ECLI:CZ:US:2021:4.US.2557.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2557/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti International Property Invest, spol. s r. o., sídlem náměstí Republiky 1078/1, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Danielem Weinholdem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2020 č. j. 20 Cdo 1152/2020-444, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2018 č. j. 20 Cdo 3689/2018-210, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2019 č. j. 12 Co 185/2019-305 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. dubna 2019 č. j. 13 EXE 1004/2015-250, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Atos IT Solutions and Services, s. r. o., sídlem Doudlebská 1699/5, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, zastoupené JUDr. Jitkou Nolčovou, advokátkou, sídlem Vinohradská 89/90, Praha 3 - Vinohrady, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí, vyžádaného spisu a dalších příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 18. 4. 2019 č. j. 13 EXE 1004/2015-250 zamítl návrh stěžovatelky jako oprávněné na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí vydaného Okresním soudem ve Floridsdorfu, Rakouská republika, ze dne 14. 11. 2014 sp. zn. 12 E 1396/14g-2 (dále jen "rozhodnutí rakouského soudu"), na území České republiky (výrok I.), jakož i exekuční návrh na nařízení exekuce a pověření soudního exekutora (výrok II.), a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako povinné náhradu nákladů řízení (výrok III.). Obvodní soud dospěl k závěru, že návrhu stěžovatelky nelze vyhovět, neboť rozhodnutím rakouského soudu bylo povoleno vést exekuci pouze v Rakouské republice, a to na základě rozsudků vydaných soudem v Lichtenštejnském knížectví; jde tedy o nařízení exekuce ve členském státě Evropské unie (dále též jen "EU") na základě rozhodnutí soudu v nečlenském státě EU a takový výrok o nařízení exekuce nelze prohlásit vykonatelným na území České republiky. Chce-li stěžovatelka vést exekuci ve více členských státech EU, musí v každém z nich samostatně požádat o prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu. Soud dále dospěl k závěru, že návrhu na prohlášení vykonatelnosti nelze vyhovět ani ohledně výroku o nákladech rakouského exekučního řízení, neboť tento výrok je vykonatelný v rámci nařízené exekuce a nejde o nový exekuční titul, který by byl vykonatelný mimo probíhající vykonávací řízení, a tedy i mimo území státu, v němž exekuce probíhá.
3. Takto rozhodl obvodní soud poté, co Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 12. 2018 č. j. 20 Cdo 3689/2018-210 zrušil předchozí usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 16. 12. 2016 č. j. 12 Co 156/2016-98 a usnesení obvodního soudu ze dne 22. 2. 2016 č. j. 13 EXE 1004/2015-6 a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení [usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. IV. ÚS 902/19 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) byla ústavní stížnost proti uvedenému usnesení Nejvyššího soudu jako nepřípustná odmítnuta]. Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí dovodil, že výrok o nařízení exekuce podle cizozemského rozhodnutí vydaný soudem jiného členského státu EU nelze prohlásit vykonatelným na území České republiky, protože účinky nařízení exekuce ve členském státě EU nelze rozšiřovat na území jiného členského státu EU a vzhledem k tomu nebylo namístě vyhovět návrhu stěžovatelky na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí. Vlastní výrok o nařízení exekuce nespadá do režimu čl. 32 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "nařízení Brusel I"), neboť to přichází v úvahu pouze u výroků, které jsou titulem pro jiné, samostatné exekuční řízení, jako je například výrok o nákladech výkonu rozhodnutí k vymožení nepeněžitého plnění, nenavrhl-li oprávněný výkon rozhodnutí též k jejich vymožení. Chce-li stěžovatelka vést exekuci ve více členských státech EU, musí v každém z nich samostatně požádat o prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu, protože prohlášení vykonatelnosti je omezeno pouze na stát, v němž k němu došlo. Následně vedená exekuce může být provedena pouze ve státě, v němž byla nařízena. Rozhodnutí o exekučním postižení peněžních prostředků vedlejší účastnice na účtech v České republice může učinit pouze soud České republiky v exekuci nařízené jím na podkladě cizozemského exekučního titulu, jenž byl v České republice prohlášen vykonatelným. Uvedený závěr, že nejde o exekuční titul, který by bylo možné vykonat na území České republiky, se podává již ze samotného rozhodnutí, které stěžovatelka navrhuje prohlásit vykonatelným, protože podle výroku rozhodnutí rakouského soudu byly rozsudky lichtenštejnského soudu prohlášeny vykonatelnými "pro exekuci v Rakousku", jinými slovy byly prohlášeny za vykonatelné toliko pro exekuci v Rakouské republice.
4. K odvolání stěžovatelky městský soud usnesením ze dne 29. 11. 2019 č. j. 12 Co 185/2019-305 usnesení obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud konstatoval, že obvodní soud plně respektoval závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v usnesení ze dne 11. 12. 2018 č. j. 20 Cdo 3689/2018-210 (výrok o nařízení exekuce podle cizozemského rozhodnutí vydaný soudem jiného členského státu EU nelze prohlásit vykonatelným na území České republiky). Městský soud se ztotožnil s výkladem obvodního soudu čl. 32 nařízení Brusel I, v němž je uvedeno, že rozhodnutím se mimo jiné rozumí též příkaz nebo nařízení výkonu rozhodnutí. Městský soud shledal plně dostačujícím a výstižným výklad provedený obvodním soudem k nařízení výkonu rozhodnutí, z nějž vyplývá závěr, že pro vedení exekuce ve více členských státech EU je třeba v každém z nich samostatně požádat o prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu. Výrok o nařízení exekuce pak nelze prohlásit vykonatelným na území třetího státu. Výklad provedený obvodním soudem koresponduje s právními závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu, z nichž plyne, že výrok o nařízení exekuce nespadá do režimu čl. 32 nařízení Brusel I právě z toho důvodu, že účinky nařízení exekuce v členském státě EU nelze rozšiřovat na území jiného členského státu. Městský soud přihlédl též k té skutečnosti, že rozhodnutím rakouského soudu byla povolena exekuce rozsudků vydaných Knížecím Zemským soudem ve Vaduzu a rozhodnutí rakouský soud postupoval nikoliv podle unijních předpisů, ale na základě bilaterální dohody mezi Rakouskou republikou a Lichtenštejnským knížectvím. Vzhledem k neexistenci smlouvy o pomoci v právních věcech mezi Českou republikou a Lichtenštejnským knížectvím je třeba vycházet z faktického stavu, že stěžovatelka se snaží o provedení výkonu rozhodnutí nečlenského státu EU v České republice, s nímž ani neexistuje vzájemnost. Městský soud konstatoval, že vydání osvědčení podle čl. 54 nařízení Brusel I sice je jednou z podmínek návrhu o prohlášení vykonatelnosti, avšak z tohoto osvědčení nelze dovozovat, že by jím byly zhojeny zásadní nedostatky bránící v prohlášení rozhodnutí za vykonatelné. U výroku o nákladech rakouského exekučního řízení městský soud dovodil, že jde o závislý výrok vztahující se výlučně k povolení exekuce rakouským soudem na základě lichtenštejnských exekučních titulů, přičemž bylo na vedlejší účastnici, aby tvrdila a prokázala, z jakého důvodu by daný výrok měl být samostatným exekučním titulem, neboť soud České republiky není povinen znát znění rakouského práva.
5. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 6. 2020 č. j. 20 Cdo 1152/2020-444 dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl (výrok I.) a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud poukázal na to, že předmětnou věcí se tento soud zabýval již v usnesení ze dne 11. 12. 2018 č. j. 20 Cdo 3689/2018-210 a neshledal důvod pro odchýlení se od uvedeného rozhodnutí. Opětovně proto dovodil, že soudy České republiky byly oprávněné odmítnout prohlásit vykonatelným rozhodnutí o nařízení exekuce vydané soudem jiného členského státu EU.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud nerespektoval zásady a předpisy Evropské unie. Nejvyšší soud zasáhl do práva stěžovatelky na soudní ochranu, konkrétně do práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny tím, že v rozporu s příslušnou právní úpravou porušil svoji povinnost předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SDEU"), ačkoliv rozhodoval o otázce výkladu práva EU, a to rozdílně než zahraniční soudy (jakož i tuzemské soudy, vyjma dotyčného senátu Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud rozhodl v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu, a to zejména s nálezy ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2607/17 (N 149/90 SbNU 433), ze dne 4. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 3271/12 (N 50/69 SbNU 45), ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 1996/13 (N 130/78 SbNU 57), ze dne 5. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 1608/19, ze dne 19. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 2224/19 a ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. III. ÚS 2451/18). Stěžovatelka dále poukazuje na to, že Nejvyššímu soudu předložila nedávno zveřejněný rozsudek SDEU ze dne 7. 5. 2020 vydaný ve spojených věcech sp. zn. C-267/19 a C-323/19, ke kterému Nejvyšší soud rovněž nepřihlédl.
7. Stěžovatelka dovozuje, že rozhodnutí označené jako "nařízení výkonu rozhodnutí" mohlo být předmětem výkonu podle nařízení Brusel I, když čl. 32 nařízení Brusel I stanoví, že předmětem výkonu rozhodnutí může být (mimo jiné) nařízení výkonu rozhodnutí. Rozhodnutí rakouského soudu je rozhodnutím o nařízení výkonu rozhodnutí, neboť výrazy "nařízení rozhodnutí" a "nařízení exekuce" jsou v Rakouské republice synonyma. Ke stejnému závěru došel i příslušný rakouský soud, když vystavoval osvědčení a když na podnět účastníka řízení vydání tohoto osvědčení přezkoumával v návaznosti na podaný opravný prostředek. Není v kompetenci soudů České republiky jako soudů státu výkonu přezkoumávat, zda spadá rozhodnutí, k němuž bylo vydáno osvědčení podle čl. 54 nařízení Brusel I, do režimu čl. 32 nařízení Brusel I. Z uvedeného stěžovatelka dovozuje, že podle práva Evropské unie, konkrétně nařízení Brusel I, je rozhodnutí rakouského soudu způsobilé být předmětem výkonu rozhodnutí v České republice.
8. Podle stěžovatelky za situace, kdy rakouské soudy, jež jsou nezávislé na soudní soustavě České republiky (Okresní soud ve Floridsdorfu a Zemský soud ve Vídni), rozhodly pravomocně tak, že řešenou otázku posoudily opačně, je vyloučeno, aby interpretace unijního práva byla tak zřetelná, že by neexistovala žádná pochybnost a bylo by možné vyloučit, že by soudy jiných členských států nebo SDEU mohly dospět k odlišnému výkladu. Vydal-li v posuzovaném případě rakouský soud k rakouskému rozhodnutí osvědčení, pak implicitně potvrdil, že rozhodnutí rakouského soudu spadá do působnosti nařízení Brusel I a je vykonatelné v ostatních členských státech, jelikož osvědčení bylo možné vydat pouze za tohoto předpokladu. Podle stěžovatelky tak rakouské soudy pravomocně posoudily předmětnou otázku interpretace unijního práva odlišně od soudů České republiky, a není proto ani ve světle judikatury SDEU možné považovat posuzovanou otázku za acte clair.
9. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud porušil svoji povinnost předložit předběžnou otázku SDEU v souvislosti se svým závěrem, že prohlášení vykonatelnosti rakouského rozhodnutí by bylo v rozporu s veřejným pořádkem. Argumentuje-li Nejvyšší soud tím, že není možné rozhodnutí rakouského soudu prohlásit za vykonatelné pro rozpor s veřejným pořádkem podle čl. 34 nařízení Brusel I, je zřejmé, že rozhodnutí rakouského soudu považuje za rozhodnutí podle čl. 32 nařízení Brusel I, jelikož právě o takovém rozhodnutí čl. 34 nařízení Brusel I hovoří. Tím, že Nejvyšší soud založil své rozhodnutí částečně na posouzení právní otázky soudy nižších instanci dosud neřešené (tj. zde na závěru o údajném rozporu s veřejným pořádkem), nepostupoval tak, aby vyhověl požadavku předvídatelnosti svého rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 3271/12, bod 34).
III.
Vyjádření účastníků řízení
10. Soudce zpravodaj zaslal podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost k vyjádření všem účastníkům řízení.
11. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že napadeným rozhodnutím nebo postupem, jenž mu předcházel, ústavně zaručená práva stěžovatelky neporušil. Ve svém rozhodnutí přitom podrobně odůvodnil, proč nepředložil předběžnou otázku SDEU, když setrval na svém závěru uvedeném v usnesení ze dne 11. 12. 2018 č. j. 20 Cdo 3689/2018-210 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla usnesením ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. IV. ÚS 902/19 odmítnuta), ve kterém dovodil, že v projednávané věci jde o tzv. acte clair, tedy, že předmětná otázka výkladu unijního práva je zřejmá. V napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, proč mu s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2018 sp. zn. II. ÚS 3432/17 a na rozhodnutí SDEU ze dne 9. 9. 2015 sp. zn. C-160/14 ve věci Ferreira da Silva, nevznikla povinnost předložit předběžnou otázku i přes (původně) protichůdná rozhodnutí vydaná jinými vnitrostátními soudy. Jde-li o námitku stěžovatelky, že soudy České republiky zaujaly k totožné právní otázce odlišný názor na výklad práva EU, než soud jiného členského státu, Nejvyšší soud nadále setrval na svém závěru, že soudy České republiky a rakouské soudy rozhodovaly v jiné věci, a proto v této věci nejsou dány pochybnosti o rozdílném výkladu práva EU. Nejvyšší soud konstatoval, že není sporu o tom, že by stěžovatelka obcházela právo podáním návrhu na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí soudu Lichtenštejnského knížectví v Rakouské republice, neboť tímto využila možnosti nabízené bilaterální smlouvou uzavřenou mezi oběma státy. Účelovost postupu stěžovatelky však Nejvyšší soud shledal v její snaze (de facto) dosáhnout uznání a výkonu rozhodnutí soudu Lichtenštejnského knížectví v České republice, které by zde s ohledem na neexistenci smlouvy o uznávání a výkonu rozhodnutí, jakož i formální a materiální vzájemnosti, uznat nešlo. V této souvislosti Nejvyšší soud shledal nesprávnou úvahu stěžovatelky, že "pokud by soudy České republiky stěžovatelčině návrhu vyhověly a rozhodnutí rakouského soudu v souladu s nařízením Brusel I prohlásily za vykonatelné na území České republiky, pak by se exekučním titulem stalo rozhodnutí rakouského soudu, nikoli rozsudky Knížecího soudu ve Vaduzu". Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka opomíjí, že exekučním titulem je pouze vykonatelné rozhodnutí ukládající některému z účastníků řízení právní povinnost. Jelikož usnesením rakouského soudu bylo rozhodnuto toliko o nařízení exekuce na území tohoto státu, vykonávaným rozhodnutím by nepochybně bylo rozhodnutí soudu Lichtenštejnského knížectví, protože pouze tímto rozhodnutím byla vedlejší účastnici uložena povinnost, o jejíž vymožení stěžovatelka usiluje. Nejvyšší soud proto setrval ve svém závěru, že účinky nařízení exekuce v členském státě EU nelze rozšiřovat na území jiného členského státu EU, jelikož pro posouzení, zda lze cizí rozhodnutí uznat a vykonat v České republice, je nezbytné posoudit samotné cizí rozhodnutí, nikoli rozhodnutí třetího státu o tom, zda v něm lze cizí rozhodnutí uznat a vykonat. K námitce stěžovatelky, že Nejvyšší soud nepostupoval tak, aby vyhověl požadavku předvídatelnosti svého rozhodnutí, když dospěl k závěru o rozporu uznání rozhodnutí rakouského soudu s veřejným pořádkem České republiky, Nejvyšší soud dodal, že nejde o právní argumentaci, která by dosud nebyla účastníky tvrzena, neboť vedlejší účastnice namítá rozpor s veřejným pořádkem po celou dobu řízení (naposledy ve svém vyjádření k dovolání ze dne 23. 3. 2020). Ve zbývající části Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění usnesení ze dne 16. 6. 2020 č. j. 20 Cdo 1152/2020-444, a rovněž na své předchozí usnesení v posuzované věci ze dne 11. 12. 2018 č. j. 20 Cdo 3689/2018-210. Protože napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nebylo porušeno žádné základní právo ani svoboda stěžovatelky, Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
12. Obvodní soud v zaslaném vyjádření uvedl, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje argumenty, které uplatnila již v předchozím řízení, přičemž obvodní soud důvody k ústavní stížnosti u stěžovatelky neshledal. Ústavní stížnost stěžovatelky proto považuje za nedůvodnou a navrhl, aby byla zamítnuta.
13. Vedlejší účastnice ve vyjádření uvedla, že postupování pohledávek mezi stěžovatelkou, obchodní společností CS IMMO AG St. Gallen a obchodní společností Kôlb a Kellner, s. r. o., bylo učiněno za účelem obejití zákonů České republiky, a to především §15 odst. 1 písm. e) a f) zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen "zákon č. 91/2012 Sb."), neboť v daném případě by se uznání rozhodnutí Lichtenštejnského knížectví příčilo nejen veřejnému pořádku, ale především tomu, že zde není zaručena materiální vzájemnost, což je jedna z podstatných překážek, aby byl povolen výkon rozhodnutí soudů Lichtenštejnského knížectví na území České republiky. Vedlejší účastnice poukazuje na to, že stěžovatelka byla při jednáních před soudy v Lichtenštejnském knížectví opakovaně poučena, že jejich rozsudky nejsou v České republice vykonatelné. Vedlejší účastnice má sídlo v České republice a v Rakouské republice nemá žádný majetek. Proto jí muselo být jasné, že nebude moci uspokojit své pohledávky na území Rakouské republiky. Uvedené svědčí o tom, že stěžovatelka hledala cestu, jak obejít nemožnost vykonat rozhodnutí lichtenštejnských soudů v České republice, přičemž si byla vědoma toho, že Rakouská republika má uzavřenou dohodu s Lichtenštejnským knížectvím o uznání a výkonu soudních rozhodnutí.
14. Podle vedlejší účastnice není možné akceptovat výkon rozhodnutí soudu země, se kterou nemá Česká republika vzájemnost při rozhodování, a to podle §15 odst. 1 písm. f) zákona č. 91/2012 Sb. V předmětné věci Okresní soud ve Floridsdorfu vydal sice rozhodnutí o vykonatelnosti rozsudků Knížecího soudu ve Vaduzu, Lichtenštejnské knížectví, na území Rakouské republiky, to však na základě dohody mezi Rakouskou republikou a Lichtenštejnským knížectvím o uznání a výkonu soudních rozhodnutí. Česká republika si s Lichtenštejnským knížectvím však navzájem neuznává soudní rozhodnutí a ani nemá uzavřenou smlouvu o právní pomoci. Neexistuje tedy vzájemnost uznávání soudních rozhodnutí mezi Českou republikou a Lichtenštejnským knížectvím.
15. V předmětné věci se tak stěžovatelka snažila obejít jak nařízení Brusel I, tak i vnitrostátní předpisy českého práva a využila situaci, kdy mezi Rakouskou republikou a Lichtenštejnským knížectvím existuje smlouva o právní pomoci, podle které si navzájem uznávají svá rozhodnutí vydaná v jedné z těchto zemí. Navíc Okresní soud ve Floridsdorfu rozhodoval o výkonu rozhodnutí pouze na území Rakouské republiky, což znamená, že není možné žádat dále o výkon tohoto rozhodnutí vztahující se na území třetího státu (Rakouské republiky) na území České republiky.
16. Vedlejší účastnice nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že Okresní soud ve Floridsdorfu k její žádosti vydal rozhodnutí o osvědčení, které vystavil podle čl. 54 a čl. 55 nařízení Brusel I. Článek 54 nařízení Brusel I hovoří o vydání osvědčení soudem nebo orgánem členského státu, ve kterém bylo rozhodnutí vydáno. Z čl. 32 nařízení Brusel I vyplývá, že rozhodnutím vydaným v členském státě se rozumí rozhodnutí ve věci samé, nikoliv prohlášení o vykonatelnosti. Rozhodnutí rakouského soudu není způsobilé být předmětem výkonu v České republice, neboť nejde o rozhodnutí ve věci samé, ale pouze o prohlášení o vykonatelnosti cizího rozsudku, tj. rozsudku z nečlenského státu EU na území Rakouské republiky, a to vše na základě dohody uzavřené mezi Rakouskou republikou a Lichtenštejnským knížectvím.
17. Podle vedlejší účastnice rozhodnutí Okresního soudu ve Floridsdorfu není rozhodnutím podle nařízení Brusel I, neboť nařízení Brusel I se vztahuje pouze na členské státy EU, v posuzované věci však jde pouze o výkon rozhodnutí, které bylo vydáno v nečlenském státě EU. Rakouské soudy zde nevycházely z nařízení Brusel I, ale z dohody, kterou má Rakouská republika uzavřenou s Lichtenštejnským knížectvím.
18. Odvolává-li se stěžovatelka na rozhodnutí SDEU sp. zn. C 267/19 a C 323/19, vedlejší účastnice konstatuje, že v daném případě jde o rozhodnutí týkající se rozsudků členských států EU, nikoliv rozsudků ze zemí ležících mimo EU.
19. Vedlejší účastnice poukázala na rozhodnutí SDEU sp. zn. C-129/92 ve věci Owens Bank versus Bracco, v němž tento soud dospěl k závěru, že Bruselská úmluva se nevztahuje na řízení, která se týkají uznání a výkonu rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních v nesmluvních, tedy třetích státech. V tomto případě SDEU jasně uvedl, že řízení za účelem výkonu rozhodnutí soudu ze třetího státu bruselská úmluva nepokrývá. V projednávaném případě tak není toto možné ani oklikou přes uznání (recognition of recognition), což ve svém důsledku znamená, že dvojí exequatur je zakázáno. Z pohledu řetězení výkonu rozhodnutí vedlejší účastnice konstatoval, že z hlediska soudní praxe, zahraničních komentářů i mezinárodních konferencí internacionalistů z Evropské unie vyplývá, že aplikace nařízení Brusel I, event. nařízení Brusel I bis není možná na rozhodnutí z nečlenských států EU, stejně jako není možné povolení výkonu rozhodnutí v jednom členském státě přenášet na výkon rozhodnutí v jiných členských státech EU. Proto je nutné, aby šlo o rozhodnutí ve věci samé jako takové, které je následně vykonáváno.
20. Vedlejší účastnice dovozuje, že Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích učinil správný závěr, že chce-li stěžovatelka vést exekuci ve více členských státech EU, musí o prohlášení vykonatelnosti požádat v každém z nich samostatně. Podle vedlejší účastnice se nelze ztotožnit s argumentací stěžovatelky, že by Nejvyšší soud založil své rozhodnutí na posouzení právní otázky soudy nižších instancí dosud neřešené. Nejvyšší soud nebyl povinen předložit předběžnou otázku SDEU. V návaznosti na výše uvedené vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud rozhodl nálezem, kterým ústavní stížnost zamítne, případně ji usnesením odmítne jako zjevně neopodstatněnou.
21. Městský soud se k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
22. Ústavní soud zaslal uvedená vyjádření účastníků na vědomí a k případné replice stěžovatelce, která v replice k zaslaným vyjádřením zopakovala argumentaci obsaženou v této ústavní stížnosti a uvedla, že v plném rozsahu setrvává na své ústavní stížnosti, považuje ji za přípustnou a důvodnou.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
23. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
24. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
25. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
26. Ústavní soud v posuzované věci neshledal kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při svém rozhodování vyšly ze závazného právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem v jeho kasačním rozhodnutí, podle kterého výrok o nařízení exekuce podle cizozemského rozhodnutí vydaný soudem jiného členského státu EU nelze prohlásit vykonatelným na území České republiky, protože účinky nařízení exekuce ve členském státě EU nelze rozšiřovat na území jiného členského státu EU. Vzhledem k tomu nebylo namístě vyhovět návrhu stěžovatelky na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí. Obecné soudy přitom dostatečným způsobem odůvodnily, proč výrok o nařízení exekuce nespadá do režimu čl. 32 nařízení Brusel I. Soudy se vypořádaly rovněž se stěžovatelkou předestřenými námitkami, které již uplatňovala v řízení před obvodním soudem a městským soudem (viz sub 2 až 4 shora).
27. Soudy České republiky pak ve svých rozhodnutích dostatečně, přezkoumatelně a zejména ústavně konformně uvedly důvody, proč bylo nutné dovolání stěžovatelky odmítnout se závěrem, že byly oprávněné odmítnout prohlásit vykonatelným rozhodnutí o nařízení exekuce vydané soudem jiného členského státu EU. Nejvyšší soud se přitom vypořádal s námitkou stěžovatelky, že městský soud se při posuzování charakteru osvědčení podle čl. 54 nařízení Brusel I odchýlil od rozhodnutí SDEU ve věci Buak vs Korana a dále se vypořádal s odkazem stěžovatelky na rozsudky SDEU ze dne 9. 3. 2017 sp. zn. C-551/15 a ze dne 7. 5. 2020 vydané ve spojených věcech sp. zn. C-267/19 a C-323/19 s argumentací stěžovatelky, že rozhodnutí o nařízení (povolení) exekuce vydané soudem členského státu EU je rozhodnutím podle nařízení Brusel I a jako takové musí být prohlášeno za vykonatelné a vykonáno na území ostatních členských států EU. Nejvyšší soud setrval na svém závěru uvedeném v jeho kasačním rozhodnutí, že není povinen předložit předběžnou otázku SDEU, neboť nejsou dány jakékoli pochybnosti o správnosti výkladu projednávané otázky, a jde tedy o tzv. acte clair, kdy předmětná otázka výkladu unijního práva je zřejmá, přičemž tento svůj závěr dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil.
28. Nejvyšší soud konstatoval, že není sporu o tom, že stěžovatelka podáním návrhu na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí soudu Lichtenštejnského knížectví v Rakouské republice využila možnosti nabízené bilaterální smlouvou uzavřenou mezi oběma státy. Účelovost postupu stěžovatelky však Nejvyšší soud shledal v její snaze (de facto) dosáhnout uznání a výkonu rozhodnutí soudu Lichtenštejnského knížectví v České republice, které by zde s ohledem na neexistenci smlouvy o uznávání a výkonu rozhodnutí, jakož i formální a materiální vzájemnosti, uznat nešlo. V této souvislosti Nejvyšší soud uzavřel, že je nesprávnou úvaha stěžovatelky, že "pokud by soudy České republiky stěžovatelčině návrhu vyhověly a rozhodnutí rakouského soudu v souladu s nařízením Brusel I prohlásily za vykonatelné na území České republiky, pak by se exekučním titulem stalo rozhodnutí rakouského soudu, nikoli rozsudky Knížecího soudu ve Vaduzu". Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka opomíjí, že exekučním titulem je pouze vykonatelné rozhodnutí ukládající některému z účastníků řízení právní povinnost. Jelikož usnesením rakouského soudu bylo rozhodnuto toliko o nařízení exekuce na území tohoto státu, vykonávaným rozhodnutím by nepochybně bylo rozhodnutí soudu Lichtenštejnského knížectví, protože pouze tímto rozhodnutím byla vedlejší účastnici uložena povinnost, o jejíž vymožení stěžovatelka usiluje. Nejvyšší soud proto setrval ve svém závěru, že účinky nařízení exekuce v členském státě EU nelze rozšiřovat na území jiného členského státu EU, jelikož pro posouzení, zda lze cizí rozhodnutí uznat a vykonat v České republice, je nezbytné posoudit samotné cizí rozhodnutí, nikoli rozhodnutí třetího státu o tom, zda na jeho území lze cizí rozhodnutí uznat a vykonat.
29. V závěrech ve věci jednajících soudů a zejména Nejvyššího soudu Ústavní soud neshledal projev svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Proto neshledal důvod pro svůj případný kasační zásah.
30. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že ve stěžovatelkou odkazovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2607/17, vydaném v téže věci stěžovatelky, Ústavní soud konstatoval, že Nejvyšší soud se argumentací stěžovatelky týkající se předložení předběžné otázky SDEU vůbec nezabýval a v tomto směru své rozhodnutí nijak neodůvodnil, čímž došlo k porušení čl. 36 Listiny, a proto napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017 č. j. 20 Cdo 776/2017-186 zrušil. Přitom nicméně nijak nepředjímal další závěry Nejvyššího soudu ohledně povinnosti tuto předběžnou otázku SDEU skutečně předložit (bod 26 citovaného nálezu). Ponechal tedy řešení této otázky na Nejvyšším soudu, který se s ní ústavně konformně vypořádal, když ve svém rozhodnutí podrobně odůvodnil, že není povinen předložit předběžnou otázku SDEU, neboť nejsou dány jakékoli pochybnosti o správnosti výkladu posuzované otázky, a jde tedy o tzv. acte clair, kdy předmětná otázka výkladu unijního práva je zřejmá (viz sub 11 shora).
31. Odkazy stěžovatelky na další rozhodnutí Ústavního soudu obsažené v ústavní stížnosti vydané v jiných věcech neshledal Ústavní soud případnými, neboť tato rozhodnutí byla vydána za jiných skutkových okolností, než tomu bylo v posuzované věci. Přitom je podstatné, že obecné soudy splnily svoji povinnost vypořádat se v odůvodnění svých rozhodnutí s návrhem účastníka řízení na předložení předběžné otázky SDEU.
32. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny či Úmluvy, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
33. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu