ECLI:CZ:US:2021:4.US.2888.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2888/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti GOLDEN FLEECE COMPANY s. r. o., sídlem Slavašovská 575/18, Beroun, zastoupené Mgr. Lukášem Serbusem, advokátem, sídlem Palackého třída 223/5, Nymburk, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. srpna 2021 č. j. 2 Afs 276/2020-79 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. července 2020 č. j. 54 A 11/2020-26, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Celního úřadu pro Středočeský kraj, sídlem Washingtonova 1621/11, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se žalobou podanou u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") primárně domáhala přezkumu rozsudku krajského soudu ze dne 26. 2. 2018 č. j. 45 Af 11/2016-40, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2018 č. j. 2 Afs 91/2018-26 a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. I. ÚS 3567/18, a to na základě přímé aplikace čl. 36 odst. 2 věty druhé Listiny. Pro případ, že by opětovný přezkum výše uvedených soudních rozhodnutí nebyl možný, stěžovatelka požadovala ochranu proti nečinnosti vedlejšího účastníka, kterou spatřovala v tom, že vedlejší účastník doposud nezahájil správní řízení ve věci spáchání správního deliktu stěžovatelkou a krajským soudem z titulu skladování neznačených cigaret. Stěžovatelka uvedla, že společně s žalobou předala krajskému soudu jako důkaz v žalobě blíže specifikované cigarety s kolkem "V" v jejím vlastnictví, které již ode dne 1. 7. 2020 nelze legálně skladovat. Nečinnostní žalobou tedy stěžovatelka žádala, aby krajský soud přikázal vedlejšímu účastníkovi, aby zahájil řízení pro správní delikt skladování neznačených cigaret se stěžovatelkou i krajským soudem do tří dnů od právní moci rozsudku soudu a aby do 7 dnů od právní moci rozsudku vydal rozhodnutí v dané věci a následně definitivně rozhodl do 7 dnů po obdržení odvolání. Stěžovatelka doplnila, že toto budoucí rozhodnutí napadá svou žalobou ze dne 1. 7. 2020.
3. Krajský soud napadeným usnesením žalobu odmítl (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Krajský soud uvedl, že primární požadavek stěžovatelky by musel vést k odmítnutí její žaloby podle §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též jen "s. ř. s."), zabýval se proto eventuálním petitem. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2009 č. j. 3 Ans 1/2009-58, uvedl, že žalobou na ochranu proti nečinnosti nelze donutit správní orgán k zahájení řízení z moci úřední a správní orgán sám o své vůli k takovému kroku nepřistoupil. Je-li za nečinnost označeno chování vedlejšího účastníka, které z povahy věci bez jakýchkoli pochybností nečinností ve smyslu soudního řádu správního být nemůže, je namístě aplikovat §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [srov. odst. 62 a 63 rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2017 č. j. 7 As 155/2015-160, č. 3687/2018 Sb. NSS]. Zahájení řízení z moci úřední se nelze domáhat ani cestou zásahové žaloby (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2017 č. j. 4 As 117/2017-46, č. 3631/2017 Sb. NSS, či ze dne 7. 3. 2019 č. j. 5 As 311/2018-42). Krajský soud tedy nečinnostní žalobu odmítl pro nesplnění podmínek řízení postupem podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a to jednak z důvodu, že stěžovatelkou tvrzená nečinnost spočívající v nezahájení přestupkového řízení z povahy věci nemůže být nečinností správního orgánu definovanou v soudním řádu správním, dále proto, že stěžovatelka zjevně nemohla před podáním žaloby vyčerpat ani §79 odst. 1 s. ř. s. vyžadovaný prostředek na ochranu proti nečinnosti před správním orgánem, jakož i podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. z důvodu, že žaloba byla podána osobou zjevně neoprávněnou. Žalobu proti dosud nevydanému rozhodnutí o případném budoucím odvolání stěžovatelky pak krajský soud vyhodnotil jako zjevně předčasnou.
4. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Nejvyšší správní soud zejména shledal, že jakkoli judikatura Nejvyššího správního soudu prošla podstatným vývojem při řešení otázky, zda je možné se žalobou (na ochranu před nezákonným zásahem) domáhat zahájení řízení z moci úřední (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2021 č. j. 6 As 108/2019-39), předpokladem úspěšného uplatnění takového žalobního návrhu je především tvrzení žalobce o dotčení těchto hmotných práv, resp. alespoň myslitelnost dotčení těchto práv žalobce. V řízení o žalobě ani kasační stížnosti stěžovatelka takové dotčení v důsledku nezahájení kontrolní činnosti vedlejšího účastníka netvrdila a Nejvyšší správní soud má ve shodě s krajským soudem za to, že domáhala-li se stěžovatelka zahájení přestupkového řízení proti krajskému soudu (jemuž balíčky cigaret zaslala fakticky jako záminku pro svoji žalobu), jde zároveň o návrh, u něhož není minimálně splněn základní předpoklad pro poskytnutí ochrany ve správním soudnictví, totiž dotčení na subjektivním veřejném právu navrhovatele.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka zejména uvedla, že meritem věci je, že podle §115 odst. 3 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, má celní úřad konat (činit) jakmile se dozví o skladování cigaret. O tom se dozvěděl vedlejší účastník z doporučeného dopisu 8. 7. 2020 a následně 10. 7. 2020 se o tom dozvědělo i Generální ředitelství cel. Dne 13. 7. 2020 byly tyto skutečnosti sděleny krajskému soudu, kdy i krajský soud podání ignoroval. Jednoznačně tak došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu, kdy správní soudy zjevně bezdůvodně odmítly akceptovat a interpretovat důkazy předložené stěžovatelkou, ač zde nebyly důvody pro jejich neprovedení. Podle stěžovatelky v posuzované věci nebyla dodržena rovnost všech subjektů před zákonem, protože stěžovatelka byla za držení neznačných cigaret sankcionována vedlejším účastníkem, avšak vedlejší účastník nejednal stejnou měrou také vůči krajskému soudu. Podle stěžovatelky došlo též k nedůvodnému zásahu do jejího vlastnického práva, kdy jí byly neznačené cigarety zabrány bez náhrady, avšak vůči krajskému soudu nebylo postupováno stejným způsobem.
III.
Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Ústavní soud konstatuje, že odůvodnění závěrů správních soudů (sub 3 a 4) o nutnosti odmítnout žalobu stěžovatelky je ústavně konformní. Zejména nutno zdůraznit správný závěr Nejvyššího správního soudu, že domáhala-li se stěžovatelka zahájení přestupkového řízení proti krajskému soudu, jde o návrh, u něhož není minimálně splněn základní předpoklad pro poskytnutí ochrany ve správním soudnictví, totiž dotčení na subjektivním veřejném právu stěžovatelky, kterému by měla být správními soudy ve správním soudnictví poskytnuta ochrana.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu