ECLI:CZ:US:2021:4.US.2501.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2501/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Lataje, zastoupeného Mgr. Janem Koptišem, advokátem, sídlem Široká 432/11, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. července 2021 č. j. 19 Co 789/2021-1055, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a 1. obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Simonou Matuškovou, advokátkou, sídlem Nová 2027/12, České Budějovice, a 2. obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel se proti 1. vedlejší účastnici jako svému zaměstnavateli domáhal (po opakovaném rozšíření žaloby) zaplacení částky 516 641 Kč s příslušenstvím.
3. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 20. 11. 2019 č. j. 34 C 209/2014-849 žalobě vyhověl co do částky 217 937 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu zamítl co do částky 298 704 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil stěžovateli zaplatit náhradu nákladů řízení vedlejším účastníkům i státu (výroky III až V). Výrok I nabyl právní moci dne 6. 3. 2020.
4. O odvolání stěžovatele bylo rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 12. 2020 č. j. 19 Co 406/2020-979 rozhodnuto, že se rozsudek okresního soudu ve výroku II co do částky 275 000 Kč s příslušenstvím potvrzuje (výrok I) a co do částky 1 890 Kč s příslušenstvím a dále ve výrocích III až V zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II).
5. Proti tomuto rozsudku krajského soudu je vedeno před Nejvyšším soudem řízení o dovolání stěžovatele pod sp. zn. 21 Cdo 2506/2021, které nebylo k dnešnímu dni ukončeno.
6. Okresní soud však v pokračujícím řízení vydal rozsudek ze dne 12. 5. 2021 č. j. 34 C 209/2014-1036, kterým uložil 1. vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 675 Kč s příslušenstvím (výrok I). V části, v níž se stěžovatel na 1. vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 1 215 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až V).
7. K odvolání stěžovatele proti výrokům III až V rozsudku okresního soudu rozhodl krajský soud napadeným usnesením, že se odvolání odmítá (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
8. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnosti k vyjádření účastníku řízení a vedlejším účastnicím.
9. Okresní soud a 1. vedlejší účastnice Ústavnímu soudu mj. sdělily, že proti rozsudku krajského soudu ze dne 4. 12. 2020 č. j. 19 Co 406/2020-979 bylo podáno dovolání (sub 5), což Ústavní soud ověřil.
10. Ústavní soud mimo jiné i v návaznosti na tuto skutečnost nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita, dle níž podání ústavní stížnosti připadá v úvahu až tehdy, jestliže všechny ostatní dostupné právní prostředky ochrany základních práv či svobod stěžovatele selžou. Souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti není proto namístě, navíc takové řešení nevyhovuje ani požadavku právní jistoty [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 2162/11 či ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 234/11 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Probíhá-li tedy nadále před obecnými soudy řízení, v jehož rámci se může stěžovatel domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod, naopak by takový postup byl v rozporu jak s již zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. V případě, že by byla ústavní stížnost věcně posouzena ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů, pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by tím prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny) a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, aniž by proto byl nějaký důvod.
12. Nebude-li stěžovatel v předmětném dovolacím řízení ve věci samé úspěšný, nic mu nebrání v podání ústavní stížnosti nové, v níž může zohlednit rovněž průběh a výsledky dovolacího řízení, i kdyby bylo jeho dovolání odmítnuto jako nepřípustné pro nesplnění podmínek §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Bylo-li by namítáno, že mu v takovém případě hrozí zmeškání lhůty pro podání ústavní stížnosti proti nyní napadenému rozhodnutí, Ústavní soud připomíná, že podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek rozhodujícím orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost (i) proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Vzhledem k tomu, že zákonnost nyní napadeného usnesení krajského soudu může záviset na výsledku dovolacího řízení, když za situace, že by Nejvyšší soud dovolání stěžovatele vyhověl, znovu by obecné soudy musely řešit nejen meritum věci, ale i otázku nákladů řízení, o kterou jde právě v nyní posuzované věci, musí se výše uvedené závěry vztáhnout i na touto ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu.
13. Ústavní soud by pak nebyl oprávněn odmítnout případnou novou ústavní stížnost stěžovatele proti nyní napadenému usnesení krajského soudu pro opožděnost (shledal-li by Nejvyšší soud dovolání nepřípustným ze zákona nebo by jej zamítl), neboť to by zakládalo odepření spravedlnosti. Konstatuje-li nyní Ústavní soud, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost by byla zase opožděná. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2021
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj