ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.2506.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 2506/2021-1071
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce D. L. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Janem Koptišem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Široká č. 432/11, proti žalovanému Dopravnímu podniku města České Budějovice, a. s. , se sídlem v Českých Budějovicích 6, Novohradská č. 738/40, IČO 25166115, zastoupenému JUDr. Simonou Matuškovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Nová č. 2027/12, o 516 641 Kč s příslušenstvím, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, zastoupeného JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem se sídlem v Plzni, Otýlie Beníškové č. 1664/14, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 C 209/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. prosince 2020, č. j. 19 Co 406/2020-979, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Roubala, advokáta se sídlem v Plzni, Otýlie Beníškové č. 1664/14.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 12. 2020, č. j. 19 Co 406/2020-979, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je (v závěru, že „pokud jde o poruchu přizpůsobení … nejsou splněny předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele z titulu pracovního úrazu“, neboť žádná z nepříznivých okolností, které vedly ke vzniku poruchy přizpůsobení, „nemá charakter úrazového děje“, že „námitka promlčení vznesená žalovaným a vedlejším účastníkem je důvodná“ a že námitka promlčení není „v rozporu s dobrými mravy, není zneužitím práva na úkor žalobce, který by marné uplynutí lhůty nezavinil, není vedena úmyslem způsobit žalobci újmu“) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce „odškodnění následků poškození zdraví v psychické oblasti i v případě, že nepřiznivé psychologické vlivy nepůsobily pouze v okamžiku úrazového děje“, a poukazuje-li v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3305/2011, ve kterém dovolací soud mimo jiné uvedl, že „nepříznivé psychologické činitele vyvolané poškozením zdraví nepochybně na osobu poškozenou a způsob jejího života nepůsobí pouze v okamžiku úrazového děje, nýbrž i následně“, pak nebere náležitě v úvahu, že v jím označeném rozhodnutí dovolací soud posuzoval situaci, kdy odvolací soud – navzdory znaleckému posudku z oboru zdravotnictví (odvětví psychiatrie) – dovodil, že žalobkyni nepřísluší odškodnění podle položky 016 přílohy č. 2 k vyhlášce č. 440/2001 Sb. (vážné duševní poruchy vzniklé působením otřesných zážitků nebo jiných nepříznivých psychologických činitelů a tísnivých situací) s odůvodněním, že bylo zjištěno, že žalobkyně si na okolnosti dopravní nehody nepamatuje, přičemž uvedená položka dopadá jen na ty případy, kdy poškozený si je vědom působení úrazového děje. Dovolací soud ve věci vedené pod sp. zn. 25 Cdo 3305/2011 uvedené závěry vztahoval k výkladu položky 016 přílohy č. 2 k vyhlášce č. 440/2001 Sb.; uvedl, že „citovaná položka … neomezuje původ vážných duševních poruch pouze na působení otřesných zážitků, nýbrž zahrnuje i působení jiných nepříznivých psychologických činitelů a tísnivých situací“, že „účelem citované položky je odškodnit trvalé následky poškození zdraví v oblasti psychické“ a že „mají-li … psychické následky bezprostřední souvislost s poškozením fyzického zdraví, není důvod, aby nebyly odškodněny i v případě, že poškozený (např. z důvodu šoku či bezvědomí) vlastní průběh nehody nevnímal, popřípadě si na něj nepamatuje“. V projednávané věci se však odvolací soud výkladem položek přílohy č. 2 k vyhlášce Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, nezabýval, a nejde proto o otázku, při jejímž řešení by se mohl odchýlit od uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu a která by tak byla způsobilá založit přípustnost dovolání.
Ostatně ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu – ze které odvolací soud, jak je patrno z odůvodnění jeho rozsudku, vycházel – dlouhodobě zastává názor, že o vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by škoda nevznikla, tak jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku pracovního úrazu (jeho následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost postavená najisto. Jestliže se u zaměstnance vyskytne současně více zdravotních problémů, které ovlivňují jeho celkový zdravotní stav a pracovní možnosti, je rozhodující, zda pracovní úraz byl příčinou škody (zda jeho důsledkem byl vznik dílčího škodního nároku), anebo zda má škoda podklad v příčinách jiných (jiných „obecných“ onemocněních), s pracovním úrazem nesouvisejících. Pracovní úraz nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, je-li jednou z příčin, avšak příčinou důležitou, podstatnou a značnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 376/98, uveřejněný pod č. 35/2000 Sb. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2169/2002, zhodnocení býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1975, sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné pod č. 11/1976 Sb. rozh. obč., str. 35, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4123/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2149/2019). Uzavřel-li odvolací soud na základě provedeného dokazování (zejména na základě znaleckých posudků), že „příčiny poruchy přizpůsobení jsou následkem souběhu nepříznivých životních událostí, jakými bylo trestní stíhání a hrozba poměrně vysokého trestu po první dopravní nehodě způsobené žalobcem, ke které došlo dne 13. 9. 2012 a poškozený z této dopravní nehody následně zemřel“, že „trestní stíhání bylo podstatnou příčinou duševní poruchy posuzovaného“, která se uplatnila až po „druhé“ nehodě, že „dalším faktorem byla hrozba poměrně vysokého trestu, veřejná dehonestace médií, nepříznivý zásah událostí do rodiny, zejména vliv na nezletilou dceru, ztráta řidičského oprávnění, ztráta oblíbeného zaměstnání, ztráta společenského uznání, dále následky nehody, ke které došlo dne 28. 3. 2013, když zde jde především o prožívané profesní a soudní ohrožení, které je faktorem působícím dlouhodobě“, a že se tak jedná o „multifaktoriální souběh několika nepříznivých okolností, které vedly ke vzniku poruchy“, dospěl tím ke skutkovému zjištění, že událost ze dne 28. 3. 2013, při které došlo k dopravní nehodě a k poškození fyzického zdraví žalobce, nebyla jedinou příčinou vzniku jeho „poruchy přizpůsobení“, ani příčinou důležitou, podstatnou a značnou, a jeho závěr, že žalobci odškodnění za tuto psychickou poruchu nepřísluší, je proto v souladu s touto judikaturou dovolacího soudu.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani dovolatelem předkládané otázky hmotného práva, při nichž se měl podle dovolatele odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, „kdy lze zdravotní stav poškozeného považovat za ustálený či nikoliv a v návaznosti na to, kdy je vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy“.
K otázce, kdy je možné zdravotní stav považovat za ustálený, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2107/99, uveřejněný pod č. 36/2001 v časopise Soudní judikatura, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 642/2003, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 21 Cdo 149/2009. Dovolací soud v uvedených rozhodnutích vyslovil závěr, že ztížení společenského uplatnění vzniká v době, v níž je možné zdravotní stav poškozeného po úrazu, nemoci z povolání nebo jiném poškození na zdraví, popřípadě po jejich zhoršení, považovat za ustálený a v níž je tedy možné posoudit, jaký má změněný (zhoršený) zdravotní stav poškozeného prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů, a přistoupit k jeho bodovému ohodnocení. Ztížení společenského uplatnění tedy vzniká – jinými slovy řečeno – v době, kdy se zdravotní stav poškozeného zaměstnance po léčení natolik ustálil, že bylo patrné, zda a v jakém rozsahu ke ztížení jeho uplatnění v životě a ve společnosti došlo, a kdy lze tedy na základě skutkových okolností, které má lékař k dispozici, objektivně provést jeho hodnocení. Oproti tomu v případě neskončené léčby, přestože by již bylo možné hodnotit některé dílčí položky ztížení společenského uplatnění, ale celková léčba dosud není skončena a kontinuálně pokračuje léčení předpokládaného vývoje následků zdravotního poškození, nemůže být přijat závěr o ustálení zdravotního stavu poškozeného, který by měl za následek vznik nároku na ztížení společenského uplatnění. Nejvyšší soud vyslovil, že zdravotní stav poškozeného po úrazu, nemoci z povolání nebo jiném poškození na zdraví, popřípadě po jejich zhoršení, lze považovat za ustálený až po skončení kontinuálně probíhající léčby předpokládaného vývoje následků zdravotního poškození.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku s poukazem na výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu uvedl, že „znalec prof. MUDr. Krbec, CSc., učinil závěr o tom, že zdravotní stav žalobce se ustálil 2 roky od úrazu, tedy v březnu roku 2015. Vycházel z lékařských zpráv B. do září 2014, ze zprávy z 16. 10. 2015, ve které není již žádná další léčba zmiňována, dále ze zpráv předložených znalci žalobcem z roku 2017, 2018, 2019. Žádné lékařské zprávy za rok 2015, 2016, ze kterých by byla patrna léčba žalobce, nebyly doloženy. … S ohledem na zjištění, že v roce 2015, 2016 žádná léčba pod dohledem lékaře neprobíhala, žalobci nebyla předepisována ani rehabilitační léčba, nutno učinit závěr o tom, že žalobce měl o ustálenosti svého zdravotního stavu … vědomost. Pokud se zdravotní stav ustálil v březnu 2015, žalobce v té době o ustálenosti svého zdravotního stavu věděl.“ Dospěl-li odvolací soud na základě těchto skutkových zjištění k závěru o promlčení nároku žalobce na náhradu za ztížení společenského uplatnění spočívající v poúrazovém omezení hybnosti páteře uplatněného u soudu prvního stupně dne 27. 3. 2018 v důsledku uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby podle ustanovení §106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013, je tento jeho závěr zcela v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.
K otázce posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2057/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 389/2013, ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1170/2019, a ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1269/2019, a v nich vyjádřený právní názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje, a že uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, přičemž tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (srov. bod 17 odůvodnění rozsudku) je zřejmé, že odvolací soud při posuzování rozporu žalovaným uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy z této ustálené rozhodovací praxe vycházel, a jeho závěr, že „neshledal, že by námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy, není zneužitím práva na úkor žalobce, který by marné uplynutí lhůty nezavinil, není vedena úmyslem způsobit žalobci újmu“, je s touto rozhodovací praxí v souladu; ani tato dovolatelem předestřená otázka proto přípustnost dovolání nezakládá.
Za situace, kdy odvolací soud uzavřel, že nejsou dány předpoklady odpovědnosti žalovaného za ztížení společenského uplatnění žalobce pro poruchu přizpůsobení, není důvod, aby se soudy zabývaly otázkou ustálenosti jeho zdravotního stavu ve vztahu k poruše přizpůsobení, a napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto nezávisí (nemůže záviset) na vyřešení otázky „zda ustálení zdravotního stavu vztahovat na každé zdravotní postižení samostatně či zda je nutnou podmínkou bodového ohodnocení bolesti či ztížení společenského uplatnění ustálení zdravotního stavu jako komplexního celku lidského organismu“; ani tato dovolatelem uplatněná otázka proto není způsobilá založit přípustnost dovolání.
Dovolatel má dále za to, že dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena „aplikace ustanovení §380 odst. 1 zákoníku práce v provázanosti na ustanovení §265 odst. 1 zákoníku práce … z pohledu nároku na odškodnění ztížení společenského uplatnění v důsledku duševní poruchy (poruchy přizpůsobení), kdy zaměstnanci byla na jedné straně přiznána náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, jejímž důvodem byla právě duševní porucha, která se rozvinula po pracovním úrazu, a na druhé straně nebylo přiznáno odškodnění ztížení společenského uplatnění této poruchy“. Ani tato námitka dovolatele nemůže založit přípustnost dovolání, neboť se navzdory jeho tvrzením nejedná o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou. Naopak, ustálená soudní praxe v této souvislosti dlouhodobě vychází z názoru, že celkový nárok na náhradu škody na zdraví se skládá z několika dílčích nároků, které jsou podle ustanovení hmotněprávních předpisů zcela samostatné, neboť předpoklady jejich vzniku jsou odchylné a také časově se mohou odchylně naplňovat. Jejich existence je navzájem natolik nezávislá, že jednotlivý dílčí nárok může vzniknout, aniž by současně vznikly i další nároky – např. vznikne nárok na náhradu škody za bolest, nevznikne však nárok na náhradu škody za ztížení společenského uplatnění apod. (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 10. 1974, sp. zn. 5 Cz 32/74, uveřejněný pod č. 10/1976 Sb. rozh. obč., závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1975, sp. zn. Cpj 37/74, k uplatňování ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti organizace za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání, uveřejněné pod č. 11/1976 Sb. rozh. obč., str. 56 a 57, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2117/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3401/2006).
Přípustnost dovolání žalobce nemohou založit ani jeho námitky, kterými zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, která byla rozhodující pro jeho právní posouzení věci, a ve kterých nesouhlasí s hodnocením důkazů, na základě něhož odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl, neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud „zcela pominul, jakým způsobem se znalec vyjadřoval v rámci jednání u okresního soudu dne 9. 4. 2018“, a následně v dovolání na podporu své námitky cituje „podstatnou část otázek a odpovědí z předmětného jednání“, pak uplatňuje tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; přípustnost dovolání přitom může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
Namítá-li dovolatel, že dosud nebyla před dovolacím soudem vyřešena otázka procesního práva „vážící se k ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 39/1967 Sb., zákona o znalcích a tlumočnících“, resp. „zda k otázkám stran soudního sporu spadajícím z drtivé většiny do psychiatrického vědního oboru se mohl znalec G. vyjadřovat jako kompetentní osoba, a zda stvrzení správnosti posudku a podaná vysvětlení tímto znalcem byla v souladu s ustanovením §127 odst. 1, odst. 2 o. s. ř. tak, aby následně bylo možno učinit závěr o procesní správnosti takového znaleckého dokazování, zahrnout jej do množiny důkazů“, pak přehlíží, že ani na vyřešení této právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud svůj závěr, že „stav žalobce nenaplňuje kritéria posttraumatické stresové poruchy, ale jedná se o poruchu přizpůsobení, která se projevuje zejména anxiózně depresivním syndromem lehčího stupně“ a jejíž příčinou je souběh „nepříznivých životních událostí, jakými bylo trestní stíhání a hrozba poměrně vysokého trestu po první dopravní nehodě“ a další skutečnosti (mezi nimi i následky nehody ze dne 28. 3. 2013, ovšem zde šlo především o prožívané „profesní a soudní ohrožení“ jako dlouhodobě působící faktor), opřel nejen o výslech P. G., ale především o znalecký posudek znaleckého ústavu Psychiatrické nemocnice Bohnice, za který byl P. G. jako jeden z jeho zpracovatelů vyslechnut, jakož i o znalecký posudek znalkyně v oboru zdravotnictví – psychiatrie MUDr. Dany Dvořákové (srov. zejména bod 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Uvedenými námitkami žalobce navíc opět pouze zpochybňuje skutkový stav věci zjištěný v řízení před soudy, což je v dovolacím řízení – jak bylo uvedeno výše – nepřípustné.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňují (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 3. 2022
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu