ECLI:CZ:US:2021:4.US.2526.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2526/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele O. K. zastoupeného JUDr. Václavem Kaskou, advokátem sídlem Žižkova tř. 1914/1a, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. června 2021 č. j. 4 To 273/2021-332 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. května 2021 č. j. 2 T 122/2019-323, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatel napadá usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") uvedená výše s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní lidská práva a svobody dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Listiny a čl. 14 Listiny.
II. Posouzení splnění procesních předpokladů
2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a splňuje tedy všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III. Rekapitulace procesního vývoje
3. Stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu ze dne 11. 6. 2020 č. j. 2 T 122/2019-215, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 8. 12. 2020 č. j. 4 To 515/2020-252, uznán mimo jiné vinným ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za nějž a za další sbíhající se trestný čin mu byl uložen mimo jiné úhrnný trest zákazu činnosti dle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku (dále jen "předmětný trest").
4. Okresní soud rozhodl napadeným usnesením, že stěžovateli se do doby výkonu předmětného trestu nezapočítává doba od 21. 3. 2020 do 7. 12. 2020. Okresní soud takto rozhodl z podnětu stěžovatele, podle nějž bylo namístě provést započtení dle §350 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, neboť do 20. 3. 2020 vykonával správní trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel a až 8. 12. 2020 podle obecných soudů nabyl předmětný trest právní moci, tedy na období od 21. 3. 2020 do 7. 12. 2020 (dále jen "předmětné období") dle stěžovatele dopadal §350 odst. 1 trestního řádu, neboť mu v tomto období již bylo řidičské oprávnění odňato v souvislosti s trestným činem, pro nějž mu byl uložen předmětný trest. Dle okresního soudu však nebyl k započtení předmětného období do doby výkonu předmětného trestu dle §350 odst. 1 trestního řádu dán důvod, neboť stěžovatel v něm nedisponoval řidičským oprávněním nikoliv proto, že by mu bylo odňato v souvislosti s trestným činem, ale proto, že nepožádal o jeho vrácení.
5. Stěžovatel podal proti usnesení okresního soudu stížnost, kterou odůvodnil tím, že po uplynutí doby správního trestu zákazu činnosti dne 20. 3 2020 měl příslušný správní orgán rozhodnout o zadržení stěžovatelova řidičského průkazu dle §118c zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nebo jej měl stěžovateli z úřední povinnosti bez zbytečného odkladu vrátit, přičemž k jeho dotazu na pracovnice příslušného správního úřadu mu bylo sděleno, že mu řidičský průkaz nemůže být vrácen právě kvůli probíhajícímu trestnímu řízení.
6. Krajský soud stížnost zamítl dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu, neboť ve shodě s názorem okresního soudu podmínky započtení dle §350 odst. 1 trestního řádu neshledal. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že vrácení řidičského oprávnění po vykonání správního trestu zákazu činnosti je podmíněno podáním žádosti dle §102 zákona o provozu na pozemních komunikacích, včetně potřebných příloh. Dotazem na příslušný správní orgán navíc okresní soud zjistil, že stěžovatel nejen, že tuto žádost nepodal, ale ani se na podmínky vrácení řidičského oprávnění nebyl informovat. Krajský soud se tak ztotožnil se závěrem okresního soudu, že pro započtení nebyl důvod, protože v předmětném období nebylo stěžovatelovo řidičské oprávnění odňato v souvislosti s trestným činem, za nějž mu byl následně uložen předmětný trest.
IV. Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel nejprve stručně rekapituluje procesní vývoj před obecnými soudy a rozvíjí tezi, že v jeho případě došlo porušením platné úpravy jednoduchého práva k závažnému zásahu do práva na spravedlivý proces a k nepřípustnému omezení jeho svobody pobytu a pohybu, jejichž nedílnou součástí je i možnost pohybu s použitím motorového vozidla. Omezení těchto svobod je možné při ukládání správních trestů či soudních trestů jen při zamezení jakéhokoliv rozšíření doby jejich výkonu nad intervaly přesně vymezené danými rozhodnutími. Porušení této podmínky stěžovatel spatřuje 1) v nesprávné aplikaci právní úpravy na "souběh" správního a soudního trestu zákazu činnosti, a 2) v nesprávném posouzení právní moci předmětného trestu.
8. V první námitce stěžovatel opakuje svůj právní názor, že na předmětné období měl být aplikován §350 odst. 1 trestního řádu, neboť řidičské oprávnění mu v něm fakticky bylo odňato v souvislosti s trestním řízením vedeným pro trestný čin, za nějž mu byl následně uložen předmětný trest. Stěžovatel k podrobnostem této námitky odkazuje na text své stížnosti proti usnesení okresního soudu, jejž činí součástí své ústavněprávní argumentace.
9. Druhou námitkou stěžovatel upozorňuje na to, že obecné soudy se vůbec nezabývaly podstatnou procesní skutečností, totiž že výrok, jímž mu byl uložen předmětný trest, nenabyl právní moci až 8. 12. 2020 tak, jak tvrdí obecné soudy, ale již dříve, protože stěžovatel odvoláním výrok o vině trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku ani výrok o trestu zákazu činnosti nenapadl, a tedy právní moc tyto výroky nabyly již marným uplynutím lhůty k podání odvolání. Stěžovatel si již přesně nepamatuje, kdy mu byl doručen prvostupňový rozsudek, ale právní moc výroku o předmětném trestu v každém případě nastala mnohem dříve než 8. 12. 2020, takže lze důvodně předpokládat, že doba výkonu tohoto trestu již dávno skončila.
V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat,
i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, ústavní stížnost odmítne dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní posuzovaném případě.
11. Ústavní soud bez potřeby obstarávat si ve věci další podklady argumentaci stěžovatele nepřisvědčil. Co se týče první námitky, obecné soudy řádně zdůvodnily svá skutková zjištění týkající se podmínek započtení dle §350 odst. 1 trestního řádu i své právní závěry, proč aplikace tohoto ustanovení nebyla ve stěžovatelově případě na místě. Ústavní soud prakticky nemá, co k tomu dodat. Stěžovatelův právní názor o splnění podmínek započtení dle §350 odst. 1 trestního řádu se opírá o faktické zadržení jeho řidičského průkazu v předmětném období správním orgánem, který mu měl dle jeho mínění neprodleně poté, co vykonal správní trest zákazu činnosti, být správním orgánem vrácen.
12. Stěžovatel tak pomíjí §102 zákona o provozu na pozemních komunikacích, na nějž poukázal i stížnostní soud, z nějž zcela jednoznačně plyne, že vrácení řidičského průkazu po skončení správního či soudního trestu není automatické, ale může k němu dojít toliko na základě žádosti dotyčné osoby a za splnění dalších podmínek. Stěžovatel rovněž nijak nereagoval ani na skutkový závěr obecných soudů, důkazně podložený dotazem na příslušný správní orgán, že stěžovatel žádnou žádost o vrácení řidičského průkazu nepodal a ani se neinformoval na podmínky takového vrácení. Jelikož stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje svou dřívější argumentaci, již přesvědčivě obecné soudy vyvrátily, aniž by k jejich závěrům vznesl jakoukoliv kvalifikovanou oponenturu, Ústavní soud se s jeho argumentací ztotožnit nemůže.
13. U druhé námitky stěžovatel nedoložil, že by ji byl předložil již obecným soudům před vydáním napadených rozhodnutí, aby jim tak umožnil se s ní vypořádat. Vzhledem k zásadě subsidiarity ústavní stížnosti, která požaduje nejen vyčerpání všech zákonných prostředků k ochraně práv stěžovatelů, ale i předestření ústavněprávních argumentů v nich [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1047/16 ze dne 20. 12. 2016 (N 249/83 SbNU 885) či nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)], tedy i materiální vyčerpání všech námitek, které následně stěžovatel předkládají Ústavnímu soudu v ústavní stížnosti, tak Ústavní soud druhou námitku nemůže přezkoumat.
VI. Závěr
14. Ústavní soud na podkladě stěžovatelových námitek nenalezl v napadených rozhodnutích obecných soudů žádnou vadu, která by svědčila o možném porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Žádnou flagrantní vadu, která by mohla představovat porušení některého z těchto práv či svobod pak Ústavní soud neshledal ani z vlastního podnětu. Ústavní soud proto rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu