ECLI:CZ:US:2021:4.US.2898.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2898/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. ve Vazební věznici Praha Ruzyně, zastoupeného Mgr. Lubošem Kučírkem, advokátem, sídlem Buzulucká 678/6, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2021 č. j. 67 To 370/2021-244, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy, zakotvené v čl. 90 Ústavy, v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti požádal o její přednostní projednání podle §39 zákona o Ústavním soudu a o anonymizaci zveřejněného rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 7. 9. 2021 sp. zn. 1 PP 71/2021 zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který vykonává ve výměře sedmi let, a to na základě rozsudku městského soudu ze dne 2. 9. 2015 sp. zn. 41 T 4/2014, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2017 sp. zn. 6 To 85/2016, když byl uznám vinným zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1 a odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dílem ve stadiu pokusu podle §21 trestního zákoníku (dále byl za tuto trestnou činnost stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či jeho člena v jakékoliv obchodní společnosti či družstvu na dobu osmi let). Obvodní soud shledal, že stěžovatel má v evidenci podle rejstříku trestů celkem 3 záznamy, snaží se splácet jím způsobenou škodu, byť tato snaha má vzhledem k výši způsobené škody zatím minimální dopad, studuje vysokou školu a ve výkonu trestu pracuje. Stěžovatel informoval, že po propuštění by bydlel u matky a pracoval ve Fakultní nemocnici Motol jako sanitář nebo jako údržbář. Podle vyjádření věznice se stěžovatel chová slušně, je hodnocen kladně. Obvodní soud odkázal na §88 trestního zákoníku a připomenul, že při rozhodování o podmíněném propuštění má soud rovněž přihlédnout - jde-li o odsouzení za zločin - k tomu, zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu a zda částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil jím způsobenou škodu, a zohlednit postoj odsouzeného k ochrannému léčení, bylo-li v konkrétním případě nařízeno. Na základě provedeného dokazování dospěl obvodní soud k závěru, že žádosti stěžovatele nelze zatím vyhovět. Obvodní soud nepřehlédl, že se stěžovatel skutečně snaží dosáhnout své nápravy a polepšení - je na dobré cestě - zatím ale není u něj potřebná míra jistoty, že povede na svobodě řádný život. Nelze ignorovat skutečnost, že stěžovatel byl již jednou podmíněně propuštěn, avšak trestnou činnost dále páchal i ve zkušební době. Z toho důvodu je obvodní soud zdrženlivý, co do prognózy vedení řádného života stěžovatelem, když zatím nelze předpokládat, že se stěžovatel ve výkonu trestu odnětí svobody již napravil natolik, aby po případném podmíněném propuštění vedl řádný život. Bude-li však stěžovatel v nastoleném trendu pokračovat, rozptýlí tím dosavadní obavy, a je výrazně pravděpodobné, že by případná další stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění mohla být úspěšná.
3. Stěžovatelovu stížnost proti usnesení obvodního soudu městský soud podle §141 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, napadeným usnesením zamítl. Podle městského soudu obvodní soud své rozhodnutí pečlivě odůvodnil, když nepřehlédl pozitivní kroky v nápravě stěžovatele, ale nelze odhlédnout od toho, že stěžovatel již byl jednou podmíněně propuštěn, trestnou činnost páchal dále i ve zkušební době, tudíž jeho tvrzení o změně hodnot a ponaučení není zatím dostatečně důvěryhodné. Odkazuje-li stěžovatel na mnohá rozhodnutí Ústavního soudu zabývající se problematikou podmíněného propuštění, pak podle městského soudu jednotlivé věci rozhodované Ústavním soudem vykazují vysokou míru individualizace, a proto je nelze jednoduše zobecnit. Nicméně je evidentní, že stěžovatel je na dobré cestě domoci se podmíněného propuštění, avšak v době rozhodování o stěžovatelově stížnosti by takové rozhodnutí bylo předčasné.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Podle stěžovatele je napadené usnesení městského soudu poněkud rozporné, neboť městský soud připustil polepšení stěžovatele, ovšem nevyhovění žádosti odůvodnil zatím nejasnou prognózou v podmínce vedení řádného života po propuštění, neboť stěžovatel již v minulosti selhal, když po předchozím propuštění opakovaně páchal trestnou činnost. V nálezech Ústavního soudu se však podle stěžovatele jednotně konstatuje, že odkaz na prognózu nevedení řádného života s ohledem na trestní minulost odsouzeného je neústavní [stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 29. 1. 2021 sp. zn. II. ÚS 1945/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatel je přesvědčen, že splnil všechny zákonné podmínky pro podmíněné propuštění, a to v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Obsahem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody městským soudem. Stěžovatel namítá, že městský soud nesprávně vyhodnotil podmínku pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stanovenou v §88 odst. 1 trestního zákoníku, a to očekávání, že povede po propuštění z výkonu trestu řádný život.
8. Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, z níž plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [srov. k tomu např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323) či usnesení ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 2144/09 a řadu dalších], neboť Ústava ani Listina právo na podmíněné propuštění nezaručují [srov. usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863)]. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dle §88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejde tedy o institut, kterého bude použito "automaticky", ale teprve po zhodnocení všech okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít z těchto hledisek význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů.
9. Při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody musí mít obecné soudy možnost učinit závěr o prokazatelném polepšení odsouzeného v důsledku chování a plnění povinností ve výkonu trestu, a o důvodnosti předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu na svobodě řádný život s minimalizací rizika jeho recidivy. Soudy jsou povinny zkoumat minulé chování žadatele, tj. zvažovat veškeré okolnosti svědčící či nesvědčící ve prospěch odsouzeného, neboť pouze tak dostojí předpokladům pro aplikaci institutu podmíněného propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody. Z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu plyne, že takový postup nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem (zákaz dvojího přičítání) podle čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové; obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, je pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1782/17).
10. Posouzení, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, je plně v kognici příslušného obecného soudu.
Dospěje-li soud k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není (zatím) dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod pro zásah považuje Ústavní soud až stav, kdy obecnými soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislý na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad řádného procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli [srov. usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863)].
11. V nyní posuzované věci oba obecné soudy bezvýhradně konstatovaly, že stěžovatel na sobě při výkonu trestu intenzivně pracuje (studuje, je zařazen do pracovní skupiny), nicméně jeho žádosti o podmíněné propuštění "ještě" nevyhověly, neboť stěžovatel již jednou z výkonu trestu propuštěn byl, přesto začal páchat trestnou činnost znovu již ve zkušební době. Na druhou stranu oba soudy ve svých rozhodnutích vyjádřily naději, že setrvá-li stěžovatel v nastoupeném trendu polepšení, jeho eventuální příští žádosti o podmíněné propuštění již může být s velkou pravděpodobností vyhověno. Obecné soudy se nedopustily Ústavním soudem v jeho judikatuře často kritizovaného postupu, kdy naději odsouzeného na podmíněné propuštění v podstatě úplně vyloučí pro jím v minulosti (opakovaně) páchanou trestnou činnost (srov. k tomu okolnosti popsané v odůvodnění nálezu sp. zn. IV. ÚS 575/21 ze dne 13. 7. 2021, bod 44., kdy obecné soudy k žádosti tehdejšího stěžovatele o podmíněné propuštění mimo jiné uvedly, že na jeho trestní minulosti nelze již nic změnit s tím, že stěžovatel má zažité vzorce chování, které zpravidla v běžných životních situacích opakuje).
12. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se stěžovatelovou žádostí podrobně zabývaly, velmi ocenily stěžovatelem nastoupenou cestu a vyjádřily naději, že je-li stěžovatelem prezentovaná změna životního postoje upřímná a opravdová, tak dílčí neúspěch s nynější žádostí jej nemůže a nesmí odradit, a byl mu rozhodnutím obecných soudů dán prostor, aby svoji připravenost na život na svobodě více prohloubil (takovému náhledu obecných soudů podle Ústavního soudu odpovídá i stěžovatelem uváděné tvrzení, že již pracuje mimo areál věznice). Obecné soudy stěžovatelovu schopnost vést řádný život nerelativizovaly (ani jeho trestní minulostí). Proto není přiléhavý stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 1945/20 a z vyložených důvodů považuje Ústavní soud úvahy v odůvodnění napadeného usnesení městského soudu za ústavně akceptovatelné.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. O návrhu na přednostní projednání věci Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu, a k požadavku na anonymizaci zveřejněného rozhodnutí uvádí, že úplnou anonymizaci údajů provádí mimo jiné ve věcech, kdy jsou stěžovatelé odsouzeni za trestný čin, a to bez návrhu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu