ECLI:CZ:US:2021:4.US.259.21.1
sp. zn. IV. ÚS 259/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti obchodní společnosti OSTROJ, a. s., sídlem Těšínská 1586/66, Opava, zastoupené JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2020 č. j. 23 Cdo 4409/2018-2392, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. července 2018 č. j. 8 Cmo 170/2017-2228 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. července 2017 č. j. 11 Cm 163/2005-2145, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Moravskoslezská průmyslová obchodní kancelář, s. r. o., sídlem Krůčkova 751/11, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí tvrdíc, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhala zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky dne 16. 6. 2005 Rsp 1/03, kterým jí byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 10 384 900 Kč s příslušenstvím, a to s odkazem na §32 písm. b), e) a f) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"). Po provedeném dokazování shledal, že žaloba není důvodná, proto ji napadeným rozsudkem (druhým v pořadí) zamítl a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení. V odůvodnění se vypořádal s námitkami stěžovatelky koncentrovanými zejména na posouzení právního nástupnictví účastníků původní licenční smlouvy a navazujících právních otázek (např. závazností rozhodčí smlouvy).
3. Proti rozsudku městského soudu podala odvolání stěžovatelka a proti výroku o nákladech řízení se odvolala i vedlejší účastnice. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shledal, že obě odvolání jsou nedůvodná, a proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího řízení (II. výrok). Vrchní soud se ztotožnil se všemi zjištěními a závěry městského soudu a konstatoval, že se městský soud správně řídil závazným právním názorem vyšších soudů a vycházel se závěru vrchního soudu, že stěžovatelku zavazuje rozhodčí smlouva, a správně proto zkoumal, zda je vedlejší účastnice právním nástupcem druhého účastníka rozhodčí smlouvy.
4. Následné dovolání, jehož přípustnost stěžovatelka spatřovala v řešení dvou hmotněprávních otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny a jedné otázky procesního práva, při jejím vyřešení se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Odmítnutí dovolání odůvodnil zjištěním, že ani jedna z formulovaných otázek nebyla způsobilá založit jeho přípustnost.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy se vůbec nevypořádaly s její argumentací a neprovedly jí navrhované důkazy. Stěžovatelka proto i v ústavní stížnosti trvá na tom, že účastníkem licenční smlouvy a na ni navazující smlouvy o rozhodčím řízení byla obchodní společnost Meco Mining Equipment Limited, a nikoliv obchodní společnost Meco International Holdings Limited. Obecné soudy podle stěžovatelky v napadených rozhodnutích nehodnotily ani jeden z důkazů, které v řízení navrhla provést.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
8. Stěžovatelčina ústavní stížnost neobsahuje relevantní ústavněprávní argumentaci. Tvrdí-li, že se obecné soudy podrobně nezabývaly množstvím dokumentů, z nichž podle stěžovatelky mělo plynout, že vlastníkem know-how je obchodní společnost Meco Mining Equipment Limited, a proto vedlejší účastnice jako právní nástupkyně obchodní společnosti Meco International Holdings Limited se nemohla domáhat zaplacení dlužných licenčních poplatků, odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí (např. bod 12. rozsudku vrchního soudu), dle nichž byla druhou stranou licenční smlouvy obchodní společnost Meco International Holdings Limited.
9. Stěžovatelka se i v ústavní stížnosti (což jí vytýkal již Nejvyšší soud v řízení o jejím dovolání) domáhá po Ústavním soudu přehodnocování skutkových zjištění obecných soudů, což mu ovšem bez dalšího nepřísluší. Významná ústavněprávní diskrepance, která by jako jediná takový postup umožňovala, přitom podle Ústavního soudu z textu ústavní stížnosti nevyplývá.
10. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu