ECLI:CZ:US:2021:4.US.2862.21.2
sp. zn. IV. ÚS 2862/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky V. L., zastoupené JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Francouzská 75/4, Praha 2 – Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. června 2021 č. j. 32 Co 166/2020, 32 Co 164/2020-1220 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. ledna 2020 č. j. 29 Nc 4/2018-934, a ústavní stížnosti stěžovatele G. S. L. C., zastoupeného JUDr. Annou van der Weerden, advokátkou, sídlem Korunní 1209/76, Praha 10 – Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. června 2021 č. j. 32 Co 166/2020, 32 Co 164/2020-1220, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a K. L. C. a nezletilých S. L. C. a M. L. C., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se samostatnými ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich základních práv. Ústavní soud usnesením ze dne 9. 11. 2021 č. j. IV. ÚS 2862/21, I. ÚS 2876/21-11 jejich ústavní stížnosti spojil ke společnému řízení.
2. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že Okresní soud Praha-západ (dále jen „okresní soud“) napadeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 12. 2015 č. j. 41 P 10/2015-162 tak, že snížil vyživovací povinnost stěžovatele (jako otce) k nezletilým vedlejším účastníkům (I. a II. výrok), upravil styk stěžovatele s nimi (III. výrok), zamítl stěžovatelovy alternativní návrhy (IV. výrok) a stěžovatelčin (jako mateřské babičky) návrh na úpravu styku (V. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (VI. až VIII. výrok, v návaznosti na VII. výrok usnesením ze dne 12. 3. 2020 č. j. 29 Nc 4/2018-957 určil výši znalečného, jako nákladu, který je první vedlejší účastnice povinna zaplatit České republice). Okresní soud odůvodnil snížení vyživovací povinnosti na základě zjištění, že stěžovatel přestal být zaměstnán u britského armádního letectva a stal se civilním pilotem, s čímž bylo spojeno nejen mírné snížení odměny za práci, ale také ztráta dalších výhod a požitků zahrnujících například nízké náklady na bydlení. Dále dospěl k závěru, že první vedlejší účastnice dlouhodobě brání stěžovateli ve styku s nezletilými vedlejšími účastníky, a proto je zapotřebí styk upravit soudním rozhodnutím. V souvislosti s návrhem stěžovatelky připomenul, že ta se bude moci s vnuky vídat při jejich styku se stěžovatelem.
3. K odvolání stěžovatelky a první vedlejší účastnice Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“) napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovateli stanovil výživné pro každého nezletilého vedlejšího účastníka v diferencovaných částkách za jednotlivá relevantní období, s rozdělením na běžné výživné a na část určenou ke spoření (I.1. výrok), upravil styk obou stěžovatelů s nezletilými vedlejšími účastníky v písemné formě a ve formě asistovaného styku (I.2. výrok), nepřiznal České republice náhradu nákladů řízení (II. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (III. výrok). K úpravě vyživovací povinnosti stěžovatele zdůraznil, že o výživném bylo naposledy rozhodováno rozsudkem v prosinci roku 2015 s tím, že nároky nezletilých vedlejších účastníků, majících právo sdílet životní úroveň obou svých rodičů, vzrostly už tím, že postoupili do vyšších ročníků základní školy. Při stanovení výše výživného sice zohlednil krizi, která zasáhla letectví, v němž stěžovatel pracuje, jeho příjem však umožňoval vytvářet úspory, a to i pro krátké přechodné období jeho nezaměstnanosti. Stěžovatelův příjem, nově pracujícího na pozici civilního pilota, se snížil oproti jeho pozici v armádě jen nepatrně, byť již nemůže využívat ubytování na vojenské základně a sdílí domácnost se svou partnerkou. Vzhledem k odmítavému postoji nezletilých vedlejších účastníků ke stěžovateli a částečně také ke stěžovatelce, musí být jejich vztah podle krajského soudu nejprve obnoven, neboť nezletilí vedlejší účastníci jsou dlouhodobě traumatizováni rodiči, kteří nezvládají řešit svůj vzájemný konflikt. Proto krajský soud přistoupil k úpravě styku mezi stěžovatelem a stěžovatelkou na straně jedné a nezletilými vedlejšími účastníky na straně druhé ve formě, která je bude co nejméně zatěžovat a umožní jim opětovné navázání vzájemného vztahu.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelka odůvodňuje návrh na zrušení napadených rozhodnutí údajným zásahem do práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), do práva na rodinu, respektování rodinných vazeb podle čl. 32 odst. 1 Listiny a rovněž práva na soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny. Rozhodnutí obecných soudů ve svém důsledku podle stěžovatelky znamenají rezignaci na ochranu jejího styku s vnoučaty. Upozorňuje, že pracovníci poradenského centra, majícího asistovat při styku, nebyli na komunikaci se stěžovatelkou řádně připraveni a nepředávali si potřebné informace. K tomu doplňuje, že do chvíle, než začala svým postojem podporovat stěžovatele, první vedlejší účastnice ji ve styku s vnuky nebránila. Nyní však vyžaduje, aby se stěžovatelka s vnuky vídala jen v její domácnosti. V průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka informovala o „skutečně tristním vývoji ochrany jejích práv na kontakt s dětmi, jakož i práv dětí na rodinný život, v němž vztah s babičkou má svou nezastupitelnou roli“. Současně požádala Ústavní soud, aby si vyžádal od odborného pracoviště zprávu o spolupráci s účastníky soudního řízení.
5. Podle stěžovatele došlo napadeným rozsudkem krajského soudu k porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, na rodinný život podle čl. 32 odst. 1 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Krajský soud podle něj rozhodl v rozporu se skutkovým stavem, protože opomněl hodnotit nejen jeho příjmy, ale také jeho výdaje, vůbec nezohlednil stěžovatelovy daňové povinnosti nebo vývoj kurzu britské libry k české koruně [stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu nález ze dne 30. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 979/13 (N 139/70 SbNU 305)]. Rovněž nehodnotil dostatečně majetkové poměry první vedlejší účastnice, která vlastní v P. několik nemovitostí, a zda nezletilí vedlejší účastníci mohou vysoké výživné využít. Krajský soud na otázku výživného nekladl důraz, a proto byl stěžovatel k této záležitosti argumentačně aktivní jen přiměřeně. Krajský soud s tak zásadní změnou postoje k vyživovací povinnosti účastníky řízení neseznámil a jeho rozhodnutí je v tomto ohledu pro stěžovatele překvapivé. Určené výživné způsobuje, že stěžovatel nebude mít dostatek finančních prostředků na to, aby jezdil za nezletilými vedlejšími účastníky nebo aby je bral na dovolenou. Zvýšil-li krajský soud vyživovací povinnost stěžovatele zpětně, měl také určit její splatnost, a zvážit, že stěžovatel již na počátku celého řízení žádal, aby okresní soud při eventuálním stanovení výživného, při němž vznikne stěžovateli v důsledku takového rozhodnutí nedoplatek, zvážil možnost hradit dlužné výživné ve formě splátek. Rozsudek krajského soudu o kontaktu stěžovatele s nezletilými vedlejšími účastníky přes Skype budí dojem, že je rozumný, ale ve skutečnosti nemůže k obnově jejich vztahu výrazně přispět. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel požádal, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost výroku I.1. rozsudku krajského soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Oba stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé před jejich podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Napadá-li stěžovatelka I. až III. a V. výrok rozsudku okresního soudu, které napadeným rozsudkem změnil krajský soud, není Ústavní soud k rozhodování o ústavnosti těchto výroků příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí – z hlediska řádně vedeného soudního řízení – neakceptovatelné „libovůle“, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Přezkum rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky nebo stěžovatele a jež by mohlo být důvodem kasace napadených rozhodnutí.
11. Stěžovatelčina argumentace se vztahuje – jak uvedeno výše – jen k formě, jakou se má realizovat její styk s nezletilými vedlejšími účastníky, přičemž upozorňuje na to, že první vedlejší účastnice její kontakt s vnuky je ochotná připustit jen tehdy, bude-li realizován v její domácnosti, aby měla všechno pod kontrolou. V této situaci se naopak jeví rozhodnutí krajského soudu jako adekvátní daným rodinným poměrům. Bylo-li totiž během řízení zjištěno, že první vedlejší účastnice má zejména ke stěžovateli až nenávistný vztah a velmi negativní vztah má i ke stěžovatelce, pak realizace styku pod dohledem odborného zařízení povede k tomu, že opatrovník nezletilých vedlejších účastníků, příp. obecný soud v eventuálním soudním řízení, bude mít adekvátní informace o tom, jak první vedlejší účastnice připravuje nezletilé vedlejší účastníky na styk a jak se k němu i vzhledem ke vzájemným moderovaným schůzkám mezi všemi rodinnými příslušníky staví. Takto získané poznatky bude moci obecný soud využít pro případnou další úpravu styku.
12. Pro stěžovatelku má forma asistovaného styku tu výhodu, že bude s nezletilými vedlejšími účastníky odborně „pracováno“, neboť oni doposud přejímali jen postoje první vedlejší účastnice. Stěžovatelka netvrdí, že by měla takovou odbornou kompetenci umožňující korekci negativního postoje nezletilých vedlejších účastníků. Nadto styk s oběma stěžovateli bude probíhat v neutrálním prostředí, do něhož bude mít první vedlejší účastnice minimální možnost zasahovat. Úpravu styku napadeným rozsudkem krajského soudu není důvod vnímat jako konečnou, když i Ústavní soud akceptuje, že stěžovatelka chce svůj vztah k nezletilým vedlejším účastníkům budovat autonomně, tedy nezávisle jak na stěžovateli (srovnej k tomu původní úpravu styku, kdy se stěžovatelka měla vídat s vnuky v návaznosti na styk stěžovatele), tak bez vlivu odborného pracoviště. Ústavní soud uzavírá, že podle jeho názoru je úprava styku zavedená krajským soudem prvním krokem k normalizaci vztahů.
13. K námitce stěžovatelky, že přístup odborného pracoviště je nedostatečně intenzivní (schůzky se podle jejího názoru nekonají dostatečně často) a nedostatečně efektivní (jednotliví zaměstnanci si nepředávají jimi zjištěné informace o rodině), lze uvést, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nepřímo připouští, že spolupráce s uvedeným pracovištěm na úpravě vztahů ve stěžovatelčině rodině je teprve v počátcích, kdy stěžovatelčina rodina není jeho jediným klientem. Byť by si stěžovatelka pochopitelně přála, aby spolupráce s ním na řešení vztahů v její rodině byla intenzivnější, nelze přehlížet, že je vždy třeba vážit mezi subjektivními potřebami konkrétního klienta (konkrétní rodiny) a objektivními možnostmi daného pracoviště. Vzhledem k těmto závěrům Ústavní soud nevyhověl stěžovatelčině žádosti (bod 4. i. f.).
14. Stěžovatelova námitka, že krajský soud nedostatečně hodnotil jeho celkové výdaje na živobytí, není opodstatněná, neboť krajský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně zabývá základními výdaji stěžovatele na uspokojování běžných životních potřeb, zabývá se rovněž covidovou krizí, která ovlivnila jeho výkon práce, a nebylo by účelné (a v zásadě ani možné), aby se obecný soud detailně zabýval všemi jeho výdaji. Nadto lze podle Ústavního soudu vyjít z obecného východiska o životní úrovni ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska ve srovnání s Českou republikou. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že znovu pracuje jako pilot, a krajský soud tedy nevycházel z nějakého hypotetického příjmu, kterého by stěžovatel mohl dosahovat (proto je stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 979/13 nepřípadný).
15. Neobstojí ani stěžovatelova argumentace, že pro adekvátní uspokojování životních potřeb nezletilých vedlejších účastníků postačuje, sdílí-li dostatečně vysokou životní úroveň první vedlejší účastnice. Je povinností obecného soudu při stanovení výše výživného ji určit tak, aby dítě mohlo plně využít potenciál životní úrovně obou rodičů, nikoliv jen jednoho z nich, byť by i taková životní úroveň byla nadstandardní. Okolnost, proč se krajský soud zvýšením výživného zabýval, vyplývá už z odvolací argumentace první vedlejší účastnice. Již z toho důvodu mohl stěžovatel očekávat eventuální zvýšení jeho vyživovací povinnosti. Lze dodat, že krajský soud se zabýval také reálnou možností stěžovatele vytvářet úspory umožňující mu krátkodobě hradit výživné například v době covidové, a přiléhavě dodal, že stěžovateli nic nebránilo v tom, aby se důsledkům krize v letecké dopravě přizpůsobil (stěžovatel ani v ústavní stížnosti neuvádí, že by mu okolnosti neumožňovaly nahradit dočasný výpadek části příjmů jiným způsobem, aby své vyživovací povinnosti mohl dostát).
16. Stěžovatel upozorňuje, že před okresním soudem žádal o výhody splátek pro úhradu nedoplatku na výživném, avšak krajský soud o výši výživného rozhodoval s ohledem na jeho schopnost vytvářet úspory. V této situaci je z hlediska řádného procesu akceptovatelné, nerozhodl-li krajský soud o úhradě dlužného výživného ve splátkách.
17. Ke vhodnosti asistovaného styku mezi stěžovatelem a nezletilými vedlejšími účastníky Ústavní soud odkazuje na vypořádání obdobných námitek, které uvedl k argumentaci stěžovatelky (body 10. a 11.).
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost zčásti (viz výše bod 7.) podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva a svobody stěžovatelů, odmítl zbývající část ústavní stížnosti stěžovatelky a ústavní stížnost stěžovatele jako návrhy zjevně neopodstatněné podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
19. K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti výroku I.1. napadeného rozsudku krajského soudu Ústavní soud uvádí, že užití tohoto instrumentu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala, a proto Ústavní soud o návrhu na odklad vykonatelnosti samostatně nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu