ECLI:CZ:NSS:2021:4.AS.156.2021:50
sp. zn. 4 As 156/2021 - 50
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Bc. V. L., zast. JUDr. Alešem
Vídenským, advokátem, se sídlem Sokolská třída 966/22, Ostrava, proti žalovanému: Úřad
městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz, se sídlem náměstí Dr. E. Beneše 555/6,
Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 1. 2021, MOaP/008438/21/OSŘP2/Sur.,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2021,
č. j. 59 A 4/2021 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl žalobu, kterou se žalobce domáhal
zrušení tamtéž uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž podle §76 odst. 1 písm. k) zákona
č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, odložil věc přestupku proti
občanskému soužití podle §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích,
kterého se měl dopustit neznámý pachatel.
[2] Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost.
V kasační stížnosti uvedl, že napadené usnesení zasahuje do jeho veřejného subjektivního práva
konkrétně do práva poškozeného na výsledek sporu a na náhradu újmy. Krajský soud opomenul
judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. ESLP v rozsudku ve věci
Eremiášová a Pechová proti České republice dovodil právo poškozeného na účinné vyšetřování
v trestním řízení. To bylo též uznáno Ústavním soudem v nálezech Pl. ÚS 17/10
a I. ÚS 2886/13. V rozsudku ve věci Vasyukov proti Rusku ESLP dovodil právo na účinné
vyšetřování i v případě zásahu do osobní integrity bez následku smrti. Stěžovatel je obětí
úmyslného jednání třetí osoby, v důsledku nějž došlo k poškození stěžovatele na zdraví. Pokud
má poškozený právo na účinné vyšetřování v trestním řízení, tím spíše má na toto právo i v rámci
postupu správních orgánů směřujícím k objasnění přestupku. Povaha a účel řízení o přestupku
je totiž shodná jako v trestním řízení. Navíc poškození v případě přestupků by byli na svých
právech nepřiměřeně kráceni, pokud by měli mít menší práva než poškození v případě trestných
činů. Jednání, kterým byla stěžovateli způsobena újma na zdraví, je dle jeho názoru trestným
činem a odevzdáním věci správnímu orgánu orgány činnými v trestním řízení bylo rovněž
porušeno jeho právo na účinné vyšetřování (rekonvalescence stěžovatele trvala déle než dva
týdny). Krajský soud tak odmítnutím žaloby porušil práva stěžovatele zaručená čl. 7 odst. 1
a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
[3] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelem citovaná rozhodnutí
ESLP a ÚS uznávají právo na účinné vyšetřování v případě usmrcení poškozeného. Navíc
se jedná pouze o procesní povinnost státu zabývat se věcí s náležitou pečlivostí, nikoli
o odpovědnost za výsledek. Odkázal na usnesení ÚS ze dne 19. 2. 2007, sp. zn. IV. ÚS 264/06,
podle nějž Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat materiální důvody zahájení či nezahájení
trestního stíhání. Ústavní soud respektuje doktrínu, že trestní řízení představuje vztah
mezi státem a pachatelem a že není zaručeno právo poškozeného či oznamovatele, aby jiná osoba
byla stíhána a odsouzena. Poškozený má v trestním řízení prostředky nápravy vůči domnělé
laxnosti postupu orgánů činných v trestním řízení, kterých ostatně stěžovatel využil, a jeho
stížnost byla shledána nedůvodnou. Orgány činné v trestním řízení i žalovaný nebyly nečinné,
naopak činily přiměřené úkony k objasnění věci. Případný přestupek v projednávané věci je navíc
v současnosti již promlčen. Nejedná se o návrhový přestupek, ale o přestupek, o němž je řízení
zahajováno toliko z moci úřední.
[4] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[5] Následně se soud zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, jinak by ji odmítl jako nepřijatelnou (§104a odst. 1 s. ř. s.
a čl. II zákona č. 77/2021 Sb.). Vymezením neurčitého právního pojmu „podstatný přesah vlastních
zájmů stěžovatele“ se již NSS zabýval při výkladu §104a s. ř. s. ve znění účinném od 13. 10. 2015
do 31. 3. 2021 (viz usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS).
Novelou soudního řádu správního provedenou zákonem č. 77/2021 Sb. (s účinností
od 1. 4. 2021) byl rozšířen okruh případů, při jejichž přezkumu NSS posuzuje přijatelnost kasační
stížnosti. Nově se nejedná jen o věci azylu, resp. o věci mezinárodní ochrany, nýbrž o všechny věci,
v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce. Tato změna nezakládá
žádný rozumný důvod měnit kritéria přijatelnosti kasační stížnosti (srov. usnesení NSS
ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 27).
[6] Při rozhodování o nepřijatelnosti kasační stížnosti proto NSS i nadále vychází
z judikatorně ustálených kritérií (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021,
č. j. 8 As 287/2020 - 33, bod 52), jež pramení ze závěrů usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 - 39.
Kasační stížnost tudíž NSS přijme k meritornímu přezkumu v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti
nebo překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního právního pochybení krajského soudu
(srov. též Kühn, Z. In: KÜHN, Z., KOCOUREK, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha:
Wolters Kluwer ČR, 2019, k §104a, především body 6 a 11).
[7] V projednávané věci soud podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele neshledal.
[8] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatel brojí proti usnesení krajského soudu,
jímž podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §70 písm. a) a §68 písm. e) s. ř. s. odmítl žalobu
stěžovatele proti usnesení žalovaného o odložení přestupkové věci.
[9] Z judikatury Nejvyššího správního soudu uvedené již v kasační stížností napadeném
usnesení krajského soudu vyplývá, že postup krajského soudu, který žalobu stěžovatele
proti rozhodnutí žalovaného o odložení přestupkové věci odmítl, je zcela správný.
Jedná se o rozsudek ze dne 13. 8. 2009, č. j. 9 As 57/2008 - 35, podle něhož „v případě přestupků,
o nichž vede správní orgán řízení pouze z úřední povinnosti, může fyzická či právnická osoba na spáchání
přestupku upozornit podnětem, podání podnětu jí však nezakládá žádná subjektivní práva v řízení. V tomto
řízení má stát, kterému byly oznámeny skutečnosti svědčící o existenci přestupku, prostřednictvím pověřeného
správního orgánu povinnost projednat, zda se přestupek stal či nikoliv – osoba podávající podnět již nemá
na průběh řízení žádný vliv (není-li účastníkem řízení z jiného titulu, nežli podání podnětu či oznámení)“
a rozsudek ze dne 28. 11. 2012, č. j. 1 As 93/209 - 312, podle kterého „jestliže podání stěžovatele,
k němuž se žalobou napadené rozhodnutí upíná, bylo pouze podnětem k zahájení řízení z moci úřední a samo
žádné správní řízení nezahájilo, nemůže být stěžovatel tímto rozhodnutím dotčen ve své právní sféře. Je přitom
nerozhodné, že napadený úkon žalovaného má formu rozhodnutí“. Tyto závěry jsou zcela aplikovatelné
na případ stěžovatele, který podal podnět (trestní oznámení) ve věci podezření ze spáchání
trestného činu, která byla posléze odevzdána orgány činnými v trestním řízení žalovanému
dle §159 odst. 1 písm. a) trestního řádu k projednání přestupku.
[10] Z poslední doby lze též poukázat na rozsudek rozšířeného senátu ze dne 26. 3. 2021,
č. j. 6 As 108/2019 - 39, bod 84, kde se uvádí: „Například poškozený se tak nemůže domáhat zahájení
přestupkového řízení proti podezřelému z přestupku, neboť poškozený či jiné osoby odlišné od obviněného nemohou
napadat výrok správního rozhodnutí týkající se viny či sankce, včetně výroku o zastavení řízení o přestupku.
Posouzení viny a případné uložení sankce v rámci správního trestání se totiž odehrává výlučně ve vztahu státu
a obviněného. Třetí osoba (ať již je touto osobou jiný obviněný, poškozený nebo jiná osoba) nemá subjektivní
právo domáhat se zahájení řízení o správním deliktu s jiným subjektem nebo požadovat uznání jeho viny
(srov. k tomu z početné judikatury např. rozsudky ze dne 31. 10. 2007, čj. 2 As 46/2006-100,
č. 2276/2011 Sb. NSS, nebo ze dne 11. 3. 2008, čj. 8 As 46/2007 - 98, detailněji pak rozsudek
ze dne 29. 1. 2015, čj. 8 Afs 25/2012 - 351, Philips Electronics a další, body 208 a 209).“
[11] Nejvyšší správní soud poznamenává, že pokud se stěžovatel domáhá aplikace judikatury
ESLP a ÚS, z níž vyplývá tzv. právo na účinné vyšetřování, toto právo dovozují oba soudy
z práva na ochranu života (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2886/13, bod 12 a násl.). Jednání
spočívající či bezprostředně směřující k usmrcení člověka (i v případě jednání nedbalostního) však
z povahy věci nespadá do oblasti přestupkového práva, nýbrž je upraveno skutkovými
podstatami nejzávažnějších trestných činů (srov. část druhou, hlavu první trestního zákoníku).
Jedinou výjimku v tomto směru představuje nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2016,
sp. zn. II. ÚS 3432/14, kde právo na účinné vyšetřování bylo vztaženo na nejzávažnější formy
jednání tzv. obchodování s lidmi, jakožto jednání hrubě porušující právo na osobní svobodu
a lidskou důstojnost. I zde však jde o jednání typově náležející do oblasti nejzávažnější trestné
činnosti. Nejvyšší správní soud, aniž by chtěl bagatelizovat újmu, kterou stěžovatel utrpěl,
konstatuje, že věc, v níž se stěžovatel domáhá ochrany (rvačka na plese, v níž byla blíže
nezjištěným způsobem stěžovateli způsobena zlomenina kotníku), se ani vzdáleně nepřibližuje
závažnosti trestných činů, u nichž ÚS a ESLP aplikovaly právo na účinné vyšetřování. Proto
lze konstatovat, že v oblasti přestupkového práva se právo na účinné vyšetřování neaplikuje.
[12] Nad rámec potřebného odůvodnění soud odkazuje na to, že i v případě zrušení
napadeného rozhodnutí o odložení věci by se stěžovatel nemohl domoci žádného pro sebe
příznivějšího výsledku, neboť odpovědnost za případný přestupek zanikla uplynutím prekluzivní
doby nejpozději dne 19. 1. 2021. Stěžovatel může ovšem uplatnit právo na náhradu škody
na zdraví či jiné újmy vůči osobě, která mu dle jeho názoru úraz způsobila, v řízení před civilními
soudy. Po seznámení se se spisem vedeným ve věci orgány činnými v trestním řízení i žalovaným
Nejvyšší správní soud konstatuje, že tyto orgány se věcí pečlivě zabývaly, vyslechly mnoho
svědků, provedly mj. zjišťování skutkového stavu znaleckými posudky, lékařskými zprávami
a kamerovými záznamy a tyto důkazní prostředky řádně vyhodnotily, proto nelze jakkoli
dovozoval, že by k věci přistoupily liknavě či ledabyle.
[13] Z uvedeného je patrné, že krajský soud věc posoudil zcela v souladu s ustálenou
judikaturou správních soudů, ale i Ústavního soudu a ESLP, a nedopustil se ani jiného hrubého
pochybení, které by vyžadovalo zásah Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud
tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele, proto ji v souladu s §104a odst. 1 s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[14] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s §60 odst. 1
větou první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu
č. j. 8 As 287/2020 - 33, část III. 4.). Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení,
nevznikly v řízení o kasační stížnosti náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Žádný
z účastníků proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z právě citovaného rozhodnutí
rozšířeného senátu plyne rovněž to, že stěžovatel nemá právo na vrácení zaplaceného soudního
poplatku.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. července 2021
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu