ECLI:CZ:US:2021:4.US.2912.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2912/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti LUXEMBOURG ASSOCIATES LIMITED, s. r. o., sídlem Mánesova 864/19, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Jiřím Ctiborem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Národní 973/41, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. července 2021 č. j. 19 Co 235/2021-118, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Residence u Radimského Mlýna, s. r. o., sídlem Na Hřebenech II 1718/8, Praha 4 - Nusle, a Ing. Zuzany Slávikové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv uvedených v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně stěžovatelka požádala o anonymizaci rozhodnutí a přiznání náhrady nákladů řízení.
2. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") se stěžovatelka a druhá vedlejší účastnice domáhají zaplacení odměny za výkon developerských služeb v celkové výši 2 210 000 Kč ze smlouvy uzavřené mezi nimi a první vedlejší účastnicí. Tato vedlejší účastnice, jako žalovaná, nárok neuznala s tím, že smlouvu upravující tuto odměnu vypověděla (stěžovatelka a druhá vedlejší účastnice, mimo jiné, namítají neplatnost této výpovědi). V průběhu řízení stěžovatelka a druhá vedlejší účastnice navrhly nařízení předběžného opatření z důvodu nebezpečí z prodlení a z důvodu obavy z ohrožení výkonu následného soudního rozhodnutí. Konkrétně svůj návrh odůvodnily tím, že první vedlejší účastnice údajně chystá prodej majetku a obchodních podílů a v roce 2019 vykázala ztrátu ve výši přes 7 mil. Kč. Obvodní soud návrhu na nařízení předběžného opatření vyhověl a usnesením ze dne 10. 6. 2021 č. j. 26 C 205/2020-91 nařídil první vedlejší účastnici zdržet se majetkových dispozic s konkretizovanými pozemky. Ztotožnil se s tvrzením, že první vedlejší účastnice by mohla prodat developerský projekt, z něhož vychází předmětný spor, nachází se ve ztrátě a pozdější výkon soudního rozhodnutí by mohl být ohrožen.
3. K odvolání první vedlejší účastnice městský soud změnil usnesení obvodního soudu tak, že návrh na vydání předběžného opatření zamítl. Městský soud konstatoval, že první vedlejší účastnice vystupovala v uvedeném developerském projektu v pozici investora a stěžovatelka s první vedlejší účastnicí byly v pozici manažerů tohoto projektu. První vedlejší účastnice nerozporovala, že odměny manažerkám neuhradila, ovšem proto, že jim nárok na požadovanou odměnu nevznikl, neboť smlouva zakládající tyto nároky byla vypovězena. Na základě tohoto zjištění městský soud uzavřel, že nejsou dány podmínky pro nařízení předběžného opatření, neboť nemá za prokázanou důvodnou obavu, že by výkon posléze vydaného rozhodnutí mohl být ohrožen z důvodů, že předmětné pozemky představují jediný podstatný majetek první vedlejší účastnice a že by se chystala k urychlenému prodeji tohoto majetku. Takový závěr podle městského soudu není pravděpodobný, neboť obchodní podíly této obchodní společnosti jsou jejich vlastníky - jinými obchodními společnostmi - zastaveny ve prospěch banky (pozn. v současné době jde o obchodní podíl jediného společníka). Tato okolnost podle městského soudu údajný urychlený převod obchodních podílů a tím i vyprázdnění společnosti výrazně komplikuje. Navíc stěžovatelka získala informace o údajném urychleném prodeji obchodních podílů jen z nepřímého zdroje. Nadto rozsah obvodním soudem nařízeného předběžného opatření k pozemkům v hodnotě přes 100 000 000 Kč je nepřiměřený k údajným pohledávkám plynoucím z dlužné odměny ve výši přes 2 000 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Podle stěžovatelky je návrh na nařízení předběžného opatření stále aktuální, neboť hrozí rychlý prodej majetku první vedlejší účastnice, která je v současné době enormně předlužená, a proto nelze vyčkávat na rozhodnutí soudu ve věci samé o dlužné odměně. Jediným hodnotným majetkem první vedlejší účastnice jsou pozemky, jinak je ve ztrátě. Kromě toho bylo stěžovatelce nesprávným postupem obvodního soudu a městského soudu znemožněno vyjádřit se k odvolání proti nařízenému předběžnému opatření, když obvodní soud sice zaslal stěžovatelce toto odvolání pro informaci, nicméně jí nestanovil lhůtu k vyjádření. Když se stěžovatelka následně k odvolání vyjádřila, městský soud v mezidobí již vydal napadené usnesení. Stěžovatelka se domnívá, že napadené usnesení městského soudu bylo datováno tak, aby bylo možno vycházet z toho, že vyjádření bylo městskému soudu doručeno až ve chvíli, když již bylo rozhodnuto, a městský soud se tak nemusel s její argumentací vypořádat. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nálezy ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 639/06 (N 15/44 SbNU 193) a ze dne 23. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2652/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn jen tehdy, byla-li porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, zejména došlo-li k porušení práva na soudní ochranu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 1998 sp. zn. III. ÚS 101/98).
7. V souzené věci je předmětem přezkumu rozhodnutí soudu o návrhu na nařízení předběžného opatření. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327)] vyjádřil názor, že zpravidla není oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem a kterými není prejudikován konečný výsledek sporu. Zároveň však Ústavní soud zdůraznil, že i rozhodnutí o předběžném opatření je způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení a lze je podrobit ústavněprávnímu přezkumu [viz např. nález ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 52/13 (N 144/70 SbNU 347)], byť toliko tzv. omezeným testem ústavnosti. Ústavní soud tímto testem ověřuje, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) - srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171). Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je také flagrantní porušení zásad řádného procesu.
8. Na základě zjištění podávajících se z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že rozhodování o předběžném opatření v posuzované věci mělo zákonný podklad, jelikož šlo o řízení, v němž právní úprava (zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů) umožňuje soudu nařídit předběžné opatření a stěžovatelka (spolu s druhou vedlejší účastnicí) návrh na nařízení předběžného opatření soudu podaly [k situaci, kdy je podklad pro rozhodnutí o předběžném opatření chybný - což vyvolává ústavněprávní diskrepanci - srov. přiměřeně nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 2691/18 (N 154/96 SbNU 28)]. Napadené rozhodnutí bylo vydáno příslušným orgánem (soudem). Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí městského soudu, kterým bylo usnesení obvodního soudu změněno tak, že se návrh na vydání předběžného opatření zamítá, (ne)bylo projevem svévole, či zda v řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, (ne)došlo k flagrantnímu zásahu do práva na soudní ochranu.
9. Žádný takový deficit Ústavní soud v posuzované věci nezjistil. Městský soud v napadeném rozhodnutí zpochybnil věcnými argumenty skutková východiska obvodního soudu, jež vedla k nařízení předběžného opatření. Stěžovatelka na tuto argumentaci městského soudu v ústavní stížnosti důsledně nereaguje (nevypořádává se například s tím, že předmětné pozemky nelze bez dalšího jednoduše zcizit - byť opak stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůrazňuje - neboť jejich vlastník je omezen zákazem jejich zcizení a omezení po dobu trvání zástavního práva).
10. Tímto prizmatem je třeba nahlížet na stěžovatelčino tvrzení, že jí bylo odvolání první vedlejší účastnice zasláno toliko na vědomí a nebylo zohledněno její pozdější vyjádření k němu. Stěžovatelka ústavní stížnost evidentně koncipovala jak se znalostí odvolání, tak se znalostí ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Přesto ústavní stížnost k důkladnější věcné polemice s napadeným rozhodnutím nevyužila. Sama stěžovatelka v ústavní stížnosti připouští, že i z ústavněprávního pohledu mohou při rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních nastat situace, kdy návrh na nařízení předběžného opatření z důvodu nutnosti zachování momentu překvapení zasílán protistraně ve sporu vůbec není. Stěžovatelka sice v této souvislosti správně uvádí, že k takovému postupu nebyl v nyní posuzované věci důvod, neboť zde již předběžné opatření nařízeno bylo (čili okamžik překvapení poněkud ztrácí svůj efekt), nicméně lze akceptovat postup, kdy obvodní soud zaslal stěžovatelce odvolání jen pro informaci, bez toho, aniž by jí stanovil lhůtu k vyjádření.
11. Stěžovatelka uvádí, že se pravidelně u obvodního soudu dotazovala, zda již odvolání bylo postoupeno městskému soudu, tedy evidentně reálný čas na zpracování vyjádření k odvolání a jeho odeslání soudu stěžovatelka měla a bylo jen na ni, kdy zpracované vyjádření odešle. Odeslala-li stěžovatelka své vyjádření tak, že se do dispozice městského soudu dostalo až po vydání napadeného usnesení, jistě v tom není přiměřené bez dalšího vidět snahu městského soudu, jak stěžovatelčino vyjádření k odvolání "upozadit".
12. Obvodní soud se zvoleným postupem nedostal ani do přímého konfliktu s odkazovaným nálezem sp. zn. II. ÚS 2652/20, neboť v něm shledal Ústavní soud neústavnost postupu obecného soudu právě v tom, že odvolání proti rozhodnutí soudu o předběžném opatření ostatním účastníkům řízení nezaslal. S přihlédnutím ke zvláštní povaze rozhodnutí o nařízení předběžného opatření není posuzovaná věc bez dalšího rovněž srovnatelná s rozhodováním obecných soudů o výživném a o náhradě nákladů řízení, kdy lze naopak vycházet z toho, že bylo-li by odvolání účastníka řízení proti výroku o náhradě nákladů řízení protistraně zasláno, tato by se k němu pravděpodobně chtěla vyjádřit (srov. k tomu skutkové okolnosti odkazovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 639/06).
13. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Stěžovatelčině žádosti o anonymizaci rozhodnutí Ústavní soud nevyhověl, neboť důvody anonymizace podle §5 odst. 2 rozhodnutí předsedy Ústavního soudu o uveřejňování rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1. 5. 2018 č. Org. 17/18 v této věci neshledal, když ani stěžovatelka dostatečně nespecifikuje obchodní tajemství, jehož ochrana by mohla být zveřejněním rozhodnutí narušena.
15. Ústavní soud nevyhověl ani stěžovatelčině návrhu, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení. Podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. S ohledem na §63 odst. 3 téhož zákona, jež vyjadřuje zásadu, podle níž si každý účastník nese své vlastní náklady sám, se ustanovení čtvrtého odstavce vykládá restriktivně. Ústavní soud tak přiznává náhradu nákladů řízení jen tehdy, jde-li o mimořádný a výjimečný případ, kupř. kdy náhrada nákladů plní sankční funkci vůči účastníkovi řízení, sterý svým postupem zásah do základního práva vyvolal, jeví-li se podle okolností případu spravedlivým, aby nesl náklady, které jinému účastníkovi vznikly. Ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, což představuje procesní neúspěch stěžovatelky. Tento výsledek řízení proto brání aplikaci §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu