ECLI:CZ:US:2021:4.US.2923.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2923/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele V. A. B., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Petrem Novotným, advokátem, sídlem Archangelská 1568/1, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. srpna 2021 č. j. 10 Azs 294/2021-35 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2021 č. j. 1 Az 2/2021-92, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel požádal dne 19. 12. 2019 v České republice o udělení mezinárodní ochrany v době, kdy s ním bylo vedeno extradiční řízení o vydání do Ruské federace, kde je trestně stíhán pro drogovou trestnou činnost páchanou v organizované skupině, které se podle svého tvrzení nedopustil. České soudy rozhodly, že jeho vydání do Ruské federace je přípustné. Stěžovatel má obavy, že bude v Ruské federaci nezákonně trestně stíhán, soud s ním nebude spravedlivý a že bude násilím donucen přiznat se k tomu, co nespáchal. Poukázal na závažné nedostatky v systému ruského vězeňství a justice, které představují hrozbu mučení, nelidského a ponižujícího zacházení. Vedlejší účastník stěžovatelově žádosti nevyhověl a mezinárodní ochranu mu neudělil.
3. Proti rozhodnutí vedlejší účastníka o neudělení mezinárodní ochrany stěžovatel podal žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl. Městský soud jako nedůvodnou vyhodnotil námitku nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí a námitku, že vedlejší účastník nedostatečně zjistil skutkový stav. Ztotožnil se s hodnocením, že stěžovatelova věc nepředstavuje tzv. politický případ, který by vzbuzoval obavy ze zmanipulovaného procesu v Ruské federaci. Vedlejší účastník ve svém rozhodnutí nijak nezastíral, že Ruská federace se potýká se systémovými problémy v justici a ve vězeňství spočívajícími mimo jiné v dlouhodobě tvrdých podmínkách v přeplněných věznicích. Ve věci stěžovatele však ruská strana poskytla dostatečné diplomatické záruky, že bude postupováno v souladu s mezinárodními závazky v oblasti lidských práv. Tyto záruky městský soud vyhodnotil za konkrétní a souladné s požadavky Evropského soudu pro lidská práva. Z provedeného dokazování před soudem vyplynulo, že jsou-li Ruskou federací poskytnuty diplomatické záruky, jsou s jejich zachováním pozitivní zkušenosti.
4. Stěžovatelovu kasační stížnost odmítl Nejvyšší správní soud napadeným usnesením pro nepřijatelnost. Shledal, že rozsudek městského soudu není nepřezkoumatelný, jak namítl stěžovatel. Samotné trestní stíhání pro čin oboustranně trestný není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Městský soud správně uzavřel, že nejsou podmínky pro mezinárodní ochranu, obzvláště poskytla-li Generální prokuratura Ruské federace konkrétní diplomatické záruky zachování stěžovatelových základních práv při jeho trestním stíhání a případném výkonu trestu. Nic nenasvědčuje, že by poskytnuté záruky neměly být dodrženy. Důvodem pro udělení mezinárodní ochrany nemůže být pouhá nespokojenost se stavem dodržování lidských práv v zemi původu ani samotná skutečnost, že jde o zemi s nedemokratickým autoritativním režimem. Stěžovatelovy odkazy na všestranně neuspokojivou situaci v Ruské federaci proto nemohly obstát.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost usnesení Nejvyššího správního soudu. Obává se návratu do Ruské federace pro dlouhodobě špatnou politickou situaci a pro hrozbu nelidského či ponižujícího zacházení v zemi původu. Domnívá se, že splňoval podmínky pro udělení tzv. doplňkové ochrany pro vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu vystavení civilního obyvatelstva perzekucím a násilnostem v Ruské federaci. Namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav. Doposud nebyl terčem mučení či nelidského zacházení, ale to jen z důvodu, že se nenacházel v kompetenci ruských orgánů činných v trestním řízení. Podle jeho názoru je však dána důvodná obava, že se tak stane.
6. Nejvyšší správní soud sice poukázal na poskytnuté diplomatické záruky, ale nezabýval se podle stěžovatele jejich reálností a aplikací v praxi. Dodržováním lidských práv v Ruské federaci se Nejvyšší správní soud zabýval velmi kuse a posuzoval je jen k vězeňství. V současné době kulminuje diplomatická roztržka mezi Českou republikou a Ruskou federací ohledně tzv. vrbětické kauzy, což podle stěžovatele může vést ke zhoršení situace v dodržování poskytnutých diplomatický garancí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatelova výtka, že usnesení Nejvyššího správního soudu je nepřezkoumatelné, není důvodná. Jeho kasační stížnost byla odmítnuta pro nepřijatelnost [§104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.")], přičemž podle §104a odst. 3 s. ř. s. ve znění účinném do 31. 3. 2021 nemuselo být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost odůvodněno. Možnost neodůvodňovat soudní rozhodnutí je třeba vykládat restriktivně [srov. nález ze dne 25. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 41/15 (N 76/81 SbNU 305), bod 17.], což platí zejména pro rozhodnutí, jímž se řízení končí. Na řízení před Nejvyšším správním soudem se v posuzované věci aplikoval soudní řád správní ve znění účinném od 1. 4. 2021, tj. ve znění zákona č. 77/2021 Sb., kterým byl zrušen §104a odst. 3 s. ř. s. o možnosti neodůvodňovat usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost (kasační stížností napadený rozsudek byl vydán dne 24. 5. 2021, tj. po účinnosti zákona č. 77/2021 Sb., což podle přechodného ustanovení v čl. II zákona č. 77/2021 Sb. vede k užití soudního řádu správního v novelizovaném znění).
10. Podle Ústavního soudu nemá zrušení §104a odst. 3 s. ř. s. pro reálnou praxi význam, neboť i podle úpravy účinné do 31. 3. 2021 Nejvyšší správní soud reflektoval požadavek na restriktivní výklad zákonného ustanovení, které dovolilo soudní rozhodnutí neodůvodňovat, a až na naprosté výjimky ani podle úpravy účinné do 31. 3. 2021 nevydával usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost, která by neobsahovala odůvodnění, neboť taková usnesení stručně odůvodňoval. Ústavní předpisy nebrání tomu, aby i v řízení, na které dopadá soudní řád správní ve znění zákona č. 77/2021 Sb., usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost Nejvyšší správní soud odůvodňoval toliko stručně, tj. aby pokračoval ve své dosavadní praxi. Posuzovaná věc spadá do sféry mezinárodní ochrany, která je charakteristická tím, že v relativně úzké výseči odvětví správního práva čelí Nejvyšší správní soud opakovaně v různých kasačních stížnostech opakujícím se námitkám k problematice, která byla v minulosti jeho judikaturou vyřešena. O nepřijatelnou kasační stížnost jde tehdy, nepřesahuje-li svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele ve věci, o níž před krajským (městským) soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (§104a odst. 1 s. ř. s.). S ohledem na funkci, kterou institut nepřijatelnosti kasační stížnosti plní, tj. snížení zátěže pro Nejvyšší správní soud, nelze z ústavního hlediska nic namítat proti stručnému odůvodnění, jehož podstatou je zejména krátké shrnutí dosavadních judikaturních závěrů k otázkám, jichž se týkají kasační námitky, a odkaz na příslušná rozhodnutí, jimiž tyto otázky byly v minulosti vyřešeny. Tímto způsobem Nejvyšší správní soud formuloval i odůvodnění napadeného usnesení. V něm je podle Ústavního soudu odpověď na každý podstatný aspekt řešených otázek, proto není rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nepřezkoumatelné.
11. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že mu měla být přiznána tzv. doplňková ochrana (§14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů) pro obavu z ohrožení života a lidské důstojnosti, protože se domnívá, že civilní obyvatelstvo je v Ruské federaci vystaveno perzekuci a násilnostem. Toto tvrzení o perzekuci a násilnostech není konkrétní a stěžovatel ani neupřesňuje, proč by právě na něj měly perzekuce či násilnosti bezprostředně dopadat. Již Nejvyšší správní soud stěžovatele upozornil v napadeném usnesení, že poukaz na všestranně neuspokojivou situaci v zemi původu není azylově relevantní důvod. Neústavním není požadavek, aby žadatel o mezinárodní ochranu konkrétním a individualizovaným způsobem vztaženým ke své osobě specifikoval obavy z újmy, jíž se v zemi původu obává.
12. Konkrétně a individualizovaným způsobem své obavy stěžovatel formuloval toliko k jeho trestnímu stíhání v Ruské federaci pro drogovou trestnou činnost a podmínkám v ruském vězeňském systému. V daném ohledu se stěžovateli dostalo posouzení jak od městského soudu, tak Nejvyššího správního soudu. Základem jejich hodnocení byly Ruskou federací poskytnuté diplomatické záruky. Při rozhodování trestních soudů o přípustnosti vydání osob k trestnímu stíhání do Ruské federace, Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv v jejich závěru, že zkušenosti evropských zemí s takto poskytnutými garancemi Ruské federace jsou pozitivní [viz usnesení ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. IV. ÚS 628/20, bod 8. (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Ke shodnému závěru dospěly v posuzované věci i oba správní soudy. Správní soudy se logickým a přesvědčivým způsobem vypořádaly i se stěžovatelovou domněnkou, že by na zachování poskytnutých garancí mohla mít vliv diplomatická roztržka ohledně výbuchu muničního skladu ve Vrběticích. Vycházely z fundovaného vyjádření Ministerstva zahraničí, podle něhož tato diplomatická rozepře nemá vliv na zachování diplomatických záruk, a že si je Ruská federace vědoma toho, že nedodržení záruk by mělo zásadní vliv na osud jejích budoucích žádostí o vydání. Ani v tomto ohledu nedošlo k porušení stěžovatelových základních práv či svobod.
13. Skutková zjištění učiněná vedlejším účastníkem doplnil městský soud vlastním dokazováním. Tato skutková zjištění byla soudy hodnocena, a jak je patrno z jejich hodnocení, skýtají ucelený a dostatečný skutkový základ pro posouzení věci. Námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu tudíž nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu