ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1383.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 1383/2018-483
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně INSKY spol. s r.o., se sídlem v Ústí nad Labem, Nový svět 100, identifikační číslo osoby 00671533, zastoupené JUDr. Janem Růžkem, advokátem, se sídlem v Lounech, Poděbradova 751, proti žalovanému Česká pošta, s. p. , se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 909/4, identifikační číslo osoby 47114983, zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, o zaplacení 35 631 784 Kč s příslušenstvím a vzájemném návrhu na zaplacení 7 598 338,35 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 41/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, č. j. 1 Cmo 167/2013-419, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, č. j. 1 Cmo 167/2013-419, se ve výroku, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 3. 2013, č. j. 14 Cm 41/2010-313, zamítl žalobu na zaplacení částky 35 631 784 Kč s příslušenstvím (výrok I), rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit státu soudní poplatek (výrok II), o vzájemné žalobě rozhodl tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému částku 7 598 338,35 Kč s příslušenstvím (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
2. Ve vztahu k nároku žalobkyně na zaplacení částky 35 631 784 Kč s příslušenstvím soud prvního stupně dospěl k závěru, že dne 26. 3. 2004 byla mezi žalobkyní jako zhotovitelem a žalovaným jako objednatelem uzavřena smlouva č. 2/2004/INV, jejímž předmětem bylo provedení díla Sběrný přepravní uzel Ústí nad Labem – II. etapa (dále jen „smlouva o dílo č. 2“). Cena díla byla sjednána rámcově dohodou do 600 000 000 Kč a položkově byla specifikována v dodatcích smlouvy č. 1-7. Soud prvního stupně dospěl dále k závěru, že dodatky č. 4-7 byly uzavřeny bez zadávacího řízení v rozporu se zákonem č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“). Žalobkyně se proto nemohla úspěšně domáhat zaplacení ceny díla jako závazku ze smlouvy, jak v žalobě původně požadovala. Žalobkyně navrhla změnu žaloby podáním ze dne 29. 11. 2011, doručeným soudu dne 6. 12. 2011, kterým se namísto původní částky 20 109 818,09 Kč s příslušenstvím z titulu ceny díla domáhala částky 35 631 783,95 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody; tento návrh odůvodnila tím, že žalovaný způsobil neplatnost smlouvy, a žalobkyni tak vznikla škoda v nově požadované výši. Podle žalobkyně měla škoda ve výši 25 109 818,09 Kč s příslušenstvím spočívat v tom, že jí nebyly uhrazeny stavební práce a dodávky podle vyhotovených faktur (skutečná škoda), a dále ve výši 16 471 965,86 Kč s příslušenstvím v tom, že jí z jednotlivých faktur nebyly zaplaceny tzv. pozastávky (ušlý zisk); od součtu těchto částek žalobkyně odečetla pohledávku žalovaného z titulu nezúčtovaných záloh ve výši 5 950 000 Kč. Soud prvního stupně připustil změnu žaloby a poté posuzoval důvodnost žalovaným vznesené námitky promlčení. Aplikoval ustanovení §394 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále také „obch. zák.“), a uzavřel, že právní úkon je neplatným v den, kdy byl uskutečněn, v případě uzavření dodatků ke smlouvě o dílo č. 2 tedy nejpozději ke dni 5. 2. 2007 (uzavření dodatku č. 7). Změna žaloby, doručená soudu dne 6. 12. 2011, která je skutkově odlišná od původních žalobních tvrzení, byla učiněna až po uplynutí promlčení lhůty, a proto je třeba podle soudu prvního stupně žalobu zamítnout. Ve vztahu ke vzájemnému návrhu žalovaného soud prvního stupně vyšel ze znaleckých posudků předložených žalovaným a dospěl k závěru, že výše bezdůvodného obohacení v požadované výši byla prokázána.
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 1. 2014, č. j. 1 Cmo 167/2013-419, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III a IV a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I usnesení odvolacího soudu), ve výroku II pak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud předně uvedl, že žalobkyně uplatnila v původním návrhu z 15. 3. 2010 i v podání ze dne 29. 11. 2011, které soud prvního stupně posoudil jako změnu žaloby, stejný nárok (byť z odlišných titulů) na doplacení faktur, jejichž splatnost nastala v období od 6. 8. 2007 do 6. 12. 2007. V tomto rozsahu byl žalobní nárok bez ohledu na jeho právní kvalifikaci uplatněn před uplynutím čtyřleté promlčecí lhůty. Ve zbylé části nároku, kde se mělo jednat o ušlý zisk rovnající se součtu zadržovaných pozastávek, je podle odvolacího soudu třeba se znovu zabývat jeho právní kvalifikací, a poté posoudit otázku promlčení. Odvolací soud neshledal, že by uplatnění námitky promlčení bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Ve vztahu ke vzájemnému návrhu žalovaného odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že vyšel pouze ze znaleckých posudků zpracovaných znaleckým ústavem Euro – Trend s.r.o., k jejichž závěrům vznesla žalobkyně řadu kvalifikovaných námitek a předložila znalecký posudek, který s těmito závěry nekoresponduje. Za této situace bylo namístě zadat revizní znalecký posudek.
4. Proti části výroku I usnesení odvolacího soudu, kterou byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, podal žalovaný dovolání. Podle žalovaného odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda nárok na náhradu škody, který žalobkyně uplatnila v řízení podáním ze dne 29. 11. 2011, je promlčen. Podle odvolacího soudu uplatnil žalovaný v žalobě i v podání ze dne 29. 11. 2011 stejný nárok na doplacení faktur (ve výši uvedené v žalobě), tuto část žalobního nároku proto nelze považovat za promlčenou. Uvedený závěr odvolacího soudu je podle žalovaného nesprávný, protože dotčená část žalobního nároku je promlčena (stejně jako část zbývající, ve vztahu, k níž ale odvolací soud žádný právní názor nesdělil). V daném případě nejde o situaci, kdy skutková tvrzení obsažená v žalobě umožňují posoudit žalovaný nárok i podle norem o náhradě škody. Soud prvního stupně proto dle žalovaného správně připustil změnu žaloby, neboť nárok na náhradu škody uplatněný žalobkyní v podání ze dne 29. 11. 2011, jež soudu došlo dne 6. 12. 2011, je založen na zcela jiném skutkovém stavu než nárok na smluvní plnění uplatněný žalobou. Skutková tvrzení, která byla obsažena v žalobě, neumožňovala soudu posoudit žalovaný nárok po právní stránce jako nárok na náhradu škody. Samotný fakt, že žalobkyně poukazovala na tytéž faktury, není dostačující, protože nevypovídá nic o protiprávním jednání a příčinné souvislosti, které jsou nutnými předpoklady odpovědnosti za škodu. V projednávané věci tedy nejde o jiné právní posouzení skutkových tvrzení uplatněných v žalobě, ale o uplatnění nového nároku na náhradu škody. Při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které je nárok na náhradu škody založen na jiném skutkovém stavu odvíjejícím se od jiné skutkové podstaty, než nárok na smluvní plnění; vychází z jiného skutkového děje – tvrzení porušení právní povinnosti, vzniku a výše škody, příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti. Přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě, je překročením návrhu a porušením dispoziční zásady (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006). Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení změnil a sám o věci rozhodl, popř. aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 28. 4. 2016, č. j. 23 Cdo 2741/2014-450, napadené usnesení odvolacího soudu změnil ve výroku, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 35 631 784 Kč s příslušenstvím. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v daném případě nemohlo vylíčení rozhodných skutečností v žalobě připouštět závěr o odpovědnosti žalovaného za škodu požadovanou ve změně žaloby, nejedná se proto o případ jiného právního posouzení téhož skutku, ale o uplatnění nového nároku, který byl uplatněn až podáním ze dne 29. 11. 2011 doručeným soudu dne 6. 12. 2011. Počátek běhu čtyřleté promlčecí lhůty se odvíjí od okamžiku, kdy se právní úkon stal neplatným, tedy nejpozději od 5. 2. 2007, kdy byl uzavřen dodatek č. 7 ke smlouvě č. 2. Bylo-li řízení o právu žalobkyně na náhradu škody zahájeno až dne 6. 12. 2011 a byla-li vznesena námitka promlčení, nemůže být právo na náhradu škody soudem přiznáno.
6. K ústavní stížnosti podané žalobkyní Ústavní soud nálezem ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, č. j. 23 Cdo 2741/2014-450, zrušil. Ústavní soud nejprve obecně uvedl, že skutková tvrzení obsažená v žalobě mohou obsahovat více skutků, přičemž jim odpovídající nároky mohou stát vedle sebe (např. nárok na smluvní pokutu a na náhradu škody z porušení závazku), nebo může být relevantní pouze jeden ze skutků, jsou-li ve vzájemné konkurenci (např. nárok na vrácení bezdůvodného obohacení a na náhradu škody); v těchto případech půjde o jediný skutek, jenž vzejde z výsledku střetu právních norem, jejichž hypotézy naplňuje. O jaký případ půjde, závisí na předmětu žaloby a příslušné právní úpravě, případně na ji dotvářející judikatuře. Některý prvek (okolnost) přitom může být společný pro více skutků, jako je např. jednání spočívající v porušení smluvní povinnosti, a proto zde z hlediska rozlišení jednotlivých nároků bude podstatné posouzení následků ke zmíněnému porušení. Klíčovou je otázka, do jaké míry může žalobce změnit svá skutková tvrzení, aniž by tím došlo ke změně tzv. skutku. Jednoznačná kritéria, jež by poskytla "návod" na její řešení pro každý případ, podle Ústavního soudu prakticky neexistují. Lze se klonit k závěru, že totožnost skutku je zachována, je-li současně zachována (alespoň zčásti) totožnost jednání a totožnost následku. Danou otázku je třeba řešit s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu (a v tom rámci s přihlédnutím ke konkrétní právní úpravě dotvářené judikaturou); obecně pak platí, že aby šlo o tentýž skutek, musí nově uváděné skutečnosti vycházet ze stejné životní události, a alespoň co do své podstaty se shodovat s původně uváděnými, a to zejména ve vztahu k následku.
7. Ve vztahu k projednávané věci je podle Ústavního soudu důležité, že obecné soudy akceptují zachování tzv. totožnosti skutku, jsou-li skutková tvrzení postavena na tom, že jde o peněžitý nárok z titulu plnění ze smlouvy, ač - s ohledem na soudem seznanou neplatnost smlouvy - má jít o nárok z titulu bezdůvodného obohacení, a to i přesto, že skutečnosti (prvky) relevantní z hlediska příslušných skutkových podstat jsou poměrně odlišné, což je odůvodňováno tím, že posouzení platnosti smlouvy je otázkou právní. V souzené věci vycházejí v úvahu připadající nároky (tj. na plnění ze smlouvy, na bezdůvodné obohacení a na náhradu škody) ze stejné události (v obecném smyslu), jejíž podstata tkví v tom, že stěžovatelka provedla konkrétní práce, aniž však obdržela protiplnění. A nelze-li stěžovatelku činit "odpovědnou" za to, že nezjistila, že smlouva je neplatná a že proto neuplatnila skutková tvrzení relevantní z hlediska bezdůvodného obohacení, lze jí sotva vytknout, že naopak měla vědět, že neplatnost této smlouvy způsobil žalovaný (u kterého bylo možno očekávat znalost pravidel pro uzavření předmětné smlouvy), a včas předestřít tomu odpovídající skutková tvrzení. Podáním ze dne 29. 11. 2011 stěžovatelka k dosavadním skutkovým tvrzením "přidala" zejména tvrzení o protiprávním jednání vedlejšího účastníka, nicméně zůstalo zde jak tvrzení vztahující se k jednání vedlejšího účastníka o tom, že jí ničeho neuhradil, ač ona v jeho prospěch plnila, tak i tvrzení o následku, a to v podobě újmy, která v důsledku toho v konkrétní peněžité výši vznikla. Z toho je patrno, že ve vztahu k následku zůstala skutková tvrzení zachována a ve vztahu k jednání vedlejšího účastníka zůstala stejná alespoň zčásti. Jde-li o absenci tvrzení, že vedlejší účastník způsobil neplatnost smlouvy, nelze ji klást stěžovatelce k tíži, neboť ji mohla uplatnit až poté, co soud prvního stupně konstatoval neplatnost smlouvy. Požadavek žalobkyně na zaplacení konkrétní částky se v zásadě odvíjí od stejné události, kdy jí uváděné skutečnosti spolu časově, místně a věcně souvisejí, a kdy i vlastní podstata původního skutkového tvrzení zůstala nezměněna. Jiná situace podle Ústavního soudu nastala, když stěžovatelka v podání ze dne 29. 11. 2011 navrhla změnu žaloby co do výše žalované částky, a to z částky 20 109 818,09 Kč s příslušenstvím na částku 35 631 793,95 Kč, z čehož měla "skutečná škoda" představující neuhrazené faktury činit 25 109 818,09 Kč, a "ušlý zisk" činit 16 471 965,86 Kč rovnající se výši zadržovaných pozastávek. Jak přitom plyne z původní žaloby, dosavadní skutková tvrzení stěžovatelky spočívala v tom, že stěžovatelka neobdržela protiplnění za provedené dílo, které vyčíslila (jen) jako fakturovanou částku, míněno jako cenu díla sníženou o tzv. pozastávky. Z toho lze usuzovat, že byť dané "nové" skutkové tvrzení se váže ke stejné životní události jako tvrzení původní, jde o samostatný nárok, jenž "nekonkuruje" nároku původnímu a který má svůj vlastní právní režim.
8. Závěrem (bod 41 odůvodnění cit. nálezu) pak Ústavní soud zdůraznil, že posouzení otázky tzv. totožnosti skutku je záležitostí obecných soudů, nevybočuje-li dané rozhodování z ústavněprávních mezí. Nejvyšší soud vyšel v napadeném rozhodnutí z toho, že nároky na plnění odvozené od smluvních ujednání mají svůj vlastní skutkový základ odlišný od nároků na náhradu škody a že vylíčení rozhodných skutečností nemohlo v daném případě připouštět závěr o odpovědnosti vedlejšího účastníka za škodu. Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu však není patrno, zda, resp. jakým způsobem Nejvyšší soud při svém rozhodování vzal v úvahu ústavněprávní aspekty věci. V dalším řízení je tak nezbytné, aby Nejvyšší soud znovu otázku tzv. totožnosti skutku posoudil a své závěry přezkoumatelným způsobem odůvodnil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Po zrušení předchozího rozhodnutí Ústavním soudem se tak Nejvyšší soud opětovně zabýval dovoláním žalovaného, jež směřovalo proti části výroku I usnesení odvolacího soudu, kterou byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně v zamítajícím výroku I (srov. bod 4 odůvodnění shora). Podle žalovaného odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí nesprávně posoudil otázku promlčení nároku na náhradu škody, který žalobkyně uplatnila v řízení podáním ze dne 29. 11. 2011. Měl-li odvolací soud za to, že žalobkyně uplatnila v žalobě i v podání ze dne 29. 11. 2011 stejný nárok na doplacení faktur specifikovaných v žalobě, a proto je pro promlčení tohoto nároku (ve výši uplatněné v žalobě) rozhodující již okamžik podání žaloby, odchýlil se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které je nárok na náhradu škody založen na jiném skutkovém stavu odvíjejícím se od jiné skutkové podstaty, než nárok na smluvní plnění (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006).
10. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud postupoval podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, který ustáleně judikuje, že posouzení skutku po právní stránce je vždy úkolem soudu, změna právní kvalifikace není změnou žaloby. Žaloba přitom nemusí obsahovat všechna skutková tvrzení, ale jen tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je skutkový děj vymezen tak, aby soud věděl, co má projednat a o čem má rozhodnout (odkazuje zejm. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Odon 154/97, sp. zn. 33 Odo 647/2006, sp. zn. 23 Cdo 3575/2011, sp. zn. 32 Cdo 111/2014).
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Rozhodnutí odvolacího soudu záviselo v napadené části na řešení právních otázek, zda v žalobě ze dne 15. 3. 2010 a v podání ze dne 29. 11. 2011 uplatnila žalobkyně stejný nárok (byť byl odlišně právně posouzen) na doplacení faktur, jejichž splatnost nastala od 6. 8. 2007 do 6. 12. 2007, a zda tento nárok bez ohledu na jeho právní kvalifikaci byl uplatněn před uplynutím promlčecí doby. Protože při řešení těchto otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, bylo dovolání shledáno přípustným podle ustanovení §237 o. s. ř.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
16. Dovolání je důvodné.
17. Podle ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. posuzuje soud každý úkon podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.
18. Dle ustanovení §95 odst. 1 věta prvá o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení.
19. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněném pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil, že o změnu žaloby (§95 o. s. ř.) jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě.
20. V projednávané věci se žalobkyně žalobou, došlou soudu prvního stupně dne 16. 3. 2010, domáhala na žalovaném zaplacení částky 20 109 818,09 Kč s příslušenstvím na základě vylíčení rozhodujících skutečností, podle nichž strany uzavřely smlouvu o dílo č. 2 dne 26. 3. 2004. Smlouva obsahovala i ujednání o ceně jako nejvyšší možné s tím, že cena bude specifikována podle položkového rozpočtu a jednotkových cen. Cena provedeného díla byla vyfakturována vypočtenými fakturami ve výši 35 819 818,09 Kč. Tuto částku ponížila žalobkyně o přijaté a nevrácené zálohy ve výši 15 710 000 Kč, a dospěla tak k částce, kterou učinila předmětem řízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě a ve vzájemném návrhu ze dne 24. 1. 2011 namítl absolutní neplatnost konkrétních dodatků smlouvy o dílo č. 2, a to pro rozpor se zákonem o veřejných zakázkách, přičemž měl za to, že uplatněný nárok by měl být posouzen z hlediska skutkové podstaty bezdůvodného obohacení. Na to reagovala žalobkyně podáním ze dne 19. 4. 2011, v němž uvedla, že nesdílí názor o neplatnosti předmětných dodatků. Na prvním jednání, jež se ve věci se konalo 8. 11. 2011, soud prvního stupně poskytl žalobkyni poučení mimo jiné o tom, že musí doplnit skutková tvrzení ohledně dodatků smlouvy o dílo č. 2, na jejichž základě bylo dílo fakturováno. Lhůtu ke splnění povinnosti stanovil na 30 dnů od vyhlášení usnesení obsahujícího toto poučení. Dne 6. 12. 2011 bylo soudu prvního stupně doručeno podání žalobkyně ze dne 29. 11. 2011 označené jako „úprava a doplnění skutkových tvrzení, včetně právního důvodu nároku“. Žalobkyně v něm uvedla, že v případě, že smluvní ujednání mezi ní a žalovaným jsou posuzována jako absolutně neplatné právní úkony, pak právním důvodem uplatněného nároku je náhrada škody. Dále uvedla skutková tvrzení, že to byl výlučně žalovaný, kdo způsobil neplatnost právních úkonů tím, že neprovedl výběrová řízení ohledně zamýšlených dodávek, přičemž žalobkyně o této povinnosti žalovaného nevěděla. Škoda měla podle jejích skutkových tvrzení vzniknout tím, že jí v důsledku neplatnosti smlouvy nebyly uhrazeny stavební práce a stavební dodávky, které realizovala podle ujednání se žalovaným (jde o skutečnou škodu, jejíž výše je dána součtem všech neuhrazených fakturovaných, které činí 25 109 818,09 Kč s příslušenstvím), a dále tím, že jí v důsledku neplatnosti smlouvy nebyly uhrazeny tzv. pozastávky (jde o ušlý zisk, jehož výše je dána součtem neuvolněných a neproplacených pozastávek, které činí 16 471 965,86 Kč s příslušenstvím). Mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody existuje podle tvrzení žalobkyně příčinná souvislost. Od tvrzené škody žalobkyně odečetla výši záloh, které přijala od žalovaného (v částce 5 950 000 Kč), a celkem tak na žalovaném požaduje zaplacení částky 35 631 783,95 Kč s příslušenstvím. Toto podání posoudil soud prvního stupně jako změnu žaloby, kterou usnesením, vyhlášeným při jednání dne 20. 1. 2012, připustil.
21. Z uvedeného předně vyplývá, že v částce 15 521 965,86 Kč s příslušenstvím, která představuje rozdíl mezi nově (35 631 783,95 Kč s příslušenstvím) a původně (20 109 818,09 Kč s příslušenstvím) žalobkyní uplatněnou výší peněžitého plnění, požaduje žalobkyně na základě podání ze dne 29. 11. 2011 více, než uplatňovala v žalobě. Není tedy pochyb, že v uvedeném rozsahu se jedná o změnu žaloby ve smyslu §95 odst. 1 o. s. ř., spočívající ve změně (rozšíření) žalobního návrhu (petitu). Hodnotil-li odvolací soud uvedenou otázku odchylně, je jeho posouzení nesprávné.
22. Pochybnou se tak může jevit pouze otázka, zda v rozsahu původně žalobou uplatněné částky 20 109 818,09 Kč s příslušenstvím vycházejí skutková tvrzení žalobkyně i po podání ze dne 29. 11. 2011 ze stejného skutkového základu, resp. ze stejného skutku jako původní žalobní tvrzení obsažená v žalobě, nebo zda se i v tomto rozsahu jedná o změnu žaloby.
23. Občanský soudní řád pojmy “skutek” a “totožnost skutku” nevymezuje. Definice skutku se v tzv. řízení sporném odvíjí především od žaloby, k jejímž nutným obsahovým náležitostem patří vylíčení rozhodujících skutečností (srov. §79 odst. 1 o. s. ř.), tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud rozhodnout (jejich absence způsobuje vadu žaloby, pro kterou nelze v řízení pokračovat). Nestačí tu pouhé všeobecné označení právního důvodu, o nějž žalobce svůj nárok opírá (např. “z kupní smlouvy”, “ze smlouvy o dílo”, apod.), nýbrž je třeba, aby byly všechny skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za sebou a jak se jedna od druhé odvíjejí, vylíčeny sice stručně, přesto však úplně. Z jejich souhrnu musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), není však třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl. Aby bylo možno ze skutkového děje žaloby odvodit též její důvod, musí vylíčené skutkové okolnosti závěr, který z nich žalobce v žalobě vyvozuje, podle hmotného práva alespoň připouštět. Totožnost skutku (v poměru žaloby a rozhodnutí o ní) je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo totožnost následku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97).
24. Vycházeje z těchto závěrů dovolací soud ve své rozhodovací praxi například uzavřel, že totožnost skutkového základu žaloby není dána, byla-li peněžitá částka požadována v jednom řízení z důvodu nesplnění závazku dlužníka poskytnout peněžité plnění na základě vinkulace, v dalším řízení pak jako náhrada za tvrzenou ztrátu (nedobytnost) pohledávky, kterou měl dlužník způsobit neplatností vinkulace pojistného plnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2503/2011), nebo uplatnil-li žalobce nárok na peněžité plnění vyplývající ze smluvních ujednání o smluvní pokutě a soud poté, co ujednání o smluvní pokutě shledal neplatným, přiznal žalobci takto uplatněnou částku z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou porušením Úmluvy CMR (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 435/2012). Totožnost skutkového základu žaloby nebyla Nejvyšším soudem shledána ani v případě, požadoval-li žalobce zaplacení peněžité částky nejprve s tvrzením, že mu na její zaplacení vznikl nárok na základě (a ke dni) odstoupení od leasingové smlouvy, a následně změnil svá skutková tvrzení tak, že se domáhá zaplacení druhé až šestnácté leasingové splátky na základě platné leasingové smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2083/2019).
25. Ve vztahu mezi nároky na plnění odvozenými od smluvních ujednání na straně jedné, a nároky na náhradu škody na straně druhé pak Nejvyšší soud konstatoval, že nárok na náhradu škody je založen na jiném skutkovém stavu odvíjejícím se od jiné skutkové podstaty, než nárok na smluvní plnění; vychází z jiného skutkového děje – tvrzení porušení právní povinnosti, vzniku a výše škody, příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006).
26. V projednávané věci je zřejmé, že žalobkyně v žalobě uváděla skutková tvrzení, ze kterých vyplývalo, že s žalovaným uzavřela smlouvu o dílo č. 2, včetně příslušných dodatků, podle smlouvy plnila a na jejím základě požaduje zaplacení sjednané (a fakturované ceny) díla. V podání ze dne 29. 11. 2011 žalobkyně naproti tomu změnila – mimo jiné – svá skutková tvrzení tak, že žalovaný porušil svou povinnost vyplývající ze zákona o veřejných zakázkách, když neprovedl výběrová řízení ohledně zamýšlených dodávek, čímž způsobil neplatnost příslušných dodatků smlouvy o dílo č. 2. V důsledku jednání žalovaného tak měla žalobkyni vzniknout škoda, a to jak v podobě škody skutečné, tak ušlého zisku.
27. Z výše uvedeného se podává, že žalobkyně podáním ze dne 29. 11. 2011 uplatnila i v rozsahu (původně žalované) částky 20 109 818,09 Kč s příslušenstvím svůj žalobní požadavek na základě odlišných skutkových tvrzení, než tak činila v žalobě, a to nejen co do identity tvrzeného jednání (uzavření smlouvy x porušení zákonné povinnosti), nýbrž i co do identity uplatněného následku (plnění na základě smlouvy x majetková újma). Totožnost skutku ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu tak nemohla zůstat zachována.
28. Ústavní soud však ve svém zrušovacím nálezu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16, zavázal Nejvyšší soud – při plném respektu k tomu, že posouzení otázky tzv. totožnosti skutku je záležitostí obecných soudů –, aby při svém rozhodování vzal v úvahu rovněž ústavněprávní aspekty věci, a v dalším řízení znovu otázku totožnosti skutku z tohoto pohledu posoudil a své závěry přezkoumatelným způsobem odůvodnil (srov. bod 41 odůvodnění cit. nálezu).
29. Ke znakům právního státu a mezi jeho základní hodnoty patří neoddělitelně princip právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy), jehož nepominutelným komponentem je nejen předvídatelnost práva, nýbrž i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 690/01). S tím úzce souvisí i problematika vymezení předmětu řízení jako objektu soudní ochrany, o němž se má soud ve svém rozhodnutí meritorně vyslovit. Od samého zahájení civilního sporného řízení musí být jasné, o čem soud jedná a rozhoduje, či jinak řečeno, jakému konkrétnímu právu nebo oprávněnému zájmu (§1 o. s. ř.) má svým rozhodnutím poskytnout soudní ochranu. Vymezení předmětu řízení přitom plní důležitou úlohu nejen v případě posuzování účinků právní moci, tj. nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí, ale i v řadě dalších hledisek, jako jsou posouzení věcné a místní příslušnosti soudu, objektivní kumulace nároků, překážky litispendence, změny žaloby, spojení věcí a některých dalších. Ve všech těchto ohledech musí být postup orgánu veřejné moci pro účastníky předvídatelný, čehož je dosahováno mimo jiné tím, že vymezení předmětu řízení je dáno takovými znaky, které jsou objektivně seznatelné. Takovým požadavkům vyhovuje – v poměrech civilního řízení sporného – vymezení předmětu řízení žalobcem v žalobě, případně v jiných dispozičních úkonech stran.
30. Principu právní jistoty by naopak odporovalo, měl-li by být předmět civilního sporného řízení vymezován rovněž na základě skutečností, které v žalobě uvedeny nebyly, byť by to bylo z důvodu, že o nich žalobce nevěděl, nebo nemohl vědět, jak naznačuje Ústavní soud v rozhodované věci, pokud jde o protiprávní jednání žalovaného (srov. bod 39 odůvodnění cit. zrušovacího nálezu). Ve svých důsledcích by to znamenalo, že vymezení předmětu řízení, a tím například i posouzení rozsahu účinků právní moci rozhodnutí, by bylo závislé na tom, zda žalobce za trvání řízení o určité skutečnosti věděl, či nikoliv. V důsledku toho by se ovšem rozhodování soudů, jakož i posuzování účinků rozhodnutí stalo pro účastníky značně nepředvídatelným. Je proto třeba trvat na tom, že předmět řízení vymezuje žalobce objektivně tím, že vylíčí právně významné rozhodující skutečnosti a uvede žalobní návrh (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000).
31. V rozhodovací praxi Ústavního soudu je za podstatnou podmínku fungování materiálního právního státu považováno rovněž zachování principu autonomie vůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06). Ten je v našem ústavním pořádku dovozován z ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), podle kterých má každý právo činit to, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. V oblasti procesního práva je princip autonomie vůle vyjádřen především dispoziční zásadou. Jejími konkrétními projevy jsou dispoziční úkony, které účastníci řízení činí, tj. kterými disponují řízením nebo předmětem řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1238/08). S civilním sporným řízením je rovněž neoddělitelně spjata zásada projednací, jež se týká vnášení právně významných skutečností do řízení a ústí v odpovědnosti stran za objasnění skutkového stavu.
32. Uplatňováním dispoziční a projednací zásady se civilní sporný proces významně odlišuje od jiných druhů řízení, což nezůstává rovněž bez dopadu na vymezení předmětu řízení. Například v nesporném řízení, ovládaném zásadami oficiality a vyšetřovací, má soud podle §20 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, povinnost zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí. Přitom není omezen na skutečnosti, které uvádějí účastníci. Odborná literatura se proto shoduje v tom, že v nesporném řízení tvoří skutkový základ řízení všechny skutečnosti, které jsou důležité pro rozhodnutí o právních účincích, formulovaných navrhovatelem nebo soudem v usnesení o zahájení řízení bez návrhu (srov. Macur , J. Předmět sporu v civilním soudním řízení. Brno: Masarykova univerzita, 2002, str. 99).
33. Naproti tomu ve sporném civilním řízení by takto široké pojetí skutkového základu sporu odporovalo principu autonomie vůle, neboť by zahrnovalo i takové skutečnosti či následky, o kterých žalobce jako dominus litis – jistě z dobrých důvodů – nechtěl, aby bylo rozhodováno. Je třeba si uvědomit, že široké pojetí skutkového základu žaloby, zahrnující rovněž skutečnosti, které žalobce v řízení nepřednesl, může žalobci v případě neúspěchu žaloby bránit v uplatnění jiného jeho nároku, který vychází z částečně shodných skutkových okolností, resp. "se v zásadě odvíjí od stejné události", jak uvádí Ústavní soud. Tak pravomocné zamítnutí žaloby na plnění ze smlouvy by v případě širokého pojetí skutkového základu žaloby, jež dává ve svém kasačním rozhodnutí k úvaze Ústavní soud, zároveň představovalo překážku věci rozhodnuté pro žalobu o náhradu škody vycházející z (alespoň částečně) stejné události. Nebezpečí akcentované Ústavním soudem, že totiž úzké pojetí totožnosti skutku zastávané judikaturou Nejvyššího soudu může vést naopak k tomu, že žalobci může být dvakrát přiznána stejná částka, lze účinně čelit, jak ukazuje například rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se samostatnosti plnění ze směnky a plnění ze smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
34. Nejvyšší soud si je vědom své judikatury, která vyslovuje, že je-li podle názoru soudu nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobců na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zde je ovšem třeba zdůraznit, že – na rozdíl od uplatnění nároku na náhradu škody založeném na nových skutkových tvrzeních o porušení právní povinnosti, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi škodou a porušením právní povinnosti – žalobce v takovém případě do řízení z vlastní vůle nevnáší ani nedoplňuje žádné nové skutečnosti, nýbrž v řízení ze strany soudu dochází k odchylné právní kvalifikaci žalobcem dříve již přednesených skutečností, a to zcela v souladu se zásadou iura novit curia. Zároveň je vhodné doplnit, že za této situace (plnění ze smlouvy x vydání bezdůvodného obohacení), v právní teorii označované jako tzv. ideální konkurence nároků, se i renomovaná zahraniční literatura vyslovuje pro závěr o totožnosti skutkového základu žaloby (srov. Rechberger , W.H., Simotta , D.-A. Grundriss des österreichischen Zivilprozessrechts. Erkenntnisverfahren. 9. vydání. Manz : Wien, 2017, str. 237).
35. V této souvislosti pak Nejvyšší soud podotýká, že žalobkyni v projednávané věci nic nebránilo, aby se poté, co soud prvního stupně posoudil příslušné dodatky smlouvy o dílo č. 2 jako neplatné, domáhala původně uplatněné částky jako bezdůvodného obohacení. Bylo pouze jejím rozhodnutím, že do řízení vnesla nové skutečnosti týkající se nároku na náhradu škody.
36. Z ústavněprávního hlediska je významná rovněž zásada rovnosti účastníků řízení, vyplývající z čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud opakovaně judikoval, že zásada rovnosti účastníků řízení je součástí práva na spravedlivý proces v širším slova smyslu, přičemž touto zásadou rozumí "rovnost zbraní, resp. rovnost příležitostí". To znamená, že každé procesní straně by měla být dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. Podobně podle Evropského soudu pro lidská práva se rovností zbraní rozumí požadavek, aby každá ze stran řízení mohla obhajovat svou věc za podmínek, které ji, z pohledu řízení jako celku, podstatným způsobem neznevýhodňují vzhledem k protistraně. Cílem zásady rovnosti zbraní je pak dosažení "spravedlivé rovnováhy" mezi stranami sporu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10).
37. Nejvyšší soud je přesvědčen, že takové pojetí předmětu řízení, které považuje identitu skutku za zachovanou i v případě, kdy žalobce v průběhu řízení uvede nové skutečnosti, na základě kterých namísto původního plnění ze smlouvy požaduje náhradu škody, neodpovídá ani "spravedlivé rovnováze" mezi stranami. Tím, že žalobce v průběhu řízení přednese nové skutečnosti, nutí žalovaného, aby opětovně připravoval svou procesní obranu a k takto nově uplatněným skutečnostem se vyjadřoval. Před nárůstem nákladů řízení a rizikem neúspěchu ve věci v důsledku provedené změny skutkového základu žaloby může být žalovaný v platné právní úpravě chráněn pouze rozhodnutím soudu o (ne)připuštění změny žaloby podle §95 o. s. ř. Jestliže by žalovaný byl připraven i o tuto ochranu, jeho procesní postavení by to významně znevýhodnilo.
38. Z komparativního hlediska pak Nejvyšší soud doplňuje, že rovněž rakouská soudní praxe, jako praxe právního řádu státu nám historicky blízkého, vychází ze stanoviska, že pouhá změna právní kvalifikace uplatněného nároku při nezměněných skutkových tvrzeních žalobce nepředstavuje změnu žaloby (srov. usnesení rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 7 Ob 8/10t). Dojde-li však ke změně právní kvalifikace uplatněného nároku na základě změny či doplnění rozhodujících skutkových tvrzení ze strany žalobce, je třeba to považovat za změnu žaloby (srov. judikaturu uváděnou v díle Konecny , A. Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen. 3. sv./1. část. 3. vydání. Manz : Wien, 2017, str. 332-333). Není přitom pochyb, že v projednávané věci ke změně rozhodujících skutkových tvrzení ze strany žalobkyně došlo.
39. Nejvyšší soud poté, co – vázán nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16 – zhodnotil výše uvedené ústavněprávní aspekty věci, neshledává důvod odchýlit se (§20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) od své ustálené judikatury, podle které nárok na náhradu škody je založen na jiném skutkovém stavu odvíjejícím se od jiné skutkové podstaty, než nárok na smluvní plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006). Na tomto základě pak Nejvyšší soud uzavírá, že měl-li odvolací soud za to, že podáním žalobkyně došlým soudu prvního stupně dne 6. 12. 2011 nebyl v částce 20 109 818,09 Kč s příslušenstvím uplatněn nový nárok, je odvolacím soudem provedené právní posouzení nesprávné.
40. Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou promlčení žalobkyní uplatněného nároku, a to vzhledem k době uzavření předmětných dodatků č. 4-7 ke smlouvě o dílo č. 2 podle obchodního zákoníku, naposledy ve znění zákona č. 308/2006 Sb.
41. Při posouzení otázky promlčení je třeba vyjít z toho, že jde-li o obchodní vztahy, povinnost té strany, která neplatnost způsobila, k náhradě škody, která v důsledku neplatnosti právního úkonu vznikla, se řídí úpravou obchodního zákoníku tak, jako by šlo o škodu způsobenou porušením závazku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3473/2009, uveřejněný pod č. 41/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
42. Podle ustanovení §268 obch. zák. kdo způsobil neplatnost právního úkonu, je povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla. Pro náhradu této škody platí obdobně ustanovení o náhradě škody způsobené porušením smluvní povinnosti (§373 a násl.).
43. Podle ustanovení §394 odst. 3 obch. zák. u práva na náhradu škody podle §268 počíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy se právní úkon stal neplatným.
44. Podle ustanovení §402 obch. zák. přestává promlčecí doba běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení.
45. V případě nově uplatněné části nároku (nebo nároku nového) nastávají hmotněprávní účinky mj. dnem, kdy soudu došla změna žaloby nebo dnem, kdy byl tento úkon učiněn do protokolu. S tímto okamžikem je pak spojen důsledek pro běh promlčecí lhůty, a to že se tímto dnem běh promlčecí lhůty staví (§391, §402 obchodního zákoníku) a tento okamžik je též rozhodný pro posuzování, zda promlčecí lhůta marně uplynula (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3200/2011).
46. Vzhledem k tomu, že odvolací soud podání žalobkyně ze dne 29. 11. 2011, došlé soudu prvního stupně dne 6. 12. 2011, neposoudil jako změnu žaloby, je jím provedené posouzení otázky promlčení žalobkyní uplatněného nároku neúplné, a tedy nesprávné.
VI. Závěr
47. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc mu podle §243e odst. 2 věta prvá o. s. ř. v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
48. Odvolací soud je ve smyslu ustanovení §243g odst. 1 části věty první za středníkem o. s. ř. ve spojení s ustanovením §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
49. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 2. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu