ECLI:CZ:US:2021:4.US.2418.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2418/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Šindeláře, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Nekudou, advokátem, sídlem Čechyňská 419/14a, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2021 č. j. 72 Co 126/2021-112 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. prosince 2020 č. j. 7 C 237/2019-87, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení základních práv a svobod garantovaných v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") byla výrokem I. žaloba stěžovatele, aby byla obchodní společnost Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group (dále jen "pojišťovna"), uznána povinnou zaplatit stěžovateli částku 32 436 Kč s úrokem z prodlení, zamítnuta. Výrokem II. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Obvodní soud shledal, že žaloba nebyla podána po právu, neboť stěžovatel neprokázal, že vůz, který byl při dopravní nehodě dne 2. 3. 2018 poškozen, byl v době nehody způsobilý k provozu na veřejných komunikacích podle právních předpisů, nedoložil technický průkaz, doložil revizi tlakové nádoby pouze do 23. 11. 2015. Vůz stěžovatele tak neměl být vůbec provozován na veřejných komunikacích, protože po právní stránce nebyl k provozu na nich způsobilý, přičemž kdyby tento fakt stěžovatel respektoval, nemohlo by k nehodě dojít. Dále obvodní soud dospěl k tomu, že plnila-li pojišťovna, bylo plněno dostatečně s ohledem na obvyklou cenu vozu stěžovatele, který byl pouze pojízdným vrakem bez technické kontroly, resp. bez právní způsobilosti k provozu na veřejných komunikacích.
3. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl výrokem I. rozsudek obvodního soudu potvrzen a výrokem II. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Městský soud shledal ve výroku rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné, i přesto, že dílčí argumentace obvodního soudu, týkající se způsobilosti předmětného vozidla k provozu na veřejných komunikacích, nebyla zcela přiléhavá. Podle jeho závěru není rozhodující, kde a na jaké věci škoda vznikla, neboť se stěžovatel domáhá škody způsobené provozem motorového vozidla přímo proti pojistiteli tohoto vozidla podle §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. Jde-li o stav předmětného vozidla a jeho obvyklou cenu, zcela se ztotožnil s právními závěry obvodního soudu a jeho odůvodněním.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel spatřuje v postupu obvodního soudu porušení zákazu libovůle, projevující se zejména v pokusu o smírné řešení tak, že by se zprůměrovaly částky obou v řízení předložených znaleckých posudků, dále v nepoučení stěžovatele podle §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, neumožnění právnímu zástupci stěžovatele kontakt se stěžovatelem za účelem dalšího postupu, v konfrontaci stěžovatele s případným zamítnutím žaloby a znemožnění mu procesně tento názor zpochybnit a důkazně vyvrátit, jakož i v neprovedení zásadního důkazu předloženého stěžovatelem.
5. Městský soud podle stěžovatele rovněž porušil zákaz libovůle a jeho rozhodnutí postrádá řádné odůvodnění, resp. se nevypořádal s argumentací stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
8. Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen excesy obecných soudů (srov. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
9. Stěžovatel musí tvrdit existenci ústavněprávní relevantní újmy, jež nastala v jeho právní sféře na základě rozhodnutí obecného soudu. Ústavní soud však považuje za nutné upozornit na zvláštní přístup k újmám dovozovaným u tzv. bagatelních věcí, jak je tomu v nyní posuzovaném případě.
10. V souladu s judikaturou Ústavního soudu lze částku, o niž v posuzovaném řízení jde (tj. 32 436 Kč), považovat za bagatelní. Tomuto pojetí odpovídá i právní úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. V takových věcech Ústavní soud zastává názor, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v daném případě. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum u tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. V tomto ohledu je třeba poukázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné ústavní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. V bagatelních sporech je ústavní stížnost přípustná jen v případě extrémních pochybení obecného soudu, která výrazným způsobem zasahují do základních práv stěžovatele (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3245/10, usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1393/11; usnesení Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz).
11. Stěžovatel brojí proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není přípustné dovolání [viz §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu?. Tím spíše jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby Ústavní soud nahrazoval roli další přezkumné instance. Hodnocení, zda jde o tzv. bagatelní věc či nikoli, je však třeba v řízení před Ústavním soudem posuzovat v každém konkrétním případě individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud neshledal takové okolnosti, které by nasvědčovaly porušení základních práv stěžovatele
a odůvodňovaly tedy zásah Ústavního soudu.
12. Ústavní soud nesdílí námitku stěžovatele, že se odvolací soud nevypořádal s jeho argumentací, resp. že rozhodnutí postrádá řádné odůvodnění. Odvolací soud se neztotožnil s právním názorem obvodního soudu o provozuschopnosti vozidla stěžovatele na pozemních komunikacích, neboť pro stěžovatelem uplatňovaný nárok na náhradu škody způsobené provozem vozidla přímo proti pojistiteli vozidla ve smyslu §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. je nerozhodné, kde a na jaké věci škoda vznikla. Z tohoto pohledu se pak pro právní posouzení jevilo nadbytečné provádět dokazování platnosti technické kontroly vozidla, jakož i platnosti homologace tlakové nádrže, které podle stěžovatele neprovedl řádně obvodní soud.
13. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitkám co do nesprávně zjištěného skutkového stavu, neboť dospěl k závěru, že jak obvodní soud, tak městský soud, postupovaly podle občanského soudního řádu, zejména v souladu s §132 občanského soudního řádu, upravujícím zásadu volného hodnocení důkazů. Za takové situace Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, k jakému znaleckému posudku a z jakého důvodu při zjištění obvyklé ceny vozidla soudy přihlédly a proč nepřihlédly ke znaleckému posudku předloženému stěžovatelem (v podrobnostech viz bod 5. rozsudku obvodního soudu). Tyto právní závěry považuje Ústavní soud za přiměřené a ústavně konformní.
14. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu