ECLI:CZ:US:2021:4.US.2654.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2654/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele P. V. T., zastoupeného Mgr. Bohuslavem Novákem, advokátem, sídlem Příkop 843/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2021 č. j. 4 Tdo 536/2021-2624, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. července 2020 č. j. 5 To 44/2020-2486 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. listopadu 2019 č. j. 9 T 158/2018-2354, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byl stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) uznán vinným jednak přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (pod bodem I.), jednak zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (pod bodem II.), za což byl odsouzen podle §209 odst. 4 trestního zákoníku za užití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §70 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 48 000 Kč a 840 EUR a rovněž bylo rozhodnuto o jeho povinnosti k náhradě škody. Vytýkaný skutek zkráceně uvedeno spočíval v tom, že při uzavírání kupních a úvěrových smluv stěžovatel spolu se spoluobviněným Z. Ch. a obchodní společností X, uvedli nepravdivé údaje a zejména zamlčeli podstatnou skutečnost, že obviněný Z. Ch. již není společníkem ani jednatelem obchodní společnosti X, protože svůj podíl převedl na jinou osobu (bod I. rozsudku městského soudu). Dále stěžovatel spolu s obviněným Z. Ch. a obchodní společností Y, při uzavírání kupních a úvěrových smluv uvedli úvěrové společnosti v omyl, že obchodní společnost Y má dostatek finančních prostředků a že úvěr bude touto společností řádně splácen, přestože podíly v této obchodní společnosti byly krátce před uzavřením "obchodu" převedeny na nekontaktní osobu bez finančních prostředků (bod II. rozsudku městského soudu).
3. Z podnětu odvolání stěžovatele a poškozené obchodní společnosti BNP Paribas Personal Finance, bd Haussmann 1, 75009, Paříž, Francie (dále jen "BNP PARIBAS PERSONAL FINANCE"), Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek městského soudu podle §258 odst. 1 písm. b), e), f), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil ve výroku o vině o skutku pod bodem I., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody týkajících se poškozených obchodních společností BNP PARIBAS PERSONAL FINANCE a ESSOX, s. r. o. Shledal, že městským soudem učiněná skutková zjištění jsou správná a byla podřazena pod správnou právní kvalifikaci s výjimkou nesprávného označení obchodního jména poškozené obchodní společnosti BNP PARIBAS PERSONAL FINANCE. Proto s úpravou obchodního jména zmíněné poškozené obchodní společnosti podle §259 odst. 3 písm. b) trestního řádu při jinak nezměněných skutkových zjištěních nově uznal stěžovatele vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, za což a za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným napadeným rozsudkem městského soudu pod bodem II., uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků se zařazením do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele k náhradě škody.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Shledal, že stěžovatel v dovolání uplatnil převážně námitky skutkového charakteru, které pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nebylo možno podřadit. Ač to stěžovatel v dovolání nenamítl, Nejvyšší soud zdůraznil, že mezi skutkovými zjištěními městského soudu, z nichž vycházel i krajský soud, a provedenými důkazy není žádný extrémní rozpor, neboť učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahový podklad především ve výpovědi spoluobviněného Z. Ch., přičemž městský soud náležitě odůvodnil, proč neuvěřil změněné výpovědi tohoto obviněného. Dalšími usvědčujícími důkazy byly výpovědi tří svědkyň a znalce, dále důkazy v podobě odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a listinné důkazy (smlouvy, faktury, e-mailová korespondence, výpisy z účtů apod.).
5. Za podřaditelnou pod deklarovaný dovolací důvod, byť neopodstatněnou, označil Nejvyšší soud námitku, podle které jednání stěžovatele popsané v tzv. skutkové větě není trestným činem. Zdůraznil, že je třeba rozlišovat pojmy "skutek" a "popis skutku", přičemž pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek, a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede o skutku a nikoli popisu skutku. Souhlasil s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vysloveným ve vyjádření k dovolání stěžovatele, že popis skutku ve vztahu ke stěžovateli nelze považovat za perfektní, neboť k vlastnímu podvodnému jednání při uzavírání smluv a vylákání automobilů je k jeho osobě pouze uvedeno, že obviněný Z. Ch. jednal po dohodě s ním, a jako jednání páchané oběma obviněnými jsou popsány pouze následné dispozice s motorovými vozidly. Přesto Nejvyšší soud ve shodě s uvedeným státním zástupcem považoval formulaci skutkové věty za dostačující s tím, že formu spolupachatelství vystihuje, neboť ve spojení s odůvodněním napadených rozhodnutí (resp. ze skutkových zjištění uvedených v jejich odůvodnění) bylo možno zřetelně dovodit, že se stěžovatel aktivně účastnil na jednotlivých případech vylákání úvěrů a motorových vozidel. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že předmětné jednání stěžovatele vykazovalo všechny znaky spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku na stíhaných trestných činech.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v dovolání podrobně rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení před městským soudem, krajským soudem i Nejvyšším soudem a namítá, že se vytýkaného jednání nedopustil. Obecné soudy podle něj porušily povinnost adekvátně se vypořádat s jeho obhajobou. Dále tvrdí, že učiněná skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů a že nebyla vyvrácena nezvratná skutečnost, že předmětné jednání realizoval a dokonal pouze spoluobviněný Z. Ch. Má za to, že není-li v popisu jednání v tzv. skutkové větě uveden jako ten, jehož jednáním byla skutková podstata souzených trestných činů naplněna, pak napadené rozsudky nejsou ústavně konformní a je tím porušeno jeho právo na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší obecné námitky proti učiněným skutkovým zjištěním, když bez bližší specifikace tvrdí, že skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů. Jde v podstatě o totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, popř. přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Výjimkou je jen zjevná svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
10. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky stanovené ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
11. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na přesvědčivé odůvodnění rozsudku městského soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či ničím nepodložených domněnek a spekulací. Městský soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěl k závěru o jeho vině. Dopustil se jen pochybení u poškozené obchodní společnosti BNP PARIBAS PERSONAL FINANCE, které napravil krajský soud tím, že na rozdíl od městského soudu, který považoval za poškozenou BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod, se sídlem Karla Engliše 3208/5, 150 00 Praha, uvedl ve výrokové části BNP PARIBAS PERSONAL FINANCE. V ostatním pak krajský soud považoval závěry učiněné městským soudem za správné, podložené obsahem provedených důkazů s tím, že jde o skutková zjištění bez důvodných pochybností pro rozhodnutí soudu, jak to předpokládá základní zásada trestního řízení v §2 odst. 5 trestního řádu. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
12. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, a to včetně námitky opětovně uplatněné v ústavní stížnosti, že jeho jednání popsané v tzv. skutkové větě není trestným činem. Městský soud podle Nejvyššího soudu ve vztahu k zákonným znakům skutkové podstaty posuzovaných trestných činů učinil konkrétní skutková zjištění, která krajský soud plně akceptoval, přičemž úlohu stěžovatele i obviněného Z. Ch. příslušné soudy zhodnotily tak, že jednali ve vzájemné shodě a při vzájemném rozdělení rolí. Obviněný Z. Ch. byl podle zjištěného skutkového stavu věci osobou, která vystupovala v postavení statutárního zástupce společnosti, zatímco stěžovatel byl ten, kdo se zaměřoval na získávání vhodných vozidel a kdo zajištoval sjednávání úvěrových smluv, které pak obviněný Z. Ch. na základě nepravdivých údajů uzavíral. Podle Nejvyššího soudu oba pak z takto uzavřených smluv těžili a pro oba to představovalo obvyklý způsob jednání, které vydávali za podnikatelskou činnost. Jednali tak po vzájemném rozdělení rolí a vedeni společným úmyslem, tedy ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku.. Po přezkoumání věci Nejvyšší neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelem uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Uzavřel proto, že městský soud a krajský soud postupovaly správně, když nepřihlédly k účelovým námitkám stěžovatele a na podkladě provedených důkazů dospěly k závěru o jeho vině. Zabýval se přitom i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele (sub 1), jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu