ECLI:CZ:US:2021:4.US.2593.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2593/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele T. S., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem, sídlem Žižkova tř. 183/33, České Budějovice, proti II. a III. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. června 2021 č. j. 21 Co 227/2020-1864, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a B. V., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení II. a III. výroku v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jimi byla porušena zejména jeho základní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zakotvené v čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel sice v záhlaví uvedl, že ústavní stížnost podává i proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") ze dne 3. 9. 2020 č. j. 0 Nc 38006/2015-1661, v petitu se domáhá, aby Ústavní soud vyslovil porušení jeho základních práv i tímto rozsudkem, jeho zrušení však nenavrhl (viz i jeho návrh v části I. in fine ústavní stížnosti). Z tohoto důvodu Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost toliko vůči výslovně napadeným výrokům rozsudku krajského soudu.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že okresní soud zamítl rozsudkem ze dne 3. 9. 2020 č. j. 0 Nc 38006/2015-1661 návrh stěžovatele (otce) na změnu péče o nezletilého syna, jehož matkou je vedlejší účastnice (I. výrok), rozhodl o povinnosti stěžovatele přispívat na výživu nezletilého a o dlužném výživném (II. a III. výrok), upravil jejich vzájemný styk (IV. výrok s jeho předběžnou vykonatelností), určil bydliště nezletilého (V. výrok také s jeho předběžnou vykonatelností), zamítl návrh stěžovatele na výkon rozhodnutí (VI. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (VII. až IX. výrok).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem obsahujícím napadené výroky potvrdil rozsudek okresního soudu v I. výroku, v části V. výroku o určení bydliště nezletilého a v VI. výroku (I. výrok), změnil výrok o výživném tak, že stěžovateli uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého syna od 1. 6. 2015 do 31. 8. 2018 částkou 3 300 Kč měsíčně, od 1. 9. 2018 do 31. 8. 2019 částkou 3 900 Kč měsíčně, od 1. 9. 2019 do právní moci rozsudku částkou 3 300 Kč měsíčně a od právní moci rozsudku částkou 4 100 Kč měsíčně, a to vždy do 5. dne v měsíci předem k rukám matky (II. výrok). Změnil rovněž výrok okresního soudu o dlužném výživném tak, že stěžovatel je povinen zaplatit dlužné výživné pro nezletilého syna za dobu od 1. 6. 2015 do 30. 6. 2021 ve výši 131 280 Kč k rukám matky (III. výrok). Dále krajský soud změnil výrok, jímž byl upraven styk stěžovatele s nezletilým synem (IV. výrok). Konečně krajský soud rozhodl, že se předběžná vykonatelnost V. výroku rozsudku okresního soudu nevyslovuje (V. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (VI. a VII. výrok). K výši výživného krajský soud uvedl, že stěžovatel je stále evidován jako uchazeč o zaměstnání, a to od roku 2014, přičemž jeho předchozí evidence trvala od roku 2009 do roku 2013. Takto stěžovatel postupuje podle krajského soudu i přesto, že povinnost zajistit výživu dítěte patří k základním povinnostem vyplývajícím z rodičovství, proto je správný závěr okresního soudu, který vyživovací povinnost stěžovatele posuzoval nikoliv podle jeho aktuálních příjmů, ale z hlediska potencionality (§913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Nedůvodná je podle krajského soudu obrana stěžovatele a jeho poukaz na to, že nepracoval a není zaměstnán právě z důvodu péče o nezletilého syna, neboť o něj v posuzovaném období ve větším rozsahu fakticky nepečoval. Na základě spisu krajský soud konstatoval, že stěžovatel věnuje sporům s vedlejší účastnicí o nezletilého syna značný časový prostor a úsilí, a to právě mimo jiné na úkor snahy o nalezení adekvátního zaměstnání, byť je absolventem vysoké školy. Vzhledem k tomu a vzhledem ke stěžovatelovým příjmům plynoucím mu z nájmu bytů krajský soud uzavřel, že stěžovatel může dosahovat příjmu nejméně ve výši 30 000 Kč měsíčně čistého. S ohledem na tuto skutečnost, jakož i s ohledem na dlouhé období, za něž o výživném (respektive o dlužném výživném) vzhledem k měnícím se potřebám nezletilého syna rozhodoval, diferencoval krajský soud výši výživného (viz II. výrok).
4. Proti I. a IV. výroku rozsudku krajského soudu a proti I., IV. a V. výroku rozsudku okresního soudu podal stěžovatel s nezletilým synem ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2021 sp. zn. III. ÚS 2302/21 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Stěžovatel upozorňuje, že nynější ústavní stížnost směřuje proti výši jemu uložené vyživovací povinnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje, že nemůže pracovat na plný úvazek právě proto, aby se mohl věnovat svému synovi. Krajský soud ve svém rozhodnutí o vyživovací povinnosti stěžovatele k M. také pominul náklady, které stěžovateli plynou z toho, že má M. v soudem stanoveném rozsahu ve své péči. Krajský soud svým rozhodnutím o výživném zasáhl podle stěžovatele do řady jeho práv, a to přitom nad míru odůvodněných potřeb nezletilého, aniž by to bylo třeba pro rozvoj nezletilého.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat přezkumný dohled nad jejich činností.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Ústavní soud dodává, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného. Ústavní soud v těchto věcech nemůže hrát roli konečného univerzálního rozhodce, jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
10. Ústavní soud přezkoumal napadené výroky rozsudku krajského soudu, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud - jak již bylo uvedeno i v odkazovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 2302/21 v předchozí věci stěžovatele - zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů v rodinněprávních věcech, stanovení výše výživného z toho nevyjímaje. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z kautel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by vedlo ke kasaci napadených výroků.
12. Rozsudek krajského soudu v napadených výrocích vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v odůvodnění dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Krajský soud ve věci provedl dostatečné doplnění dokazování, zabýval se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o výši výživného pro stěžovatele, přičemž své rozhodnutí řádně a přehledně zdůvodnil (srov. zejména body 23. až 27. odůvodnění rozsudku) a Ústavní soud v jeho závěrech neshledal neústavnost.
13. Vzhledem ke stěžovatelově argumentaci Ústavní soud stručně shrnuje, že krajský soud podrobně - i na základě vyjádření znalce - popsal, proč je vedlejší účastnice vhodnějším vychovatelem pro syna než stěžovatel, syna proto svěřil do její péče s určením styku se stěžovatelem a zohlednil, že vedlejší účastnice má další vyživovací povinnost k nezletilému dítěti. S ohledem na tyto skutečnosti přisoudil větší váhu osobní péči vedlejší účastnice a stěžovateli stanovil podle Ústavního soudu přiměřené výživné. Na jeho přiměřenosti nemůže - zvláště z ústavněprávního hlediska - nic změnit ani skutečnost, že stěžovatel má s pobytem syna ve své domácnosti také spojeny náklady na stravu atp. Stěžovateli nebylo krajským soudem stanoveno žádné "nadstandardní" výživné, které by na jeho syna (nastupujícího do první třídy základní školy) působilo nevýchovně ve smyslu stěžovatelem odkazovaného nálezu ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15 (N 217/79 SbNU 489).
14. Rozhodně nelze připustit - byť si to stěžovatel přeje - aby soudy pro syna určily jen "nezbytné" výživné. Zákon vychází z toho, že dítě by od rodičů mělo dostat to nejlepší, a to samozřejmě nikoliv jen ve finančním plnění. Ústavní soud se ztotožňuje také s východiskem obecných soudů, že stěžovatelova možnost pracovat není omezena tím, že se může stýkat se synem v soudem stanoveném rozsahu. Obecné soudy stěžovatele nenutí k tomu, aby jakkoliv pracoval, jen vyžadují splnění zákonného požadavku, aby synovi poskytoval vzhledem ke svým schopnostem - které se rozhodl dobrovolně v úplném rozsahu nevyužívat - adekvátní výživné. Skutečnost, že obecné soudy ke stanovení výše vyživovací povinnosti přistupovaly velmi uvážlivě, plyne podle Ústavního soudu i z toho, že zohlednily, že vedlejší účastnice změnila bez vědomí stěžovatele trvalý pobyt syna a stěžovateli tak vzrostly náklady vyvolané dojížděním.
15. Namítá-li stěžovatel, že řízení před obecnými soudy trvalo nepřiměřeně dlouho a v důsledku toho mu narůstal dluh na výživném, pak v odůvodnění rozsudku krajský soud poznamenal, že podíl na průběhu měl též stěžovatel, který soud zahlcoval desítkami dokumentů a inicioval různá řízení, jež rozhodnutí o svěření syna do péče rodičů, ať už by mělo mít jakoukoliv formu, nebo rozhodnutí o výživném, oddalovaly.
16. Ústavní soud neshledal, že by napadenými výroky byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu