ECLI:CZ:US:2021:4.US.2435.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2435/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti stěžovatele nezletilého V. M., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem, sídlem Žižkova tř. 183/33, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 3. května 2021 č. j. 6 P 174/2011-546 a usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 25. května 2020 č. j. 6 P 174/2011-346, za účasti Okresního soudu Plzeň-sever, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 9. 2021, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 8 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 3, čl. 9 odst. 1, čl. 12 a 16 Úmluvy o právech dítěte a čl. 3, 7 a 10 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí. Stěžovatel požádal o ustanovení opatrovníka a projednání ústavní stížnosti mimo pořadí ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") v části výroku V., kterým se stanoví předběžná vykonatelnost výroků, jimiž okresní soud rozhodl o nařízení ústavní výchovy stěžovatele a stanovil její podmínky (výroky I. až IV.). Stěžovatel spojil se svou ústavní stížností i návrh na odklad vykonatelnosti výroku IV., jímž okresní soud s účinností od 30. 6. 2021 přemístil stěžovatele z dětského domova se školou do výchovného ústavu se střední školou. Jak Ústavní soud telefonicky ověřil s příslušným soudním oddělením okresního soudu, rozsudek doposud nenabyl právní moci, neboť byl napaden odvoláním a o tomto nebylo do dnešního dne rozhodnuto.
3. Stěžovatel se domáhá i zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jež předcházelo vydání napadeného rozsudku a jímž okresní soud dle §102 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), rozhodl o vydání předběžného opatření o umístění stěžovatele do péče dětského domova se školou. Stěžovatel se mimo péči své matky nacházel již od prosince 2019, a to na základě usnesení okresního soudu ze dne 3. 12. 2019 č. j. 6 Nc 1020/2019-13, 29 P a Nc 379/2019, jímž bylo rozhodnuto o vydání "speciálního" předběžného opatření dle §452 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), a stěžovatel byl umístěn do péče dětského diagnostického ústavu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v prvé řadě namítá porušení svých ústavně zaručených participačních práv, které mu náleží jako nezletilému účastníkovi řízení. Tohoto porušení se měl okresní soud dopustit tím, že v řízení o nařízení ústavní výchovy bez řádného odůvodnění neposkytl stěžovateli - jemuž bylo v době vydání rozsudku patnáct let - možnost bezprostředně vyjádřit svůj postoj k projednávané věci. Okresní soud se spokojil se zjištěním názoru stěžovatele prostřednictvím opatrovníka, aniž by uvedl důvody ospravedlňující tento výjimečný postup. Porušení participačních práv spatřuje stěžovatel i v tom, že mu byl pro řízení o nařízení ústavní výchovy jmenován opatrovníkem orgán sociálně-právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD") města K., zatímco pro řízení o vydání předběžného opatření OSPOD města N. Procesní postavení obou orgánů se však nepřípustně prolíná, neboť tito vystupují na jednu stranu jako iniciátoři řízení o nařízení ústavní výchovy, resp. vydání předběžného opatření, a na straně druhé jako opatrovníci nezletilého stěžovatele v daných řízeních. Tito opatrovníci nadto stěžovatele údajně neseznámili s jeho procesními právy, neinformovali jej o obsahu a důsledcích napadených rozhodnutí a nepoučili jej o možnostech procesní obrany. Vlivem absence řádného zastoupení nemohl stěžovatel náležitě hájit svá práva a využít opravných prostředků, jež se mu proti napadeným rozhodnutím nabízely.
5. Stěžovatel okresnímu soudu rovněž vytýká nedostatek řádného odůvodnění výroku o předběžné vykonatelnosti napadeného rozsudku. Okresní soud měl dále pochybit, když se v rámci dokazování spoléhal toliko na písemná vyjádření odborníků, aniž by tyto osobně vyslechl; tímto postupem porušil zásadu přímosti a ústnosti dokazování.
6. Ve vztahu k napadenému usnesení stěžovatel dále namítá, že jeho vydáním okresní soud fakticky prodloužil trvání již dříve vydaného předběžného opatření dle §452 z. ř. s. nad rámec maximální přípustné doby trvání šesti měsíců. Přitom odkazuje na nález ze dne 2. 2. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3200/20 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná i na https://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud označil za protiústavní postup vydání "běžného" předběžného opatření podle §76 a násl. o. s. ř. v situaci, kdy jsou splněny předpoklady pro vydání "speciálního" předběžného opatření dle §452 z. ř. s.
III.
Přípustnost ústavní stížnosti
7. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky projednání ústavní stížnosti stanovené Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a zákonem o Ústavním soudu. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.
8. Ústavní soud opakovaně uvádí, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu spočívají především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity, jak plyne z §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Tento princip reflektuje čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoli pouze úkolem Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná (z poslední doby srov. např. usnesení ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. II. ÚS 1980/21 nebo usnesení ze dne 5. 5. 2021 sp. zn. II. ÚS 932/21). Tento předpoklad však v posuzované věci není naplněn, neboť stěžovatel svou ústavní stížností napadá rozsudek okresního soudu, jenž do dnešního dne nenabyl právní moci a o němž stále probíhá odvolací řízení.
9. Cestu k přezkumu napadeného rozsudku nelze otevřít ani pomocí aplikace výjimky podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jak stěžovatel navrhuje. I k takovému výjimečnému postupu může dojít jen v případě, že všechny prostředky, které zákon k ochraně práv stěžovateli poskytuje, nebyly vyčerpány a řízení je přitom pravomocně skončeno (popř. jde o jiný zásah orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí nebo opatření), takže jiný prostředek nápravy již neexistuje. Nedostatek právní moci napadeného rozhodnutí nemůže být překonán ani cestou aplikace výjimky podle §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť tento požadavek vyplývá přímo z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy [a následně z §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
10. V předběžně vykonatelném nepravomocném rozsudku nelze spatřovat ani tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. k tomu například již výše citovaný nález sp. zn. III. ÚS 62/95 či usnesení ze dne 2. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 3648/17) připadá - zjednodušeně řečeno - ústavní stížnost brojící proti jinému zásahu orgánu veřejné moci v úvahu pouze tam, nelze-li protiústavnost napravit jiným způsobem, například návrhem na kasaci rozhodnutí orgánu veřejné moci.
11. Byť napadený rozsudek v důsledku své předběžné vykonatelnosti působí do sféry stěžovatele bez ohledu na nedostatek právní moci a jeho účinky může stěžovatel subjektivně vnímat jako porušení svých ústavně zaručených práv, má stěžovatel k dispozici prostředky, jimiž může svá práva před obecnými soudy hájit. Jeho ústavní stížnost proti rozsudku okresního soudu proto nelze shledat přípustnou. Těžiště argumentace stěžovatele spočívá v tvrzeném porušení participačních práv, jejichž význam Ústavní soud ve své judikatuře soustavně akcentuje [k zapojení dítěte do soudního řízení viz např. nález ze dne 8. 10. 2018 sp. zn. II. ÚS 725/18 (N 165/91 SbNU 61); k právu dítěte být slyšeno viz např. nález ze dne 9. 10. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1002/19 (N 174/96 SbNU 211); k právu dítěte být slyšeno v řízeních o ústavní výchově viz např. nález ze dne 2. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 1945/08 (N 80/53 SbNU 11)] a jejichž respektování v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé obecným soudům výslovně ukládá i §20 odst. 4 z. ř. s. Ústavní soud podotýká, že stěžovateli se nabízí možnost uplatnit tyto námitky v rámci probíhajícího odvolacího řízení, přičemž je odvolací soud povinen k nim přihlédnout bez ohledu na skutečnost, zda stěžovatel sám podal odvolání či nikoli (§28 odst. 1 z. ř. s.). Pakliže by stěžovatel měl za to, že ani v průběhu odvolacího řízení nebylo tvrzené porušení participačních práv zhojeno, je mu k dispozici žaloba pro zmatečnost [konkrétně dle §229 odst. 1 písm. c) a §229 odst. 3 o. s. ř.].
12. Nepřípustná je ústavní stížnost i v části směřující proti usnesení okresního soudu o vydání předběžného opatření, jelikož stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a to konkrétně odvolání. K možnosti přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je pak třeba poznamenat, že tento postup představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a jako takovou je nutné ji vykládat restriktivně. Ústavní soud nespatřuje v ústavní stížnosti stěžovatele tvrzený přesah vlastních zájmů a poznamenává, že od vydání napadeného usnesení uplynulo v době podání ústavní stížnosti již více než 15 měsíců.
13. Ústavní soud proto rozhodl soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
14. Stěžovatel spojil s ústavní stížností také návrh na projednání věci mimo pořadí (§39 zákona o Ústavním soudu). Vzhledem k tomu, že o ústavní stížnosti Ústavní soud rozhodl bez prodlení, tomuto návrhu bylo de facto vyhověno.
15. Jelikož o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto bezodkladně, nebyl zde ani důvod samostatně reagovat na stěžovatelův návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
16. Ústavní soud závěrem konstatuje, že nepovažoval za potřebné jmenovat nezletilému stěžovateli opatrovníka, neboť jmenování opatrovníka by nebylo nijak způsobilé zvrátit závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti, a jeho povolání pro řízení před Ústavním soudem by tak bylo pouhým formalismem (obdobně např. usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 1438/20; usnesení ze dne 2. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 869/17; a usnesení ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. I. ÚS 2855/18). Nadto byl stěžovatel řádně zastoupen advokátem, který v řízení hájil jeho zájmy.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj