ECLI:CZ:US:2021:4.US.2905.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2905/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti spolku Tělovýchovná jednota Tatran Praha, z. s., sídlem Podolský přístav 5, Praha 4 - Podolí, zastoupeného JUDr. Simonou Raškovou, advokátkou, sídlem Krkonošská 1512/11, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2021 č. j. 24 Cdo 2139/2020-222 a výrokům II. a IV. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. března 2020 č. j. 27 Co 296/2019-190, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a spolku SK vodního lyžování Skochovice, z. s., sídlem Nad Zastávkou ev. č. 208, Vrané nad Vltavou, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 2 odst. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 1 a 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny.
1. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel vlastnil v napadených rozhodnutích blíže určený pozemek ve Vraném nad Vltavou. Stěžovatel se s vedlejším účastníkem dne 29. 4. 2016 dohodl na tom, že bezúplatně převede vlastnické právo k uvedenému pozemku na vedlejšího účastníka, a to mimo jiné za podmínky, že vedlejší účastník předloží potvrzení vystavené Českou unií sportu (dále jen "ČUS") podle vzoru přiloženého ke smlouvě. Podle uvedeného vzoru měla ČUS potvrdit zánik veškerých práv a povinností stěžovatele z jemu poskytnuté dotace, potvrdit převod práv a povinností z ní na vedlejšího účastníka a jako zástavní věřitelka souhlasit s převodem práv k pozemku. Ve smlouvě bylo dále mimo jiným ujednáno, že "v případě, že nedojde ke splnění podmínek nejpozději do 30. 4. 2016, je [vedlejší účastník oprávněn] od této smlouvy odstoupit. V takovém případě se dohoda ruší od počátku." Vedlejší účastník a stěžovatel se dále dohodli, že podepsané stejnopisy dohody a návrhu na vklad do katastru nemovitostí budou v úschově. Nedošlo-li by do dne 31. 8. 2016 ke splnění ujednaných podmínek, bylo dohodnuto, že schovatel listiny vydá stěžovateli.
2. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník nedodal ve sjednané lhůtě potvrzení ČUS, schovatel stěžovateli dne 20. 12. 2016 vydal uvedené listiny z úschovy. K počátku roku 2017 bylo zvoleno nové vedení stěžovatele. Dne 6. 2. 2017 ČUS vystavila pro vedlejšího účastníka potvrzení označené jako "souhlas s převodem majetku"; potvrdila jím "po povolení vkladu vlastnického práva" zánik práv a povinností stěžovatele z uvedené dotace, převod práv a povinností z dotace na vedlejšího účastníka a jako zástavní věřitelka vyslovila souhlas se změnou zástavního dlužníka. Stěžovatel dne 2. 6. 2017 listiny skartoval a v říjnu téhož roku od smlouvy odstoupil.
3. Následně se vedlejší účastník žalobou u Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") domáhal po stěžovateli vydání jednoho písemného vyhotovení uvedené dohody o převodu vlastnického práva k uvedenému pozemku a určení, že uvedená dohoda je platná a účinná. Okresní soud rozsudkem ze dne 5. 8. 2019 č. j. 3 C 305/2018-59 zamítl návrh na určení, že je dohoda platná a účinná (výrok I.) i návrh na vydání jejího písemného vyhotovení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Podle okresního soudu nebyl dán tzv. naléhavý právní zájem vedlejšího účastníka na určení platnosti a účinnosti smlouvy, neboť by po jeho vyhovění nemohl být proveden zápis do katastru nemovitostí; vedlejší účastník se měl domáhat určení vlastnického práva k uvedenému pozemku. Šlo-li o vydání stejnopisu dohody, stěžovatel prokázal, že jej zničil.
4. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") k odvolání vedlejšího účastníka napadeným rozsudkem odvolací řízení zastavil v rozsahu odvolání proti výroku II. rozsudku okresního soudu, neboť je vedlejší účastník vzal zpět (výrok I.), uvedený rozsudek změnil ve výroku I. tak, že se určuje, že uvedená dohoda je platná a účinná (výrok II.), ve zbylé části uvedený rozsudek potvrdil (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Podle krajského soudu byl nejprve dán tzv. naléhavý právní zájem vedlejšího účastníka na určení platnosti a účinnosti smlouvy. Je-li právní postavení žalobce zpochybněno převodní smlouvou, na základě které má teprve dojít ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, je určovací žaloba o takové smlouvě přípustná (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. 30 Cdo 2027/2008 a ze dne 19. 5. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4593/2010). Určení vlastnického práva vedlejší účastnice možné není, neboť vklad vlastnického práva v její prospěch dosud realizován nebyl. Dále byl podle krajského soudu závazek podmíněný, a to mimo jiné podmínkou odkládací uvedenou shora. Vedlejší účastník skutečně nesplnil podmínky v dohodnutých lhůtách, avšak nešlo o podmínku rozvazovací, neboť ze znění smlouvy se nepodává, že marným uplynutím lhůty závazek ze smlouvy zaniká. Jediným důsledkem bylo právo vedlejšího účastníka (a nikoli stěžovatele) od smlouvy odstoupit a právo stěžovatele na vydání listin z úschovy. Odkládací podmínku přitom vedlejší účastník splnil předložením potvrzení ČUS ze dne 6. 2. 2017, které obsahem a smyslem dohodě odpovídalo. Vedlejší účastník sice byl v prodlení a stěžovatel měl právo odstoupit od smlouvy podle §1977 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, avšak stěžovatel odstoupil od smlouvy "až" v říjnu 2017, přestože o splnění všech podmínek měl vědět nejpozději dne 29. 3. 2017, a k zániku závazku odstoupením stěžovatele od smlouvy proto nedošlo. Ani likvidací listin zachycujících danou dohodu závazek nezanikl. Podle krajského soudu z následného chování stěžovatele se spíše podává, že si "po změně jeho vedení celou transakci rozmyslel".
5. Dovolání stěžovatele proti v záhlaví uvedeným výrokům napadeného rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl částečně, neboť je neshledal přípustným a částečně jako nepřípustné. Šlo-li o tzv. naléhavý právní zájem žaloby vedlejšího účastníka, napadené rozhodnutí krajského soudu odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 23. 4. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1876/2001, ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. 30 Cdo 2027/2008 a ze dne 19. 5. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4593/2010). Šlo-li o výklad uvedené smlouvy, závěry krajského soudu také odpovídají ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 či ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. 21 Cdo 6073/2017). Podle ní občanský zákoník opouští dosavadní důraz na formální hledisko projevu vůle. Základním hlediskem pro výklad (vícestranného) právního jednání je společný úmysl jednajících, byl-li takový úmysl adresátovi projevu vůle znám, anebo musel-li o něm vědět. Krajský soud však v nyní posuzované věci "nenahradil" ani "nedoplnil" vůli, kterou společně projevili stěžovatel a vedlejší účastník. Krajský soud se podle Nejvyššího soudu zaměřil na zjištění, zda předložení potvrzení ČUS ze dne 6. 2. 2017 vedlejším účastníkem je splněním sjednané podmínky účinnosti smlouvy, přestože potvrzení formálně neodpovídalo vzoru přiloženému ke smlouvě. Rozhodné je, že vzoru odpovídal obsah potvrzení. Výkladu přitom podléhá každé právní jednání, bez ohledu na jeho tvrzenou jednoznačnost. Samotný závěr o jednoznačnosti právního jednání je totiž výsledkem jeho výkladu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. 29 Cdo 61/2017). Odchylka formálního znění daného potvrzení reflektovala, že původní vzor neodpovídal "dvoufázovosti" převodu vlastnického práva. Nesprávné je rovněž tvrzení stěžovatele, že ukončením úschovy či zničením listin mělo dojít k zániku závazku ze smlouvy. Takový způsob zániku závazku nebyl ujednán, smyslem úschovy bylo umožnit stěžovateli mít kontrolu nad případným vkladem do katastru nemovitostí při prodlení vedlejšího účastníka; šlo toliko o posílení vyjednávací pozice.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí narušují rovnováhu smluvních stran a zásadu autonomie vůle stran dohody o převodu. K tomu odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 128/06 (N 235/55 SbNU 267) a ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 392/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Podle stěžovatele vedlejší účastník nesplnil podmínku spočívající v předložení potvrzení ČUS; vzor potvrzení byl ke smlouvě přiložen, aby se předešlo případným sporům o splnění takové podmínky. Obecné soudy přitom chybně dovodily, že obsah prohlášení odpovídá účelu smlouvy, ten v ní však vyjádřen nebyl. Obecné soudy tak vykročily ze své pravomoci, neboť smlouva podmínku stanovila jasně a soudní výklad projevu vůle stran nevyžadovala. Ve smlouvě ani nebyla sjednána možnost odchylky od znění potvrzení. Je přitom rozhodné, že ČUS potvrdila přechod práv "po převodu", a nikoli "jako podmínku převodu (ex ante)". To se jednoznačně ze znění dohody (a jejich příloh) podává.
7. Stěžovatel dále trvá na tom, že skartací listin závazek ze smlouvy zanikl. V praxi je běžné, že je sjednána úschova originálů listin a je-li předepsaná pro právní jednání písemná forma, platí, že zničením původních stejnopisů transakci nelze dokončit a "obchod končí". Závěr obecných soudů přitom logicky vede k tomu, že úschova listin je zbytečná. Její sjednání by proto za takového výkladu v dané situaci postrádalo smysl.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, přitom lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Nejprve je nutné zdůraznit, že na stěžejní námitky stěžovatele přiléhavě reagoval již Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Z něj se zřetelně podává, že krajský soud napadeným rozhodnutím nevykročil ze standardů výkladu právního jednání zastávaného ustálenou soudní rozhodovací praxí, neboť správně zhodnotil okolnosti zejména jeho vzniku a následného chování stran. Nejvyšší soud rovněž výslovně reagoval na tvrzení stěžovatele o nutnosti považovat uvedenou podmínku účinnosti smlouvy za nesplněnou, neboť podle něj odlišná formulace tvrzení ČUS reflektovala doktrinální nedůslednou formulaci vzoru přiloženého ke smlouvě o převodu; z toho důvodu byla formulace později předloženého potvrzení dostačující. Pro obecné soudy bylo dále rozhodné, že náhled stěžovatele na výklad smlouvy se změnil po změně jeho vedení.
12. Takové závěry pak Ústavní soud nepovažuje na excesivní. Stěžovatel ani v ústavní stížnosti neodkazuje na jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterému by napadená rozhodnutí odporovala. Jde-li o stěžovatelem odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu (sub 7), ani závěrům v nich vyjádřeným se napadená rozhodnutí nezpronevěřují. Naopak, stěžovatel pomíjí, že Ústavní soud v jím odkazovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 392/20 zdůraznil prioritu výkladu zakládajícího platnost smlouvy; je to naopak výklad zastávaný stěžovatelem, který vede k závěru o neplatnosti smlouvy. Nadto stěžovatel pomíjí, že podle obecných zásad výkladu vícestranného právního jednání, kterého se v obecné rovině dovolává, se nalézá společný úmysl (všech) stran, nikoli toliko jedné z nich. Argumentace stěžovatele je přitom založená toliko na jeho vnímání sporné záležitosti. Naopak, napadená rozhodnutí spočívají na zhodnocení celkového kontextu společně sjednaných podmínek i následného jednání stěžovatele.
13. Napadeným rozhodnutím nelze úspěšně vytknout ani přílišný formalismus. Naopak, důraz krajského soudu a Nejvyššího soudu na hledání skutečného obsahu právního jednání indikuje, že pro ně byl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu text smlouvy toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy a že jmenované soudy náležitě ozřejmily hodnocením skutkových a právních otázek, že vedlejším účastníkem předložené potvrzení ČUS společně projevené vůli stran odpovídalo. Podle téže ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu totiž doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran, a jejich skutečná vůle může mít prioritu nad jejím formálním projevem [srov. např. nález ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157), bod 31 a násl. nálezu ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3168/16 (N 121/86 SbNU 85) či bod 18 nálezu ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 658/18 (N 102/89 SbNU 509)]. Dále stěžovatel pomíjí podstatné tvrzení Nejvyššího soudu o tom, že závěr, zda je určité právní jednání jednoznačné (na kterém svoji argumentaci stěžovatel zakládá), je sám o sobě již důsledkem výkladu tohoto právního jednání.
14. Obdobné lze vztáhnout i na tvrzení uvedená shora sub 8. Podle Nejvyššího soudu nebylo skončení závazku zničením listin sjednáno a takové právní účinky nedovodil ani jinak z obsahu smlouvy, společného úmyslu jednajících stran, případně jejich následného chování. Takový závěr neústavní není, neboť je řádně odůvodněn, vychází z konkrétních okolností posuzované věci a není tzv. excesem. Není ani rozhodné, že v jiných situacích má podle stěžovatele zničení listin určité právní účinky. Jde totiž o výklad konkrétních smluvních ujednání, kterému se obecné soudy v nyní posuzované věci věnovaly náležitě. Obecné soudy nadto zdůraznily, že sjednání úschovy nebylo za takové situace zbytečné; úschova posílila vyjednávací pozici stěžovatele. Tento aspekt však stěžovatel ve své argumentaci pomíjí.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv a svobod stěžovatele (sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu