají svůj vlastní skutkový základ odlišný od nároků na náhradu škody. Stěžovatelka tvrdí, že právě z výše uvedeného nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2551/16 vyplývá, že nelze dojít k závěru, že by ve všech případech bylo možné nárok na plnění odvozený od smluvního ujednání a nárok na náhradu škody posoudit tak, že mají odlišný skutkový základ.
8. Stěžovatelka s ohledem na výše uvedený nález tvrdí, že v posuzovaném případě bylo možné dospět k závěru, že dostatečně vymezila skutková tvrzení, na základě kterých bylo možno rozhodnout i o nároku na náhradu škody, neboť totožnost skutku byla zachována. Podle stěžovatelky nově uváděné skutečnosti vycházejí v souladu s výše uvedeným nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2551/16 ze stejné životní události a co do své podstaty se shodují s původně uváděnými. Stěžovatelka nevymezila skutkové předpoklady svého nároku, tedy skutek jako takový natolik odlišně, že by vyžadoval zjišťování rozdílného okruhu rozhodných skutečností z hlediska hypotézy hmotněprávní normy, než skutek, který byl primárně v žalobě vylíčen z pohledu uplatnění nároku na úhradu smluvní pokuty. Z tohoto důvodu měly obecné soudy stěžovatelce poskytnout poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje například na nález Ústavního soudu ze dne 2. 9. 2010 sp. zn. II. ÚS 1617/10 (N 182/58 SbNU 597), ve kterém se uvádí, že smyslem §118a o. s. ř., je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, aniž byl poučen, že taková břemena má.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
12. V posuzované věci dospěly obecné soudy k závěru, že v řízení nebyla prokázána skutková verze tvrzená stěžovatelkou, konkrétně uzavření písemné smlouvy, jejíž součástí měl být výše uvedený závazek vedlejší účastnice k úhradě ve výši 2 EUR za každou neodvezenou tunu. Vymezila-li stěžovatelka svůj nárok skutkově tak, že se žalované částky domáhá jako sjednané ceny podle uzavřené smlouvy, byl soud tímto vymezením skutku vázán a nemohl přisoudit kvantitativně požadované plnění z titulu jiného skutku, nedošlo-li ke změně žaloby. Obecné soudy proto nepochybily, nepřiznaly-li stěžovatelce žalovaný nárok na zaplacení částky 403 516 EUR alespoň z titulu náhrady škody, neboť jde o odlišný skutek, než který vylíčila stěžovatelka v žalobě. Obecné soudy přitom v této souvislosti výstižně poukázaly na to, že stěžovatelka neprojevila procesním úkonem vůli ke změně žaloby, pouze se domáhala odlišného právního posouzení skutku, který v žalobě vymezila a na němž setrvala. V ústavní stížnosti pak stěžovatelka ani nenamítá, že by v předmětném řízení navrhla změnu žaloby a že by se soudy jejím návrhem nezabývaly.
13. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v posuzované věci rozhodly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu, v níž je zaujímán právní názor (ve stručnosti shrnuto), že soudy nemohou žalobce hmotněprávně poučovat, jak a koho má správně žalovat, aby byl ve věci úspěšný [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2020 sp. zn. 1855/2020, ze dne 19. 10. 2005 sp. zn. 30 Cdo 1897/2005 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1587/2011, případně nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 1996 sp. zn. I. ÚS 119/96 (N 112/6 SbNU 307), nález ze dne 25. 6. 1997 sp. zn. I. ÚS 63/96 (N 82/8 SbNU 267), či usnesení ze dne 14. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 772/20].
14. Odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. III. ÚS 2551/16 neshledal Ústavní soud případným, neboť v uvedené věci, na rozdíl od nyní posuzované věci, stěžovatelka změnu žaloby navrhla. Soudy se pak v dané věci zabývaly problematikou, zda přes změny ve skutkových tvrzeních žalobce v průběhu soudního řízení je zachována totožnost skutku, a to v souvislosti se vznesenou námitkou promlčení. V uvedeném nálezu Ústavní soud mimo jiné vyslovil, že obecně lze říci, že aby byla zachována totožnost skutku, musí se i původní popis události v žalobě určitou měrou "překrývat" s abstraktním popisem události v příslušné skutkové podstatě, tj. v daném popisu musí být obsažen in concreto alespoň některý z jejích právně relevantních prvků. Klíčovou otázkou je však míra této shody, resp. do jaké míry může žalobce změnit svá skutková tvrzení, aniž by tím došlo ke změně tzv. skutku. Všeobecně platná kritéria, jež by poskytla "návod" na její řešení pro každý případ prakticky neexistují. Podle názoru Ústavního soudu je třeba řešit tuto problematiku s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu (a v tom rámci s přihlédnutím ke konkrétní právní úpravě dotvářené judikaturou), obecně pak platí, že aby šlo o tentýž skutek, musí nově uváděné skutečnosti vycházet ze stejné životní události a alespoň co do své podstaty se shodovat s původně uváděnými, a to zejména ve vztahu k tzv. následku, což však s ohledem na konkrétní okolnosti v posuzované věci z důvodů uvedených již obecnými soudy v napadených rozhodnutích, nebylo splněno.
15. Odkazuje-li stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1617/10, Ústavní soud uvádí, že tento nález není v rozporu s výše uvedenými závěry obecných soudů. V uvedeném nálezu Ústavní soud zdůraznil, že smyslem §118a o. s. ř., je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, aniž byl poučen, že taková břemena má. Tohoto poučení se v posuzované věci stěžovatelce dostalo, když okresním soudem byla řádně poučena podle §118a odst. 3 o. s. ř., o povinnosti prokázat své tvrzení o písemném uzavření tvrzené dohody s poučením o následcích nesplnění této výzvy (srov. sub 3).
16. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy o jejím nároku na zaplacení žalované částky. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu a krajského soudu a okresního soudu. Ústavní soud uvádí, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
17. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují ústavně konformní odůvodnění, z něhož je v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř., patrné, jaké skutkové závěry a na základě jakých důkazů oba soudy učinily a jak věc právně posoudily. Skutečnost, že po tomto procesu a po vyhodnocení důkazů dospěly soudy k závěru, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, není a nemůže být samo o sobě důvodem vyhovění ústavní stížnosti, neboť právo na soudní ochranu nelze zaměňovat s domnělým nárokem na úspěch ve věci. Z tohoto důvodu Ústavní soud v daném případě neshledal zásah do ústavně zaručených práva stěžovatelky.
18. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a dovodil, že dovolání není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že také Nejvyšší soud postupoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny.
19. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu