ECLI:CZ:US:2021:4.US.2860.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2860/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů Lucie Nozizwe Jiyane a Václava Kosteleckého, zastoupených Mgr. Michalem Hledíkem, advokátem, sídlem Kpt. Jaroše 317/24, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020 č. j. 21 Cdo 934/2020-309, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. července 2019 č. j. 20 Co 70, 71/2019-258 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 15. listopadu 2018 č. j. 8 C 18/2018-151, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Přemysla Rejdíka a obchodní korporace Dražby EU, s. r. o., sídlem Černilov 396, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatelé se žalobou podanou u Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") proti vedlejším účastníkům domáhali určení nepřípustnosti nedobrovolné dražby jejich nemovitých věcí. V žalobě tvrdili, že smlouva ze dne 21. 9. 2016 o úvěru ve výši 415 000 Kč, uzavřená mezi stěžovatelkou a obchodní společností Quick Finance, s. r. o. (dále jen "Quick Finance"), je neplatná, a to z důvodu jejího uzavření s první stěžovatelkou jako se spotřebitelkou a dále z důvodu její zvláštní nevýhodnosti, neboť hodnota zajištěné pohledávky byla nepoměrná k hodnotě zástavy. Jde-li o stěžovatele, neměli mít vedlejší účastníci vůči němu žádný vykonatelný titul. Stěžovatelé dále doplnili žalobu o návrh na určení neplatnosti smlouvy ze dne 21. 9. 2016 o vyplňovacím právu směnečném, o zřízení zástavního práva a o splácení dluhu, uzavřené mezi první stěžovatelkou a Quick Finance. Okresní soud napadeným rozsudkem určil, že prodej zástavy nemovitých věcí je nepřípustný ohledně jedné poloviny vlastnicky patřící druhému stěžovateli (I. výrok). Návrhy na určení nepřípustnosti prodeje zástavy nemovitých věcí v rozsahu jedné poloviny vlastnicky patřící první stěžovatelce, na určení neplatnosti smlouvy o vyplňovacím právu směnečném, na určení neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva a na určení neplatnosti smlouvy o splácení dluhu zamítl (výroky II., III., IV. a V.). Dále okresní soud rozhodl o nákladech řízení (výroky VI. až VIII.). Okresní soud v odůvodnění uvedl, že vůči stěžovateli neexistoval vykonatelný titul. Jde-li o první stěžovatelku, okresní soud uzavřel, že smlouva o úvěru je platná. K rozšíření žaloby o určení neplatnosti smlouvy o vyplňovacím právu směnečném, o zřízení zástavního práva a o splácení dluhu okresní soud uvedl, že stěžovatelé neměli na určení naléhavý právní zájem, neboť by se meritorním rozhodnutím na jejich právních vztazích k vedlejším účastníkům nic nezměnilo.
3. Stěžovatelé a vedlejší účastník podali proti rozsudku okresního soudu odvolání. Vedlejší účastník napadl pouze I. výrok rozsudku s tvrzením, že zástavní právo k zajištění jeho pohledávky bylo zřízeno oběma stěžovateli. Dále poukázal na skutečnost, že žaloba byla podána po uplynutí jednoho měsíce od doručení oznámení o konání dražby. Stěžovatelé vzali zpět žalobu co do určení neplatnosti smlouvy o vyplňovacím právu směnečném, o zřízení zástavního práva a o splácení dluhu a odvoláním napadli jen II. výrok a nákladové výroky rozsudku okresního soudu. Uvedli, že smlouva o úvěru byla první stěžovatelkou uzavřena jako se spotřebitelkou, a to z důvodu, že nyní poskytnutým úvěrem uhradila dluhy z předchozích spotřebitelských úvěrů. Z toho mělo být zřejmé, že jednala za účelem své spotřeby, a nikoliv za účelem výkonu svého podnikání. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byly výroky III., IV. a V. rozsudku okresního soudu zrušeny a řízení zastaveno (I. výrok), výrok I. okresního soudu změněn tak, že žaloba na určení nepřípustnosti prodeje zástavy nemovitých věcí v rozsahu jedné poloviny vlastnicky patřící druhému stěžovateli, se zamítá (II. výrok), a výrok VIII. tak, že druhý stěžovatel je povinen zaplatit státu soudní poplatek za rozšíření žaloby ve výši 6 000 Kč (III. výrok). O nákladech řízení rozhodl tak, že stěžovatelé jsou povinni prvnímu vedlejšímu účastníkovi zaplatit 7 200 Kč (IV. výrok) a 10 100 Kč (VI. výrok) a že ve vztahu mezi stěžovateli a druhým vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na jejich náhradu (V. výrok). Krajský soud v odůvodnění uvedl, že byl doložen vykonatelný titul vůči oběma stěžovatelům, a jde-li o tvrzení stěžovatelů, že smlouva o úvěru byla uzavřena jako spotřebitelská, dospěl k závěru, že ji první stěžovatelka uzavřela jako podnikající fyzická osoba.
4. Stěžovatelé napadli rozsudek krajského soudu dovoláním, přičemž stěžovatelka rovněž požádala o osvobození od soudního poplatku. Napadeným usnesením Nejvyšší soud přiznal stěžovatelce osvobození od soudního poplatku za dovolání (I. výrok), dovolání odmítl (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (III. výrok). Nejvyšší soud v prvé řadě uvedl, že dovolání proti výroku I. rozsudku krajského soudu bylo odmítnuto z důvodu vad, neboť jím byly výrok III., IV. a V. rozsudku okresního soudu zrušeny a řízení zastaveno a stěžovatelé neuvedli žádné důvody jeho napadení.
Jde-li o napadení nákladových výroků a výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek rozsudku krajského soudu, nebylo dovolání vůči nim přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) a i) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud dále uvedl, že stěžovatelé nezpochybňovali právní posouzení věci krajským soudem, nýbrž skutková zjištění.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé po obsáhlé rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy opakují důvody, pro které se domnívají, že smlouva o úvěru, smlouva o zřízení zástavního práva a smlouva o vyplňovacím právu směnečném jsou neplatné. Tvrdí zejména, že vůči první stěžovatelce nebyla společností Quick Finance naplněna informační povinnost ve smyslu §4 a násl. zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění do 30. 11. 2016 (dále jen "zákon o spotřebitelském úvěru"). V rozporu s §18 a 18a zákona o spotřebitelském úvěru byla k zajištění úvěru použita směnka a zřízeno zástavní právo na nemovitých věcech, navíc ve zcela zjevném nepoměru k hodnotě zajišťované pohledávky. Při uzavírání smluv měl být na ně vyvíjen nátlak. Stěžovatelé dále poukazují na §1800 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle nějž je pro jednu stranu zvláště nevýhodná doložka smlouvy neplatná. Jde-li o postoupení pohledávky ze společnosti Quick Finance na prvního vedlejšího účastníka, druhý stěžovatel tvrdí, že mu nebylo oznámeno, proto vůči němu nemohlo mít žádné účinky. Dospěly-li obecné soudy k závěru, že i za těchto okolností je smlouva o úvěru platná, jde podle stěžovatelů o nepřípustné hodnocení důkazů. Nejvyššímu soudu dále vytýkají závěr o nezpochybnění právního posouzení krajským soudem. Tvrdí, že i z judikatury vyplývá výtka vůči příliš restriktivnímu výkladu dovolacího důvodu. Domnívají se, že Nejvyšší soud se měl zabývat nedostatky zpochybňujícími platnost uvedených smluv, neboť chyby ve skutkovém zjištění mají přímý vliv i na právní závěry. V této souvislosti poukazují na závěry Ústavního soudu uvedené v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), z nějž plyne, že nesprávné provedení důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé nemají k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo dojde-li porušením některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), k zásahu do základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.
8. Argumentace stěžovatelů je založena zejména na jejich tvrzení o nepřípustném hodnocení důkazů, z čehož mělo vyplývat rovněž nesprávné právní hodnocení věci. Ustanovení §132 o. s. ř. stanoví, že soud důkazy hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Ústavní soud není oprávněn do hodnocení důkazů jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu, nebo kdyby právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
9. Ústavní stížnost by mohla mít ústavní relevanci jen u námitky stěžovatelů o porušení pravidel dokazování, kterou podporují odkazem na závěry Ústavního soudu uvedené v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94. Z tohoto rozhodnutí však nevyplývá zpochybnění vlastního hodnocení důkazů, nýbrž dokazování jako procesu potvrzování či vyvracení tvrzených sporných skutečností. Tento proces je složen z fáze navržení, opatření, provedení a vlastního hodnocení důkazů, přičemž stěžovatelé obecným soudům vytýkají pochybení ve vypořádání se s důkazními návrhy a poté s hodnocením již provedených důkazů. K tvrzení, že v nyní posuzované věci nebyly provedeny jimi navržené důkazy, Ústavní soud uvádí, že z ústavní stížnosti nelze dovodit, o které konkrétní důkazní návrhy jde. K vlastnímu hodnocení provedených důkazů Ústavní soud opakuje, že jej lze napadnout pouze v procesní rovině, a nikoliv v souvislosti se závěry o věrohodnosti pramenu důkazů (např. svědka) či vlastnímu vážení jejich vlivu na zjištění skutkového stavu a na výrok soudního rozhodnutí. Ústavní stížnost tomuto požadavku nevyhovuje, neboť stěžovatelé neuvádějí žádné konkrétní procesní pochybení, které by souviselo s porušením hodnocení podle úvahy soudu či hodnocením důkazů jednotlivě a poté v jejich vzájemné souvislosti.
10. K další argumentaci stěžovatelů, konkrétně k existenci vykonatelného titulu vůči druhému stěžovateli a posouzení platnosti smlouvy o úvěru a dalších smluv uzavřených s první stěžovatelkou, Ústavní soud uvádí, že nedosahuje ústavní roviny, neboť jde pouze o polemiku s výsledky provedeného hodnocení důkazů, nikoliv však s postupem, kterým k ním obecné soudy dospěly. Stejné závěry lze vyvodit i z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který v odůvodnění stěžovatelům vysvětluje rozdíl mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením, včetně toho, že v dovolacím řízení je třeba vycházet ze skutkových závěrů krajského soudu, a nikoliv ze skutkových závěrů zformulovaných samotnými stěžovateli. Proto i závěry Nejvyššího soudu o absenci způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. jsou správné a Ústavní soud jim nemůže nic vytknout.
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu