ECLI:CZ:US:2021:4.US.2600.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2600/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele R. J., zastoupeného Mgr. Janem Altem, advokátem, sídlem Havlíčkovo náměstí 512/16, Kutná Hora, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2021 č. j. 7 Tdo 507/2021-2744 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2021 č. j. 13 To 291/2020-2625, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených podkladů se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 9. 2020 č. j. 2 T 5/2019-2567 byl stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jehož se dopustil ve spolupachatelství s obviněnými P. H. a M. P.. Za uvedený zločin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků, a současně mu byl uložen peněžitý trest ve výši 300 denních sazeb po 2 000 Kč, celkem tedy 600 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, a trest propadnutí věci, a to finanční částky 166 200 Kč, 2 650 EUR, 770 anglických liber, externího harddisku Samsung, notebooku zn. HP Pavilion, mobilního telefonu zn. Alcatel a micro SD reader včetně micro SD karty. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla stěžovateli uložena povinnost společně a nerozdílně s dalšími spoluobviněnými nahradit poškozené obchodní společnosti Philip Morris Products SA (dále jen "poškozená") škodu ve výši 831 567 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Nutno dodat, že šlo o v pořadí třetí rozhodnutí okresního soudu v dané věci. První dva odsuzující rozsudky okresního soudu byly Krajským soudem v Praze (dál jen "krajský soud") zrušeny a věc byla vrácena okresnímu soudu k doplnění dokazování.
3. K odvolání stěžovatele krajský soud v záhlaví specifikovaným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 trestního řádu rozsudek okresního soudu v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, dále k peněžitému trestu ve výši 200 denních sazeb po 1 000 Kč, celkem 200 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců, a k trestu propadnutí věci (specifikace jednotlivých věcí zůstala nezměněna). Rovněž byla stěžovateli podle §228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně s dalším spoluobviněnými poškozené na náhradu škody 566 720 Kč a se zbytkem svého nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních (výrok I.). Odvolání poškozené a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře byla podle §256 trestního řádu zamítnuta (výrok II.). Pro dílčí skutek podrobně specifikovaný ve výroku III. byl stěžovatel předmětné obžaloby zproštěn podle §226 písm. c) trestního řádu.
4. Podle výroku o vině rozsudku krajského soudu se stěžovatel společně se spoluobviněnými P. H. a M. P. dopustili zločinu krádeže zkráceně uvedeno tím, že společným jednáním nejméně dne 11. 1. 2017 a dne 20. 1. 2017 odcizili ke škodě poškozené cigarety tím způsobem, že stěžovatel je zajistil z výroby, uložil je do kartonových krabic a připravil je k odvezení ze skladu náhradních dílů nebo je připravil do plechového skladu náhradních dílů, do něhož měl přístup, následně do areálu poškozené vjel obviněný P. H. jako řidič vozidla Mercedes Sprinter a za přítomnosti obviněného M. P. nacouval ke skladu, kde mu stěžovatel do vozidla naložil odcizené cigarety. Následně obviněný M. P., který u poškozené pracoval na pozici bezpečnostního pracovníka, zajistil, aby vozidlo s cigaretami vyjelo ven z areálu bez provedení výstupní kontroly, přičemž v každém z uvedených dnů naložili do vozidla paletu s nejméně 14 ks kartonových krabic s obsahem vždy nejméně 4600 cigaret, celkem tedy v každém z těchto dvou případů 64 400 cigaret v hodnotě nejméně 283 360 Kč, celkem tedy oběma útoky odcizili cigarety v hodnotě 566 720 Kč.
5. Dovolání stěžovatele podané s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel své dovolání založil především na námitkách proti výroku o vině (konkrétně stěžovatel namítal, že informace o počtu krabic, jejich rozměru a obsahu ve vztahu k jednání dne 11. 1. 2017 v 11:02 hodin nevyplývají z žádného z provedených důkazů), které navazovaly na jeho obhajobu z původního řízení založenou na zpochybnění hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy. Nejvyšší soud uzavřel, že šlo o čistě skutkové námitky, které nespadaly pod stěžovatelem formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Dodal, že mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů není extrémní rozpor a že ze souhrnu provedených důkazů bez pochybností vyplývá, že stěžovatel spolu s dalšími obviněnými kradli opakovaně a ve velkém množství cigarety poškozené. Poukázal na odůvodnění rozhodnutí krajského soudu s tím, že množstvím odcizených cigaret se soudy nižších stupňů zabývaly opakovaně, bylo k tomu doplňováno dokazování a ve výsledku bylo i v této dílčí otázce rozhodnuto podle pravidla in dubio pro reo. Za námitky, které nelze podřadit pod žádný ze zákonného katalogu dovolacích důvodů, označil Nejvyšší soud i výtky stěžovatele týkající se trestu propadnutí věci, které stěžovatel formálně podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení a dále namítá, že obecné soudy odůvodnily svá skutková zjištění odkazem na obsah kamerových záznamů a o vyhodnocení obsahu těchto záznamů poškozenou, která se vyjadřovala k počtu a velikosti beden zachycených na kamerových záznamech. Stěžovatel opakovaně tvrdí, že z kamerových záznamů není patrné, kolik a jak velkých krabic bylo ve dnech 11. 1. 2017 a 20. 1. 2017 odcizeno ani co bylo jejich obsahem, že na žádném kamerovém záznamu není zachyceno nakládání čehokoliv do automobilu a že svědecké výpovědi k množství a velikosti krabic nejsou konzistentní. Poukazuje na to, že krabice zachycené na kamerových záznamech dne 11. 1. 2021 v 13:45 hodin nemohly být odcizeny dne 11. 1. 2017 v 11:02 hodin a nemohou se vztahovat ani k jednání ze dne 20. 1. 2017.
7. V další části ústavní stížnosti stěžovatel konstatuje, že Nejvyšší soud svým postupem akceptoval situaci, kdy byl odsouzen za jednání spáchané dne 11. 1. 2017, které mu prokázáno nebylo, a naopak nebyl odsouzen za jednání spáchané dne 12. 11. 2017, které z provedeného dokazování vyplynulo, což považuje za překvapivé. Dále tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna a skutkové závěry jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší převážně totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal.
11. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
12. Jak vyplývá již ze shora uvedeného, napadené usnesení krajského soudu je v pořadí jeho třetím rozhodnutím v příslušné věci. Prvními dvěma rozhodnutími vrátil věc okresnímu soudu k doplnění dokazování a ve svém třetím rozhodnutí shledal, že okresní soud již řádně a zákonným způsobem doplnil dokazování, a to dalším výslechem svědka Z. i schématem, jak jsou skládány krabice na palety. Skutkové závěry okresního soudu o jednání stěžovatele spáchaném dne 11. 1. 2017 a 20. 1. 2017 krajský soud označil za správné s tím, že z tohoto jednání byl stěžovatel usvědčen nejen kamerovými záznamy, ale zejména i výpovědí svědka J. Š. Zdůraznil, že argumentace stěžovatele (kterou zopakoval i v ústavní stížnosti), že žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, zda a kolik krabic a s jakým obsahem bylo v uvedených dnech odcizeno, nemůže na základě provedeného dokazování obstát. Šlo-li o počet odcizených krabic, okresní soud podle krajského soudu nepochybil, vycházel-li z výpovědi svědka Z. a z jím předloženého schématu uložení krabic na paletě. K námitkám týkajícím se velikosti krabic pak krajský soud v souladu s pravidlem in dubio pro reo vyplývajícím ze zásady presumpce neviny korigoval závěr okresního soudu a uzavřel, že v obou případech šlo o menší krabice s obsahem 4 600 ks cigaret a upravil i výši vzniklé škody.
13. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivé odůvodnění rozsudku krajského soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Krajský soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele týkající se jednání spáchaného ve dnech 11. 1. 2017 a 20. 1. 2017 a na základě jakých nepřímých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěl k závěru o jeho vině. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
14. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Tvrdí-li stěžovatel, že z usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že akceptoval jeho odsouzení za jednání spáchané dne 11. 1. 2017, které mu prokázáno nebylo, a naopak nebyl odsouzen za jednání spáchané dne 12. 11. 2017, které z provedeného dokazování vyplynulo, nelze mu dát za pravdu. Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí pouze ztotožnil s názorem krajského soudu, že není pochopitelné, z jakého důvodu okresní soud z výroku o vině vypustil skutek spáchaný dne 12. 1. 2017 v čase od 12.39 do 12.43, ačkoliv se vyhodnocením kamerových záznamů ze dne 11. 1. 2017 v době od 13.41 do 13.54 nabízelo zjištění, že si stěžovatel připravoval podmínky pro spáchání trestné činnosti dne 12. 1. 2017, kdy bylo na kamerovém záznamu v čase od 12.39 do 12.43 zaznamenáno vozidlo řízené spoluobviněným P. H. přijíždějící k plechovému kontejneru, odkud stěžovatel vyvážel paletu s nákladem odpovídajícím nákladu z předešlého dne, který poté nakládal do uvedeného vozidla, které následně vyjíždělo směrem k vrátnici. Tato skutečnost však nezpochybňuje závěr obecných soudů o vině stěžovatele skutkem spáchaným ve dnech 11. 1. 2017 a 20. 1. 2017.
15. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele a po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelem uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Zabýval se přitom i tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu