ECLI:CZ:US:2021:4.US.238.21.1
sp. zn. IV. ÚS 238/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti obchodní společnosti Corylus Reality s. r. o., sídlem Líska 153, Česká Kamenice, zastoupené Mgr. Bohdanou Hejdukovou, advokátkou, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. října 2020 č. j. 8 Co 140/2020-142, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Stanislava Baumruka, Renaty Buškové, Ing. Ladislava Žida a Zdeňky Vilímkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byl porušen čl. 1 odst. 1 Ústavy a její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku se podává, že stěžovatelka je členkou Společenství vlastníků jednotek domu X (dále jen "společenství"), ve kterém od roku 2015 vedlejší účastníci působí jako členové výboru.
3. Dva jiní členové byli dlužníky společenství, neboť řádně neplnili své povinnosti hradit příspěvek na správu společných částí domu a zálohy na služby. V roce 2014, resp. 2015, byla proti uvedeným dlužníkům zahájena exekuční řízení k vymožení jiné pohledávky ve prospěch jiných věřitelů. Společenství do uvedených exekučních řízení své pohledávky z titulu správy společných částí domu nepřihlásilo.
4. Společenství přesto v roce 2018 uplatnilo uvedené pohledávky vůči dlužníkům u Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") v několika soudních řízeních. Řízení vedená pod sp. zn. 9 C 91/2018, resp. 10 C 184/2018, skončila vydáním usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku ze dne 26. 8. 2018, resp. 28. 9. 2018. Okresní soud však v jiném řízení uložil pravomocně jednomu z dlužníků zaplatit společenství 106 159 Kč rozsudkem ze dne 22. 5. 2019 č. j. 14 C 280/2018-42 a druhému dlužníkovi 126 447 Kč rozsudkem ze dne 10. 6. 2019 č. j. 71 C 406/2018-40. Okresní soud následně pověřil soudní exekutory k provedení exekuce na majetek dlužníků.
5. Mezitím dne 16. 10. 2018 stěžovatelka podala proti vedlejším účastníkům žalobu k okresnímu soudu na zaplacení 41 000 Kč s příslušenstvím jako náhradu škody za porušení povinnosti statutárního orgánu společenství postupovat s péčí řádného hospodáře, neboť neuplatnili pohledávky společenství vůči dlužníkům ve shora uvedených exekučních řízeních ve prospěch jiných věřitelů. Okresní soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 26. 11. 2019 č. j. 34 C 367/2018-96. Okresní soud uvedl, že v uvedených exekučních řízení bylo namístě použít §337c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 11. 2017 (dále jen "o. s. ř."), tedy před nabytím účinnosti zákona č. 291/2017 Sb., jenž zařadil pohledávky související se správou domu a pozemku do přednostního režimu. Za takové situace nemohla společenství vzniknout škoda neuplatněním pohledávky v daných exekučních řízeních, neboť s ohledem na další přihlášené pohledávky, jejich výši a pořadí by pohledávka společenství nemohla být uspokojena.
6. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") uvedený rozsudek okresního soudu potvrdil v záhlaví uvedeným rozsudkem. Podle krajského soudu vedlejší účastníci porušili své povinnosti tím, že nezaplatili soudní poplatky v uvedených řízeních před okresním soudem sp. zn. 9 C 91/2018 a 10 C 184/2018. Společenství, potažmo stěžovatelce, však ani v důsledku toho nemohla vzniknout škoda. Rozhodujícím bylo zjištění, zda se společenství svého práva objektivně nedomůže - pohledávka se stane nevymahatelnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018 sp. zn. 21 Cdo 4907/2016 či ze dne 14. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 824/2017). O pohledávkách společenství vůči dlužníkům však bylo rozhodnuto okresním soudem v jiných řízeních shora uvedenými rozsudky (sub 4) a exekuční řízení proti dlužníkům nadále probíhají. Nelze proto vyloučit, že k uspokojení společenství dojde. Není významné, zda se stěžovatelka domnívá, že v jiných řízeních nebyly totožné pohledávky společenství uspokojeny.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka tvrdí, že výsledek soudního řízení je "nespravedlivý". Krajský soud ignoroval její tvrzení a ignoroval novelizaci občanského soudního řádu zákonem č. 291/2017 Sb., kterým byly pohledávky související se správou domu zařazeny do přednostního režimu a který posiluje vymahatelnost těchto pohledávek. Krajský soud ignoroval smysl žaloby a skutečnost, že vedlejší účastníci při výkonu funkce statutárního orgánu společenství včas nepřihlásili pohledávky vůči dlužníkům do exekučních řízení vedených proti nim. Chybně se zaobírá toliko jednáním vedlejších účastníků v souvislosti s nezaplacením soudního poplatku ve shora uvedených soudních řízeních. Přitom přihlásili-li by vedlejší účastníci pohledávky včas, došlo by k uspokojení v částce, kterou stěžovatelka žalobou požadovala. Napadený rozsudek je "nepřezkoumatelný a tendenční". Konečně stěžovatelka tvrdí, že odkaz krajského soudu na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 824/2017 je nepřiléhavý, neboť v nyní posuzované věci nejde jen o to, že vedlejší účastníci včas nezaplatili soudní poplatek.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), je-li proti napadenému rozsudku dovolání ze zákona nepřípustné.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. V prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na hodnotu sporu jde o věc tzv. bagatelní. Toho si stěžovatelka je vědoma, neboť v ústavní stížnosti výslovně poukazuje na nepřípustnost dovolání proti napadenému rozsudku ze zákona z téhož důvodu. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že tzv. bagatelnost věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je především na stěžovatelce, aby v ústavní stížnosti vysvětlila (a případně doložila), proč věc přes "bagatelnost" vyvolává v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
11. Žádné takové tvrzení stěžovatelka v ústavní stížnosti nepředestírá a Ústavní soud takové okolnosti v její věci neshledává. Jde-li o kvantitativní hledisko, z ústavní stížnosti se nepodává, že stěžovatelka by měla být - s ohledem na její majetkové poměry, eventuálně i další okolnosti - napadeným rozhodnutím podstatně dotčena na svých majetkových pozicích.
12. Na ústavněprávní rozměr věci nelze usuzovat ani z hlediska kvalitativního. Argumentace stěžovatelky se míjí s nosnými důvody napadeného rozsudku. Rozhodné pro krajský soud je, jak sám v odůvodnění napadeného rozsudku uvádí, že společenství bylo úspěšné v uplatnění daných pohledávek v soudních řízeních, o nichž bylo pravomocně rozhodnuto (sub 4) v jeho prospěch, nikoli postup vedlejších účastníků v exekučních řízeních jiných věřitelů. Uplatnění pohledávek v uvedených exekučních řízeních totiž nebylo jediným možným způsobem jejich uspokojení. Sama stěžovatelka však ani tuto argumentaci nezpochybňuje. Krajský soud rovněž výslovně uvedl, že subjektivní přesvědčení stěžovatelky o nevymahatelnosti uvedených pohledávek nemá ve věci žádný význam. Opakování této argumentace nemůže být za daných okolností úspěšné, neboť na ní závěry napadeného rozsudku nezávisí.
13. Z nesprávné interpretace nosných důvodů napadeného rozsudku vychází rovněž stěžovatelčina námitka o chybném použití závěrů odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 824/2017. Zjištění krajského soudu o tom, že škoda nevznikla, není založeno na skutečnosti, že vedlejší účastníci nezaplatili v uvedeném řízení soudní poplatky.
14. K námitce stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku lze uvést toliko to, že odůvodnění soudního rozhodnutí musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím i přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti. Není přitom povinností soudu reagovat na každou námitku účastníka soudního řízení (srov. nález ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 222/18, bod 13). Tyto požadavky odůvodnění napadeného rozsudku splňuje. Je srozumitelné, logické a na argumentaci stěžovatelky reaguje dostatečným způsobem.
15. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Proto ji z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu