ECLI:CZ:US:2021:4.US.2743.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2743/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. srpna 2021 č. j. 5 As 176/2021-15, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a statutárního města Přerov, sídlem Bratrská 709/34, Přerov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") domáhal ochrany proti nečinnosti vedlejšího účastníka v řízení o žádosti o poskytnutí informací z oblasti ekonomiky, personalistiky a veřejného zdraví. Stěžovatel požádal v řízení před krajským soudem o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce. Krajský soud uvedenou žádost zamítl usnesením ze dne 10. 6. 2021 č. j. 60 A 27/2021-7. Krajský soud zdůraznil, že je vždy nezbytné zvažovat charakter řízení, aby nedošlo ke zneužití institutu osvobození od soudního poplatku. Krajský soud odkázal na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu, podle které se nevyhoví žádosti o osvobození soudního poplatku, netýkají-li se požadované informace podstatných okolností životní sféry žadatele. Taková situace přitom nastala ve věci stěžovatele, neboť informace, kterých se dožadoval, se týkají činnosti správního orgánu ekonomického charakteru.
1. Kasační stížnost stěžovatele zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 26. 10. 2011 č. j. 7 As 101/2011-66, podle kterého lze osvobození od soudního poplatku výjimečně odepřít pro zvláštní povahu soudních řízení, které žadatel vede; podává-li žadatel žalobu ve věci svobodného přístupu k informacím, které se netýkají podstatných okolností jeho životní sféry (jeho majetek, životní podmínky a podobně), není důvod mu osvobození od soudních poplatků přiznat. Taková situace přitom ve věci stěžovatele nastala, neboť stěžovatel požadoval informace "převážně ekonomického charakteru"; rozpočty za vybrané roky, seznamy nemovitého majetku, používaný software, průměrné platy volených představitelů, členství vedlejšího účastníka ve spolcích, koaliční smlouvy, organizační, pracovní a spisové řády, a podobně. Dané řízení se proto přímo netýká podstatných okolností životní sféry stěžovatele. Nejde o jeho majetek, životní podmínky ani jiné obdobné záležitostí. Obdobně přitom Nejvyšší správní soud rozhodl o žádostech stěžovatele v jiných věcech (srov. rozsudky ze dne 17. 5. 2021 č. j. 3 As 109/2021-15 či ze dne 28. 5. 2021 č. j. 5 As 112/2021-19).
II.
Argumentace stěžovatele
1. Stěžovatel tvrdí, že dostatečně prokázal své nepříznivé majetkové poměry a status osoby se zdravotním pojištěním; s těmito skutečnostmi spojoval splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků. Tvrdí rovněž, že "obsahem okruhu žádostí" prokázal, že se jiné věci, na které odkazují správní soudy, jeho životní sféry dotýkají ("ochrana zdraví, programy prevence, evidence osobních údajů"). Stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil potvrzení, že jako odsouzený k výkonu trestu odnětí svobody není pracovně zařazen.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
1. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti rozhodnutí správního soudu o jeho žádosti o osvobození od soudního poplatku v soudním řízení správním. K přezkumu obdobných rozhodnutí Ústavní soud opakovaně uvádí, že výsledek řízení o osvobození od soudních poplatků, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tak spadá zásadně do sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel, vykazovala-li by rozhodnutí obecných soudů prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo nevyplývalo-li by z rozhodnutí žádným způsobem, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny [srov. nálezy ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 776/05 (N 103/41 SbNU 309) či ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09 (N 216/55 SbNU 33)]. Libovůli též představuje rozhodnutí postrádající jakékoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy řádně vedeného soudního řízení [viz nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489)].
1. Ve věci stěžovatele přitom správní soudy podmínky pro osvobození od soudních poplatků posoudily dostatečně. Napadená rozhodnutí jsou založena především na závěru, že není namístě stěžovateli vyhovět v jeho žádosti, neboť jde o řízení v oblasti práva na informace, které se netýkají "podstatných okolností jeho životní sféry". Pro Ústavní soud je zaprvé rozhodné, že uvedený závěr správní soudy náležitě odůvodnily, a to jak s odkazem na jejich relevantní ustálenou rozhodovací praxi, tak vlastními úvahami vycházejícími z konkrétních okolností věci. Argumentace stěžovatele však oproti tomu představuje prostý nesouhlas s napadeným rozhodnutím, aniž by věcně či ústavněprávně argumentoval.
2. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že institut osvobození od soudních poplatků zajišťuje soudním řízení ústavně zaručené právo každého na bezplatnou právní pomoc (srov. k tomu více bod 15 a násl. nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 1866/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") přitom v obecné rovině uznává, že právo na bezplatnou právní pomoc nezahrnuje povinnost státu takovou právní pomoc poskytnout v každé věci (rozsudek ESLP ve věci Airey proti Irsku ze dne 9. 10. 1979 č. 6289/73, §26). ESLP při hodnocení porušení či naplnění práva na bezplatnou právní pomoc zvažuje konkrétní okolnosti věci, mimo jiným i význam řízení pro daného účastníka řízení (srov. rozsudek ve věci Steel a Morris proti Spojenému království ze dne 15. 2. 2005 č. 68416/01, §61). Napadený rozsudek uvedeným obecným východiskům odpovídá, neboť spočívá na závěru, že právo na bezplatnou právní pomoc nebylo ve věci stěžovatele porušeno, má-li řízení, jehož se případné osvobození od soudního poplatku týká, pro stěžovatele objektivně minimální význam.
3. Za takové situace, je-li napadené rozhodnutí řádně odůvodněno a jeho právní závěr vychází z ustálené rozhodovací praxe a ani jinak neodporuje všeobecně uznávanému výkladu daných právních institutů, nemá Ústavní soud důvod, aby se jím blíže zabýval. Rovněž úvahy o skutečné majetkové situaci stěžovatele jsou za daných okolností nadbytečné, což se podává srozumitelně a logicky již z judikatury odkazované Nejvyšším správním soudem v odůvodnění napadeného rozsudku (týkající se rovněž stěžovatele v obdobných situacích); uvedený závěr přitom stěžovatel nijak dále nezpochybňuje. Napadené rozhodnutí proto ústavněprávními (tzv. kvalifikovanými) vadami vymezenými sub 7 netrpí.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu