ECLI:CZ:US:2021:4.US.2485.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2485/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele A. U., zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou, sídlem Pplk. Sochora 740/34, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. května 2021 č. j. 70 Co 73/2021-206 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. prosince 2020 č. j. 41 Nc 28/2020-126, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a R. U. K. a nezletilého J. U., jako vedlejších účastníků říze., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu rodičovství podle čl. 32 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem svěřil nezletilého vedlejšího účastníka (syna stěžovatele a vedlejší účastnice) po dobu před i po rozvodu manželství rodičů do péče vedlejší účastnice (I. výrok), stěžovateli stanovil povinnost platit pravidelné výživné (II. výrok), vyčíslil dlužné výživné a jeho jednotlivé splátky (III. výrok), určil splatnost budoucího výživného (IV. a V. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (VI. výrok).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") potvrdil rozsudek okresního soudu o svěření nezletilého do péče matky (I. výrok), znovu rozhodl o výživném, dlužném výživném a o jeho splatnosti (II. výrok, čímž změnil II. a V. výrok rozsudku okresního soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (III. výrok).
4. Oba obecné soudy k požadavku stěžovatele o svěření syna do střídavé péče uvedly, že nezletilý v době jejich rozhodování nastoupil do první třídy základní školy, při pohovoru před kolizním opatrovníkem se vyjádřil, že je ve stávajícím rodinném uspořádání (tj. v domácnosti matky, se svými polorodými sourozenci a matčinou přítelkyní) spokojený a zvyklý, nic by na tom neměnil. Nezletilý dále podle zjištění kolizního opatrovníka neví, jaké jsou dny v týdnu, není dostatečně časově orientovaný, vyjadřuje se tak, že je se stěžovatelem pravidelně v kontaktu, když si vzpomene, a může mu zavolat. V této souvislosti nezletilý před kolizním opatrovníkem sám uvedl, že ke stěžovatelovi jej vozí maminka v pátek po škole a v neděli se vrací zpátky domů. Za této situace a vzhledem k začínající školní docházce nezletilého by byla - i s ohledem na vzdálenost bydlišť obou rodičů, dále s ohledem na vyspělost nezletilého a na špatnou komunikaci stěžovatele a vedlejší účastnice - ztížena adaptace nezletilého na školní povinnosti a kolektiv ve dvou různých základních školách spojených s realizací střídavé péče, proto krajský soud potvrdil rozhodnutí okresního soudu o svěření nezletilého do péče matky (též s ohledem na názor kolizního opatrovníka). Střídavou péči lze podle krajského soudu upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte, což v daném případě zatím splněno není. Odluka rodičů podle zjištění krajského soudu trvá již od roku 2016 a nezletilý syn se po celou dobu nachází v péči matky, stěžovatel souhlasil s tím, aby nezletilý navštěvoval mateřskou školu v bydlišti matky. Případné svěření nezletilého do střídavé péče obou rodičů by znamenalo, že by se nezletilý kromě zásadní změny v životě spojené s nástupem do školy musel adaptovat ještě na dva různé přístupy k výuce, k čemuž není zatím orientován (neorientuje se do té míry v čase a nemá také reálný náhled na celou rodinnou situaci). Pro oba soudy bylo podstatné, aby nezletilý měl zachované jedno školní zařízení a stabilní sociální prostředí umožňující mu navázat přirozené sociální vztahy. Navíc i narušená komunikace mezi rodiči se podle obecných soudů jeví v období počínající školní docházky nezletilého jako rizikový faktor, který zatím neumožňuje střídavou péči.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel upozorňuje, že ač se oba soudy při rozhodování o svěření nezletilého do péče rodičů odvolávaly na judikaturu Ústavního soudu, ve skutečnosti ji nezohledňovaly a nerozhodly tak v nejlepším zájmu dítěte; nesouhlas matky se střídavou péčí podle Ústavního soudu nemůže být bez dalšího limitem pro rozhodování obecných soudů. Obecné soudy v zásadě akceptovaly vyloučení možnosti jeho výchovy syna, byť z obsahu spisu je zřetelné, že mezi ním a synem je velice dobrý vztah. Naopak rozhodnutí obecných soudů ve svém důsledku vyzvedávají vedlejší účastnici za to, že jejich syna vytrhla z původního domácího prostředí, když jeden z rodičů nemůže změnit proti vůli druhého rodiče bydliště dítěte. Je proto nespravedlivé, aby vedlejší účastnice profitovala z toho, že syna protiprávně odvezla do nového bydliště ve značné vzdálenosti od původního bydliště. Ústavní soud ve svých rozhodnutích vyjádřil přesvědčení, že s nástupem do školy je na místě, aby se na výchově nezletilého dítěte výrazně podílel i otec jako mužský prvek [stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 27. 1. 2005 sp. zn. I. ÚS 48/04 (N 19/36 SbNU 247)].
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Jsou-li ústavní stížností napadány II. až V. výrok rozsudku okresního soudu, které rozsudkem změnil krajský soud, tak k rozhodování o ústavnosti těchto výroků není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co bylo změněno).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat přezkumný dohled nad jejich činností.
8. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním porušení pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
9. Podle Ústavního soudu se nelze ztotožnit s názorem stěžovatele, že obecné soudy při posuzování jeho návrhu nedostatečně zohlednily judikaturu Ústavního soudu vztahující se ke střídavé péči a že údajně střídavou péči vyloučily jen pro nesouhlas vedlejší účastnice. Z napadených rozhodnutí se podává, že zásadním důvodem, proč obecné soudy nerozhodly o svěření syna do střídavé péče, byla skutečnost, že pro ni syn stěžovatele a vedlejší účastnice nebyl dostatečně zralý. Tento stav mu rodiče nepomáhali překonat, když spolu dostatečně nekomunikovali. Nadto - a stěžovatel v ústavní stížnosti opak netvrdí - vedlejší účastnice vědoma si toho, že nezletilému bez souhlasu stěžovatele změnila bydliště (byť stěžovatel nakonec souhlasil s přihlášením nezletilého v novém bydlišti matky do mateřské školy), syna pravidelně stěžovateli vozí a ten je s ním podle vlastního vyjádření v kontaktu, kdy si vzpomene. Obecné soudy v této souvislosti rovněž nepřehlédly, že rodiče nezletilého se nakonec byli sami schopni dohodnout na styku stěžovatele s nezletilým v období prázdnin.
10. Z napadených rozhodnutí je podle Ústavního soudu zřejmé, že i když v daném případě nebyly dány podmínky pro realizaci střídavé péče, kontakt stěžovatele se synem je ve skutečnosti zajištěn. Je tak splněn i předpoklad plynoucí ze stěžovatelem odkazovaného nálezu, že zvláště při nástupu dítěte do školy má v jeho výchovném prostředí působit i mužský prvek. Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že ani v odkazovaném nálezu prospěšnost výchovného působení otce na dítě při nástupu do školy nevedla - alespoň v kontextu samotného odůvodnění tohoto kasačního nálezu - k zavedení střídavé péče, neboť Ústavní soud shledal neústavním jen zúžení styku mezi otcem a dítětem, které bylo odůvodněno právě nástupem dítěte do školy.
11. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu