ECLI:CZ:US:2021:4.US.2943.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2943/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, sídlem Hajnova 40, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2021 č. j. 11 To 248/2021-1293, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Nymburce (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 5. 8. 2021 č. j. 3 T 21/2014-1280 rozhodl podle §350k zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, že výkon trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, který byl stěžovateli uložen pravomocným rozsudkem okresního soudu ze dne 28. 5. 2014 č. j. 3 T 21/2014-815, není promlčen.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením bez věcného přezkoumání zamítl podle §148 odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podanou osobou neoprávněnou. V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že napadeným usnesením okresního soudu bylo rozhodnuto o nepromlčení výkonu uloženého trestu podle §350k trestního řádu a že proti tomuto rozhodnutí není odsouzený oprávněn podat stížnost, neboť toto právo náleží pouze státnímu zástupci. Ke stěžovatelem zmiňované novele trestního řádu podotkl, že tato nabývá účinnosti až od 1. 1. 2022, přičemž soudy jsou povinny respektovat takovou právní úpravu, která je platná v době rozhodování, a že ani stížnostní soud nemá žádný zákonný důvod odchylovat se od dosud běžné praxe, která byla použita i v jiných (obdobných) případech.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se principu "rovnosti zbraní" v trestním řízení a dále uvádí, že krajský soud se při rozhodování o jím podané stížnosti nevypořádal s argumentací ve stížnosti obsaženou. Má za to, že domnívá-li se krajský soud, že proti rozhodnutí soudu prvního stupně o nepromlčení výkonu trestu má právo podat stížnost pouze státní zástupce, pak poskytuje státu právo podat o jeden opravný prostředek více, než má stěžovatel. To považuje za absurdní výklad, který je v právním státě neudržitelný. Opětovně, stejně jako ve stížnosti proti usnesení okresního soudu, poukazuje na to, že zákonodárce s účinností od 1. 1. 2022 zákonem č. 220/2021 Sb. danou právní úpravu změnil. Podle stěžovatele krajský soud mohl v posuzované věci použít rozšiřující nebo teologický výklad, prostřednictvím kterého mohl dojít k závěru ústavně konformnímu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. V nyní posuzované věci okresní soud shora uvedeným usnesením rozhodl o nepromlčení výkonu trestu odnětí svobody, který byl stěžovateli uložen, a krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí náležitě objasnil, z jakého důvodu stížnost zamítl, když zdůraznil, že podle §350k trestního řádu náleží právo podat stížnost proti rozhodnutí o nepromlčení výkonu uloženého trestu pouze státnímu zástupci, nikoli stěžovateli.
8. Podle §350k trestního řádu o promlčení výkonu trestu rozhoduje soud usnesením. Proti tomuto usnesení může státní zástupce podat stížnost, jež má odkladný účinek. Ústavní soud přitom opakovaně judikuje, že státní zástupce může podat stížnost i ve prospěch odsouzeného (viz §350k a §142 odst. 1 trestního řádu) a proti negativnímu usnesení o promlčení výkonu trestu může ministr spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona (§266 trestního řádu). Nesouhlasí-li odsouzený s argumentací soudů, trestní řád nevylučuje možnost podání další žádosti o rozhodnutí o promlčení výkonu trestu, ve které by rozporoval argumenty, které soud použil v předchozím rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 27. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 1689/19, ze dne 20. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 3167/18 aj.).
9. Poukazuje-li stěžovatel na novelu trestního řádu, která nabývá účinnosti až od 1. 1. 2022, je zřejmé, jak uvedl již krajský soud, že obecné soudy jsou povinny respektovat takovou právní úpravu, která je použitelná v době rozhodování.
10. Ústavní soud shledal, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že se danou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje toto odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů nezjistil Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu