ECLI:CZ:US:2021:4.US.2818.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2818/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti obchodní společnosti HEAVY MACHINERY SERVICES, a. s., sídlem Jana Pernera 159, České Velenice, zastoupené Mgr. Petrem Opletalem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. července 2021 č. j. KSCB 26 INS 29347/2013, 3 VSPH 854/2021-B-1724 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. června 2021 č. j. KSCB 26 INS 29347/2013-B-1675, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 21. 3. 2014 č. j. KSCB 27 INS 29347/2013-A-64 zjistil úpadek stěžovatelky. Krajský soud svolal na den 11. 6. 2021 schůzi věřitelů, jehož hlavním bodem mělo být rozhodnutí o způsobu řešení úpadku stěžovatelky. Den před jednáním schůze věřitelů stěžovatelka vznesla námitku podjatosti rozhodujícího soudce Zdeňka Strnada.
3. Krajský soud následně v den konání schůze věřitelů prohlásil konkurs na majetek stěžovatelky napadeným usnesením. Z něj se podává, že krajský soud námitku podjatosti vyhodnotil jako nedůvodnou, neboť se týkala postupu rozhodujícího soudce v řízení. Opakovaně o ní nadto rozhodoval Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"). Krajský soud zdůraznil, že vzhledem k tomu, že schůze věřitelů byla pečlivě připravena a jejím hlavním důvodem bylo rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, krajský soud schůzi věřitelů uskutečnil, aniž vznesenou námitku podjatosti předložil k rozhodnutí nadřízenému soudu podle §15b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Přitom vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 20. 5. 2003 sp. zn. 29 Odo 714/2002) k výkladu §15b odst. 2 o. s. ř., že nemá-li soud námitku podjatosti podanou před jednáním za důvodnou a současně věc na tomto jednání rozhodne, bude případná podjatost zkoumána toliko při rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutí vydanému na tomto jednání, a proto nepředložil námitku podjatosti samostatně nadřízenému soudu. Krajský soud dále uvedl, že si není vědom toho, že by spis nebyl veden v souladu s platnou úpravou, v řízení postupoval transparentně a přezkoumatelně a není v žádném "nestandardním vztahu" s insolvenční správkyní, což se podává již z usnesení vrchního soudu ze dne 7. 5. 2019 č. j. KSCB 26 INS 29347/2013, 1 VSPH 688/2019-B-1194. Rozhodující soudce se necítí být jakkoli podjatý.
4. Vrchní soud potvrdil napadené usnesení krajského soudu k odvolání stěžovatelky napadeným usnesením. Vrchní soud nejprve zdůraznil, že stěžovatelka spojovala pochybnosti o nepodjatosti rozhodujícího soudce zaprvé s jeho postupem v řízení (tvrzené průtahy, chyby při vedení řízení atp.), z čehož podjatost dovozovat nelze, zadruhé, s jeho "nadstandardním vztahem" vůči insolvenční správkyni, a zatřetí, s jeho nepřátelským vztahem vůči panu Františku Savovovi, jehož krajský soud označil za ovládající osobu stěžovatelky. Podle vrchního soudu šlo o totožné námitky, které již vypořádal v usnesení ze dne 7. 5. 2019 (sub 3 in fine). Odkazovala-li stěžovatelka na vyloučení rozhodujícího soudce Zdeňka Strnada pro poměr k insolvenční dlužnici v jiné věci (usnesení vrchního soudu ze dne 7. 9. 2020 č. j. KSCB 26 INS 27546/2019, 2 VSPH 1021/2020-B-295), šlo o jinou situaci. Soudce Zdeněk Strnad v odkazované věci reagoval předžalobní výzvou adresovanou insolvenční dlužnici (provozující mimo jiným internetové zpravodajství) na zveřejněný článek, který jeho práci kritizoval; obdobné okolnosti nyní posuzovanou věc nedoprovází.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti trvá na tom, že rozhodující soudce Zdeněk Strnad měl být vyloučený z projednávání a rozhodování v její věci. Stěžovatelka odkazuje na jiné insolvenční řízení vedené u krajského soudu pod sp. zn. KSCB 41 INS 27546/2019 (sub 4), ve kterém byl týž rozhodující soudce z rozhodnutí a projednání věci vyloučen. Rozhodující soudce Zdeněk Strnad v uvedené věci označil několikrát jednání Františka Savova (domnělou ovládající osobu stěžovatelky) za účelové a mající za cíl zmařit účel insolvenčního řízení. Nikdy přitom nebylo prokázáno, že František Savov by se jakkoli v uvedeném řízení angažoval. Je proto zřejmé, že rozhodující soudce má k uvedené osobě nepřátelský vztah. Stěžovatelka zdůrazňuje, že pochybnost o podjatosti soudce je dána i tehdy, jeví-li se objektivně, že soudce má určitý poměr k věci či účastníkům řízení. Stěžovatelka dále tvrdí, že uvedené dostatečně popsala v odvolání proti napadenému usnesení krajského soudu, avšak vrchní soud na její námitky nereagoval adekvátně. Konečně stěžovatelka tvrdí, že její ústavní stížnost je přípustná; podala-li by stěžovatelka dovolání, k namítaným vadám jako tzv. procesním vadám nelze v dovolacím řízení přihlížet bez dalšího, není-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což by v nyní posuzované věci nemohlo nastat. Nelze ani použít žalobu pro zmatečnost. Uvedený opravný prostředek by totiž byl odmítnut "s ohledem na rozsah procesních vad", přestože je zmatečnostním důvodem, rozhodoval-li ve věci vyloučený soudce [§229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.].
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost stěžovatelky je návrhem nepřípustným.
7. Podle §75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (vyjma návrhu na obnovu řízení). Ústavní stížnost je tak založena na zásadě její subsidiarity k jiným zákonným procesním prostředkům. Podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, rozhodoval-li vyloučený soudce nebo přísedící. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ve smyslu §229 odst. 1 o. s. ř. rozhodnutím, kterým bylo řízení skončeno, rozumí v insolvenčním řízení i rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016 sen. zn. 29 ICdo 16/2016, bod 53. rozsudku 29. 8. 2019 sen. zn. 29 ICdo 154/2017 či bod 36. usnesení ze dne 31. 8. 2020 sen. zn. 29 ICdo 2/2019).
8. Stěžovatelka v nyní posuzované věci brojí proti rozhodnutím insolvenčního soudu a odvolacího soudu o způsobu řešení úpadku a namítá, že v její věci rozhodoval vyloučený soudce. Stěžovatelka tedy měla možnost brojit proti napadeným rozhodnutím žalobou pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Stěžovatelka výslovně tvrdí, že podání žaloby pro zmatečnost nevyužila. Nelze jí přitom přisvědčit, že její věc je specifická "rozsahem namítaných vad"; je to právě žaloba pro zmatečnost, jež slouží k nápravě vad spočívajících v porušení základních zásad ovládajících soudní řízení. Argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti spočívá výlučně na tvrzení nedostatečného či nesprávného vypořádání její námitky podjatosti; směřuje výhradně k tomu, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce. To je důvodem zmatečnosti řízení podle uvedeného zákonného ustanovení. K obdobnému hodnocení argumentace stěžovatele v jiném řízení se Ústavní soud uchýlil již v bodu 7. usnesení ze dne 27. 9. 2021 sp. zn. I. ÚS 2448/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Také v uvedené věci Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh nepřípustný, neboť tehdejší stěžovatel nevyužil žalobu pro zmatečnost jako procesní prostředek k ochraně svých práv.
9. Nutno konečně podotknout, že stěžovatelka se v ústavní stížnosti nedovolává postupu podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ani Ústavní soud výjimečné okolnosti předpokládané uvedeným ustanovením v nyní posuzované věci neshledal. Proto soudce zpravodaj podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj