ECLI:CZ:US:2021:4.US.2737.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2737/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, PhD., advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. července 2021 č. j. 30 Cdo 1392/2021-224, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2019 č. j. 23 Co 290/2019-151 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. června 2019 č. j. 17 C 257/2017-139, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, a České republiky - Vězeňské služby, sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4 - Nusle, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. právo na soudní ochranu) zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 17 C 257/2017 se podává, že stěžovatelčin právní předchůdce (dále též "žalobce") se žalobou (doručenou soudu 10. 6. 2014) domáhal, aby první vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit mu na náhradě nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení částku 5 000 000 Kč s příslušenstvím. Řízení bylo vedeno pod sp. zn. 17 C 178/2014 a usnesením obvodního soudu ze dne 21. 3. 2017 č. j. 17 C 178/2014-656 bylo řízení o žalobcově návrhu na zaplacení částky 296 000 Kč vyloučeno k samostatnému projednání a rozhodnutí. V průběhu ústního jednání dne 16. 5. 2019 byl žalobce vyzván, aby žalobu doplnil, a upozorněn na následky nesplnění výzvy spočívající v odmítnutí žaloby. Ke splnění výzvy mu byla poskytnuta lhůta 14 dnů, přičemž žádosti o poskytnutí delší lhůty obvodní soud nevyhověl s odůvodněním, že mu byla již dvakrát lhůta poskytnuta, žalobce na ni dosud nereagoval. Žalobce na výzvu odpověděl podáním ze dne 29. 5. 2019, v němž uvedl (pozn. jde o přesnou citaci textu): "Za dané situace, kdy je žalobce tlačen postupem soudu do nevýhodné pozice proti fakticky silnější straně sporu - žalované, žalobce upřesňuje žalobce tak, že požaduje částku ve výši 296.000,- Kč z titulu bolestného a částku 296.000,- Kč z titulu nároku odškodnění ztížení společenského uplatnění. Jinak řečeno, hmotněprávně činí bolestné částku 286.000,- Kč a nárok na odškodnění za ztížení společenského uplatnění rovněž částku 296.000,- Kč. Žalobce si je vědom toho, že soud nemůže rozhodnout ultra petita partium, nicméně je na žalobci, jak velkou část z jednotlivých nároků uplatní. Není tedy nutné, aby bylo žalováno o 592.000,- Kč, je-li žalováno méně, je na soudu, aby stanovil poměr obou nároků. Demonstrativně uvedeno, v případě, že by bylo např. bolestné pouze ve výši 100.000,- Kč a nárok na odškodnění z ZSÚ 296.000,- Kč, nic soudu nebrání v tom, aby žalobě vyhověl ve výši 296.000,- Kč z obou žalovaných titulů v poměru 100.000,- Kč : 192.000,- Kč." Obvodní soud I. výrokem napadeného usnesení (pozn. stěžovatelkou v ústavní stížnosti stále označované nesprávnou spisovou značkou 17 C 257/2019) podání ze dne 10. 6. 2014 odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). V odůvodnění konstatoval, že stěžovatel přes výzvu soudu konkrétně neuvedl, jakou částku požaduje z titulu ztížení společenského uplatnění a jakou částku z bolestného s tím, že je na soudu, aby si sám určil poměr obou nároků, což vyhodnotil jako takový nedostatek žaloby, pro nějž nelze v řízení pokračovat.
3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu v I. výroku ve znění, že se odmítá návrh žalobce, aby mu první vedlejší účastnice zaplatila částku 296 000 Kč, a dále ve výrocích o nákladech řízení (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. a III. výrok).
4. Proti usnesení městského soudu podal žalobce dovolání, které podle jeho názoru splňovalo předpoklady přípustnosti, neboť usnesení záviselo na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, jež by měly být jako dovolacím soudem vyřešené právní otázky v rámci souzené věci posouzeny jinak, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny, jakož i proto, že odvolací soud se odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Jde o otázky, zda:
1) je z žaloby, jejíž petit zní na peněžité plnění, patrné, čeho se žalobce domáhá,
2) je nutné, aby petit žaloby, jíž se žalobce domáhá nároků ze dvou právních titulů, byl výší požadované částky přesným součtem částek požadovaných za jednotlivé nároky, či zda je možné, aby petit žaloby zněl na částku nižší, než je celkový součet částek plynoucích z obou hmotněprávních nároků, a
3) do jaké míry závisí požadavek na to, aby z žaloby bylo jasně a srozumitelně patrno, čeho se navrhovatel domáhá, na subjektivní schopnosti či neschopnosti soudu pochopit to, co je mu žalobou předestřeno a logicky vysvětlováno, a zda případné neporozumění tomu, co je požadováno, může vést až k odmítnutí žaloby.
5. Dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl "jako nepřípustné" (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. a III. výrok). Nepřípustnost odůvodnil zjištěním, že otázka, zda je žaloba projednatelná (tj. zda nemá vady, které brání pokračování řízení), je v souladu s jeho judikaturou, podle níž nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li žaloba vylíčení rozhodujících skutečností, nebo jejich vylíčení je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení. Nejvyšší soud upozornil, že požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být jasně a přesně udána peněžitá částka, kterou požaduje, a navrhuje-li, aby bylo rozhodnuto o více peněžních nárocích se samostatným skutkovým základem, musí v žalobě uvést u jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u nich vylíčí skutkový děj, a rovněž musí uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Neučiní-li tak, nemůže soud jednat o věci samé. Poté Nejvyšší soud konstatoval, že žalobce přes výzvu obvodního soudu neuvedl, v jakém rozsahu se celkem požadovaná částka 296 000 Kč vztahuje k jednotlivým dílčím nárokům, když uvedl, že požaduje za každý z nároků, tj. bolestné a ztížení společenského uplatnění částku 296 000 Kč, dohromady žádal přiznat opět jen 296 000 Kč. Nejvyšší soud dodal, že žaloba není doprovázena "skrytě alternativním nebo eventuálním" žalobním petitem, a uzavřel, že žalobce od sebe vůbec neodlišil kumulativně uplatněné nároky co do jejich kvantifikace. Zbývající žalobcovy otázky vyhodnotil jako otázky týkající se skutečností, na jejichž vyřešení rozhodnutí městského soudu nezávisí, a dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení není objektivně přípustné.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka spatřuje porušení práva na soudní ochranu v tom, že jí byla odňata možnost jednat před soudem a ve věci samé odmítnuta spravedlnost. Konkrétně stěžovatelka připomíná, že původním účastníkem řízení před obecnými soudy byl její manžel, který dne 20. 6. 2020 zemřel, ona je jeho dědičkou. Na základě informace o jeho smrti zaslala k následné výzvě obvodnímu soudu dne 16. 4. 2021 plnou moc.
7. Dále stěžovatelka informuje, že souzená věc byla zahájena žalobou v roce 2014 pod sp. zn. 17 C 178/2014 a řízení dále pokračuje, resp. "spíše není pravomocně rozhodnuto". V roce 2019 [pozn. v doplnění žaloby uvedl žalobce údaj, že se tak stalo usnesením obvodního soudu ze dne 21. 3. 2017 č. j. 17 C 178/2014-656 (č. l. 132)] byla část žalobou uplatněných nároků vyloučena k samostatnému řízení, z něhož vzešla i ústavní stížností napadená rozhodnutí. Stěžovatelka se domnívá, že žaloba jejího manžela byla dostatečně určitá a nebyl důvod ji odmítnout pro nedostatek náležitostí. Manžel mohl po první vedlejší účastnici požadovat částku až do výše 592 000 Kč, což neučinil, a protože soud nemůže jít nad návrh žalobce, mohl mu přiznat maximálně jím uplatněnou částku 296 000 Kč. Bylo tak podle stěžovatelky na soudu, aby ke každému z uplatněných nároků přiřadil konkrétní peněžité plnění, vždy ovšem do celkového limitu požadované částky 296 000 Kč. Žalovaná částka 296 000 Kč byla podle stěžovatelky průnikem množiny odškodnění za bolestné a množiny odškodnění za ztížení společenského uplatnění. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002. Dále stěžovatelka cituje z nálezů Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 3137/09 (N 75/57 SbNU 23); pozn. nález byl vydán v řízení, v němž byl právní zástupce stěžovatelky členem rozhodujícího senátu, a ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 1415/18 (N 70/93 SbNU 345).
8. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka dodává, že žaloba byla podána před sedmi lety a řízení trpí průtahy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se stala právní nástupkyní původního účastníka řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat přezkumný dohled nad jejich činností. Žádná taková ústavněprávně relevantní pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
11. Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že Nejvyšší soud měl zohlednit ztrátu způsobilosti žalobce k účastenství ve smyslu §19 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Ze spisu obvodního soudu se podává, že obvodní soud (po pravomocném rozhodnutí o žalobcově žádosti o osvobození od soudního poplatku) předložil spis Nejvyššímu soudu (spis mu došel dne 15. 7. 2020). Poté právní zástupce stěžovatelky dvěma podáními informoval Nejvyšší soud o úmrtí žalobce a předložil generální plnou moc k zastupování stěžovatelky ze dne 14. 7. 2020 (podání ze dne adresoval k sp. zn. 25 Cdo 2258/2020, zcela totožné podání ze dne 17. 8. 2020 k sp. zn. 30 Cdo 2258/2020). Nejvyšší soud přípisem ze dne 18. 8. 2020 sp. zn. 30 Cdo 2258/2020 spis vrátil obvodnímu soudu bez věcného vyřízení s pokynem k posouzení právního nástupnictví. Obvodní soud usnesením ze dne 2. 11. 2020 č. j. 17 C 257/2017-209 řízení přerušil do pravomocného skončení dědického řízení (sc. pozůstalostního řízení) po zemřelém žalobci a po jeho skončení rozhodl usnesením ze dne 6. 4. 2021 č. j. 17 C 257/2017-217, že v řízení namísto zemřelého žalobce bude pokračováno se stěžovatelkou. K výzvě obvodního soudu předložil právní zástupce stěžovatelky opět generální plnou moc ze dne 14. 7. 2020. Po opakovaném předložení spisu Nejvyšší soud odmítl dovolání napadeným usnesením, v jehož záhlaví uvedl, že rozhodl v právní věci původního žalobce o jeho dovolání, ale nikterak nereagoval na právní nástupnictví (dokonce zemřelému žalobci uložil povinnost zaplatit náklady řízení). Nezohlednil-li Nejvyšší soud skutečnost, že původní žalobce zemřel, a že jeho právní nástupkyní je stěžovatelka, zatížil řízení vadou.
12. Ústavní soud nepřehlédl, že právním zástupcem původního žalobce i jeho právní nástupkyně je totožný advokát, přičemž stěžovatelka v ústavní stížnosti nenaznačuje, že by se v dané procesní situaci Nejvyšší soud dopustil jakéhokoliv věcného pochybení v tom smyslu, že by např. nezohlednil stěžovatelkou (dodatečně) zvolený procesní postup nebo její právní argumentaci (ze soudního spisu se podává, že stěžovatelka žádný úkon v této věci neučinila). V ústavní stížnosti stěžovatelka uplatnila v námitkách o tvrzeném pochybení obecných soudů při hodnocení projednatelnosti žaloby jejího manžela obsahově stejné argumenty, které jsou součástí jeho procesních úkonů, včetně dovolání. Nesprávný postup Nejvyššího soudu při (ne)zohlednění právního nástupnictví (respektive účastenství v dovolacím řízení) podle Ústavního soudu - nahlíženo z ústavněprávního hlediska - nemohl svojí nepatrnou intenzitou vyvolat diskrepanci opravňující Ústavní soud zrušit napadené usnesení, neboť takový postup by byl toliko formalistický. Totéž platí o II. výroku napadeného usnesení, kterým Nejvyšší soud uložil povinnost již zemřelému žalobci, a který je tudíž materiálně nevykonatelný (ve výši 300 Kč, tj. v bagatelní částce).
13. Uvedený závěr platí též z toho důvodu, že posouzení neprojednatelnosti části žaloby Nejvyšším soudem, je ústavně konformní. Nejvyšší soud v napadeném usnesení poukázal na formulaci žalobního žádání, v níž si manžel stěžovatelky protiřečil, když přes výzvu soudu uváděl, že odškodnění ke každému z jím uplatněných nároků (v konkrétní výši dvakrát 296 000 Kč) je shodné s celkovým nárokem opět ve výši 296 000 Kč. Ani stěžovatelka v ústavní stížnosti se nepokouší objasnit, co jejímu právnímu předchůdci bránilo v tom, aby jím uplatněné nároky za odškodnění byly definovány způsobem odpovídajícím tomu, že jejich součet má být odvoditelný ze základních operací elementární matematiky [pozn. stěžovatelčino tvrzení (str. 3 ústavní stížnosti, uplatněné jejím právním předchůdcem již v odvolání), že z hlediska kupeckých počtů jde o obdobný případ, jako když si dva přátelé koupí lahvová piva, a to jeden 20 lahví Velkopopovického kozla a druhý 20 lahví Plzeňského Prazdroje, přičemž jsou podílovými spoluvlastníky id. 1/2 pivní "basy", určitě by nenechali basu prázdnou a 40 pivních lahví by nenesli v igelitových taškách, není důstojné ústavní stížnosti a navíc ani nekoresponduje "slovům množinové matematiky", kterých se stěžovatelka posléze dovolává].
14. Ústavní soud souhlasí s Nejvyšším soudem, že na věc stěžovatelky nelze bez dalšího aplikovat závěry usnesení sp. zn. 21 Cdo 370/2002. Toto usnesení bylo vydáno ve sporu, v němž žalobce vyčíslil částky požadované v jím uplatňovaném odškodnění, byť je neopřel o dostatečná skutková tvrzení a neoznačil k nim patřičné důkazy, což nepředstavuje vady bránící pokračování v řízení. Na první pohled je patrná odlišnost od situace, kdy právní předchůdce stěžovatelky po soudech de facto požadoval, aby samy určily výši jednotlivých jemu náležejících odškodnění (což by byl požadavek legitimní), ale součet těchto odškodnění neodpovídal jím požadované částce (k tomu blíže odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu na 2. straně uprostřed).
15. Požadavek obecných soudů, aby manžel stěžovatelky výši žalovaných nároků upřesnil, není podle Ústavního soudu nepřiměřeně tvrdým, ani je-li zohledněno východisko, že stát by měl být při posuzování náležitostí žalob směřujících proti němu obecně vstřícnější. Takový závěr se podle Ústavního soudu uplatní o to naléhavěji, když sama stěžovatelka - jak již naznačeno - v ústavní stížnosti nevysvětluje, co jejího manžela k takové formulaci žalobního žádání vedlo.
16. Upozorňuje-li stěžovatelka okrajově též na okolnost, že dílčí řízení vedená před obvodním soudem jsou zatížena průtahy, pak Ústavní soud konstatuje, že předmětem přezkumu ústavnosti nemohly být v této věci průtahy v řízení před obecnými soudy, nýbrž výlučně to, zda napadenými rozhodnutími (ne)byla porušena její základní práva či svobody. Kdyby se stěžovatelka v probíhajícím řízení obrátila na Ústavní soud s požadavkem upínajícím se k délce řízení, tj. s návrhem, aby Ústavní soud po zjištění nedůvodných průtahů přikázal příslušnému soudu v těchto průtazích nepokračovat a ve věci neprodleně jednat, zajisté by takovéto stížnostní žádání Ústavní soud posoudil podle své konstantní judikatury souhrnně vyložené např. v nálezu ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151). V situaci, kdy řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, již skončilo, se Ústavní soud namítanými průtahy nemohl zabývat [srov. k tomu např. usnesení ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2981/07 (U 1/48 SbNU 961)]. Bylo by navíc nelogické a odporující jejím zájmům, aby z důvodu eventuálních průtahů v soudním řízení Ústavní soud zrušil vydané konečné rozhodnutí a fakticky by tak způsobil další prodlužování tohoto řízení. K průběhu řízení běžícího před obvodním soudem pod sp. zn. 17 C 178/2014 stěžovatelka v ústavní stížnosti nic konkrétního argumentačně neuvádí, natož aby proti němu brojila petitem ústavní stížnosti.
17. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu