ECLI:CZ:US:2021:4.US.2893.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2893/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele A. P., t. č. ve Věznici Plzeň - Bory, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 2021 č. j. 11 To 69/2021-13306 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. září 2021 č. j. 5 T 7/2020-13297, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel je v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 5 T 7/2020 stíhán pro pokračující zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Dne 1. 9. 2021 podal stěžovatel návrh na vyloučení celého senátu krajského soudu z projednávání dané trestní věci, o kterém krajský soud napadeným usnesením rozhodl podle §30 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, tak, že předseda senátu Mgr. Tomáš Bouček a přísedící Eva Drncová a Eva Bažantová nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v příslušné věci.
3. Stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti setrval na své argumentaci, kterou uplatnil již ve stížnosti proti usnesení krajského soudu. Krajský soud podle něj ve vztahu k některým osobám, které byly ve věci rovněž obžalovány, rozhodl rozsudkem ze dne 13. 1. 2021, jímž schválil dohodu o vině a trestu uzavřenou mezi nimi a státní zástupkyní, přičemž ve výroku daného rozsudku se hovoří i o jeho vině a o vině dalších osob, jichž se uzavřená dohoda netýkala, aniž by byla zmíněna skutečnost, že vůči nim nebylo dosud stíhané jednání prokázáno. Stěžovatel má za to, že tím došlo k porušení principu presumpce neviny. K tomu opětovně cituje čl. 4 Směrnice evropského parlamentu a rady (EU) 2016/343 s tím, že soudy rozhodující o jeho návrhu na vyloučení celého senátu krajského soudu z projednávání věci tento článek přiměřeně neaplikovaly. Má za to, že je v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, aby věc rozhodoval soudce, který významným způsobem porušil jeho práva. Za nesprávné považuje také to, že mu nebylo doručeno v záhlaví označené usnesení krajského soudu s odkazem na §137 odst. 1 trestního řádu. Podotkl, že skutečnost, že podal stížnost ihned po vyhlášení usnesení, které bylo toliko stručně odůvodněno a dáno poučení o opravném prostředku, neznamená, že by se tím vzdával práva na možnost vypořádat se s argumentací soudu tak, jak bude ve výsledku v odůvodnění usnesení uvedena.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadených rozhodnutí, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje podmínku přípustnosti podle §43 odst. 1 písm. e) uvedeného zákona.
6. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když už příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých práv jiným zákonným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné řízení.
7. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Jako nepřípustné proto Ústavní soud opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje rozhodnutí, jímž však nebyla věc meritorně ukončena [srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587), usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1692/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 4033/12 či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. I. ÚS 1503/13; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud ve své judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce či soudců. Ústavní soud i v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud pravomocně neskončilo (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 665/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 693/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 587/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2758/18).
9. Stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ačkoliv již nemůže podat žádný opravný prostředek bezprostředně proti rozhodnutím, která ústavní stížností napadá, nutno upozornit na to, že trestní řízení vedené u krajského soudu pod sp. zn. 5 T 7/2020 ohledně jeho osoby doposud pravomocně skončeno nebylo, resp. stěžovatel Ústavnímu soudu nedoložil opak.
10. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že toto rozhodnutí Ústavního soudu stěžovatele fakticky v podání ústavní stížnost proti rozhodnutí ve věci samé, kde může opětovně uplatnit i námitky, které uplatnil v této ústavní stížnosti, nijak neomezuje. Bude-li mít v dalším průběhu řízení za to, že pro něj nepříznivé pravomocné meritorní rozhodnutí ve věci bylo vydáno podjatými členy senátu, nic mu nebude bránit v tom, aby proti takovému rozhodnutí, po vyčerpání řádných i mimořádných opravných prostředků, s výjimkou obnovy řízení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), podal novou ústavní stížnost.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2021
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj