ECLI:CZ:US:2021:4.US.2609.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2609/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Vladimíra Lapčíka, zastoupeného JUDr. Alešem Vídenským, advokátem, sídlem Sokolská třída 966/22, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. července 2021 č. j. 4 As 156/2021-50 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2021 č. j. 59 A 4/2021-17, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Úřadu městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz, sídlem náměstí Dr. E. Beneše 555/6, Ostrava - Moravská Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 28. 1. 2021, o němž byl stěžovatel vyrozuměn přípisem ze dne 1. 2. 2021 č. j. MOaP/009585/21/OSŘP2/Sur, bylo odloženo [podle §76 odst. 1 písm. k) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů] prověřování oznámení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Ostrava 1, Oddělení kriminality ze dne 14. 11. 2020 č. j. KRPT-111287-90/TČ-2020-070771 ve věci přestupku proti občanskému soužití podle §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, kterého se měl dopustit neznámý pachatel.
3. O žalobě stěžovatele proti tomuto rozhodnutí rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením tak, že se odmítá (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
4. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl pro nepřijatelnost (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II). Nejvyšší správní soud shledal, že z jeho vlastní judikatury vyplývá, že postup krajského soudu, který žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného (tj. vedlejšího účastníka) o odložení přestupkové věci odmítl, je správný. V této souvislosti Nejvyšší správní soud poznamenal, že domáhal-li se stěžovatel aplikace judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, z níž vyplývá tzv. právo na účinné vyšetřování, toto právo dovozují oba soudy z práva na ochranu života. Jednání, spočívající či bezprostředně směřující k usmrcení člověka (i v případě jednání nedbalostního), však z povahy věci nespadá do oblasti přestupkového práva, nýbrž je upraveno skutkovými podstatami nejzávažnějších trestných činů. Jedinou výjimku oproti uvedené judikatuře v tomto směru představuje nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 3432/14, kde právo na účinné vyšetřování bylo vztaženo na nejzávažnější formy jednání tzv. obchodování s lidmi, jakožto jednání hrubě porušující právo na osobní svobodu a lidskou důstojnost. I zde však jde o jednání typově náležející do oblasti nejzávažnější trestné činnosti. Nejvyšší správní soud, aniž by chtěl bagatelizovat újmu, kterou stěžovatel utrpěl, konstatoval, že věc, v níž se stěžovatel domáhá ochrany (rvačka na plese, v níž byla blíže nezjištěným způsobem stěžovateli způsobena zlomenina kotníku), se ani vzdáleně nepřibližuje závažnosti trestných činů, u nichž Ústavní soud a Evropský soud pro lidská práva aplikovaly právo na účinné vyšetřování. Proto lze konstatovat, že v oblasti přestupkového práva se právo na účinné vyšetřování neaplikuje. Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud odkázal na to, že i v případě zrušení napadeného rozhodnutí o odložení věci by se stěžovatel nemohl domoci žádného pro sebe příznivějšího výsledku, neboť odpovědnost za případný přestupek zanikla uplynutím prekluzivní doby nejpozději dne 19. 1. 2021.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítl, že má-li poškozený veřejné subjektivní právo na účinné vyšetřování v trestním řízení, tím spíše má veřejné subjektivní právo na účinný postup správního orgánu směřující k objasnění přestupku ve správním řízení. Opačný výklad by byl v prvé řadě nelogický v kontextu s téměř shodnou povahou účelem a cílem správního trestání a trestního řízení, z čehož plyne, že není rozumný důvod, aby ve správním řízení neměl poškozený toto subjektivní právo. Navíc je klíčové, že stěžovateli vznikla újma na zdraví úmyslným protiprávním jednáním třetí osoby, což mnohokrát vyplývá již ze spisu, který vedl orgán činný v trestním řízení, a právě tato skutečnost mu dává veřejné subjektivní právo na to, aby věc byla řádně vypořádána ve veřejnoprávním řízení a rozhodnuto o vině nebo nevině pachatele. Zamezením tohoto veřejného subjektivního práva poškozených na účinném vyšetřování deliktů by rovněž znamenalo zamezení kontroly libovůle orgánů veřejné moci, subjekty odlišnými od orgánů veřejné moci, při rozhodování, zda se předmětnou věcí budou orgány veřejné moci věcně zabývat, či nikoliv. Stěžovatel má za to, že stát má pozitivní závazek zajistit, aby delikty, kterými je úmyslně poškozeno zdraví jeho občanů byly řádně vyřízeny v řízení před soudem, případně jiným orgánem moci veřejné, ať už jako činy trestné nebo jako správní delikty. Jedině tak může být naplněn princip generální prevence před úmyslným pácháním násilí na lidech, a na jeho území být bezpečno. Orgány veřejné moci v nyní posuzované věci tento pozitivní závazek porušily.
III.
Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován či který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Postup v soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
10. Takovéto pochybení v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Jak se podává z napadených rozhodnutí, stěžovatel pouze polemizuje se správným právním závěrem správních soudů, že rozhodnutí vedlejšího účastníka nenaplňuje znaky rozhodnutí přezkoumatelného ve správním soudnictví, tedy takového, které by v souladu s §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, zakládalo, měnilo, rušilo či závazně určovalo práva nebo povinnosti stěžovatele. Na právních závěrech správních soudů (sub 4) neshledal Ústavní soud žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Nadto nutno poukázat na závěr Nejvyššího správního soudu, že i v případě zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka o odložení věci by se stěžovatel nemohl domoci žádného pro sebe příznivějšího výsledku, neboť odpovědnost za případný přestupek zanikla uplynutím prekluzivní doby.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu