ECLI:CZ:US:2019:2.US.1689.19.1
sp. zn. II. ÚS 1689/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele R. N., zastoupeného Mgr. Ing. Svatavou Horákovou, advokátkou se sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti sdělení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 48 T 1/2004 ze dne 17. 8. 2018 a 4. 10. 2018 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 UL 4/2019 ze dne 13. 3. 2019, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadeným sdělením a dopisem krajského soudu a napadeným usnesením vrchního soudu, kterými byla vyřízena jeho žádost o vydání rozhodnutí o promlčení výkonu rozhodnutí, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 48 T 1/2004 ze dne 11. 3. 2004 k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Tento rozsudek byl potvrzen usnesením Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 102/2004 ze dne 20. 10. 2004. Výkon trestu odnětí svobody byl nařízen 26. 11. 2004, výzva k nástupu trestu však nebyla stěžovateli doručena, přičemž 16. 12. 2004 byl vydán příkaz k dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody a 15. 4. 2008 krajský soud vydal evropský zatýkací rozkaz. V letech následujících po právní moci rozsudku se krajský soud opakovaně dotazoval na postup policejního orgánu a neúspěšně činil další opatření směřující k vypátrání stěžovatele. Vzhledem k bezvýslednosti takové situace krajský soud požádal 9. 11. 2015 Ministerstvo spravedlnosti o provedení opatření nezbytných pro vyžádání osoby z cizího státu a v následujících letech průběžně vyzýval různé instituce o podání informací o stěžovateli.
3. Stěžovatel 30. 7. 2018 a 26. 9. 2018 podal návrh na vydání usnesení o promlčení výkonu trestu podle §350k trestního řádu, jelikož se domníval, že došlo k promlčení výkonu trestu. Promlčecí lhůta výkonu trestu, jde-li o odsouzení k trestu odnětí svobody nejméně na pět let, činí deset let [srov. §68 odst. 1 písm. c) trestního zákona č. 140/1961 Sb.]. Stěžovatel se přitom domnívá, že poslední procesní úkon, který přerušil promlčení výkonu trestu skrze učinění opatření směřujícího k výkonu trestu, o jehož promlčení jde, byl příkaz k dodání do výkonu trestu odnětí svobody z roku 2004.
4. Krajský soud stěžovateli odpověděl dopisem ze dne 17. 8. 2018 a 4. 10. 2018, přičemž uvedl, že neshledal žádosti stěžovatele odůvodněnými. Zdůraznil, že dne 15. 4. 2008 byl krajským soudem vydán evropský zatýkací rozkaz a 9. 11. 2015 byla krajským soudem zaslána Ministerstvu spravedlnosti žádost o provedení opatření nezbytných pro vyžádání stěžovatele z cizího státu, přičemž soud soustavně vyzýval Policii ČR a další orgány k podání zpráv o pobytu stěžovatele. Soud z těchto důvodů došel k závěru, že došlo k přerušení promlčecí doby a to naposledy 9. 11. 2015, a s odkazem na usnesení III. ÚS 4217/16 ze dne 7. 11. 2017 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) nerozhodl usnesením a pouze stěžovatele vyrozuměl.
5. Stěžovatel nesouhlasil s nevydáním usnesení a podal proto 18. 2. 2019 návrh Vrchnímu soudu v Olomouci, aby určil lhůtu k provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích, konkrétně o vydání usnesení ve věci promlčení výkonu trestu. Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením návrh stěžovatele zamítl a přiklonil se k názoru krajského soudu, dle kterého se v případě negativního rozhodnutí o promlčení výkonu trestu nevydává usnesení. Odkázal přitom na usnesení III. ÚS 4217/16 ze dne 7. 11. 2017 a na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu Tpjn 301/2011, přičemž se vyjádřil, že pokud by zákonodárce předpokládal možnost rozhodnutí usnesením, tak by připustil podání stížnosti odsouzeným proti takovému usnesení.
6. Stěžovatel s názorem krajského a vrchního soudu nesouhlasil a podal proto ústavní stížnost. V té z procesního hlediska namítá, že krajský soud měl rozhodnout formou usnesení, přičemž odkazuje na argumentaci obsaženou v usnesení II. ÚS 3167/18 ze dne 20. 2. 2019 a na odbornou literaturu. Z hmotněprávního hlediska pak namítá, že výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen, je promlčený, přičemž však používá odlišnou argumentaci než v řízení před obecnými soudy. V něm stěžovatel argumentoval, že výkon trestu je promlčený, přičemž však akceptoval, že evropský zatýkací rozkaz přerušil promlčecí dobu (návrh odsouzeného ze dne 30. 7. 2018, str. 4 a 5). V ústavní stížnosti však zmiňuje, že evropský zatýkací rozkaz neměl za následek přerušení promlčecí doby, jelikož se jednalo o institut, který byl do právního řádu zaveden až po nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku. Stejnou argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti vztahuje i na provedení opatření nezbytných pro vyžádání stěžovatele z cizího státu podle §79 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.
7. V souvislosti s promlčením výkonu trestu stěžovatel žádá, aby Ústavní soud nařídil obecným soudům, aby zrušily "nařízení výkonu trestu odnětí svobody" ze dne 26. 11. 2004, evropský zatýkací rozkaz ze dne 15. 4. 2008 a žádost o provedení opatření nezbytných pro vyžádání osoby z cizího státu ze dne 9. 11. 2015.
8. K ústavní stížnosti se k výzvě vyjádřil krajský soud jako účastník řízení. Ve svém vyjádření se krajský soud ztotožnil s názorem vrchního soudu týkajícím se formy rozhodnutí a s názorem vyjádřeným v usnesení III. ÚS 4217/16, která podporují jeho postup. Takovou interpretaci, kdy se usnesením rozhoduje jen při vyhovění, krajský soud považuje za jedinou možnou, "neboť je podpořena systematickým výkladem trestního řádu." Naopak se krajský soud neztotožnil s opačným názorem vyžadujícím formu usnesení reprezentovaným usnesením II. ÚS 3167/18 ze dne 20. 2. 2019 a odborným článkem Radka Visingera [VISINGER, R. Rozhodování o promlčení výkonu trestu. Trestněprávní revue. 2012 (7-8), str. 164 an.]. Dále krajský soud rekapituloval úkony, které činil, a zdůraznil, že opatření, která činil, způsobovala, že běh promlčecí lhůty byl průběžně přerušován. Vrchní soud nebyl pro nadbytečnost vyzván k vyjádření se.
9. Vyjádření krajského soudu bylo zasláno stěžovateli, který s ním nesouhlasí jak z procesněprávního tak z hmotněprávního hlediska. Ohledně formy rozhodnutí stěžovatel odkazuje na usnesení II. ÚS 3167/18 ze dne 20. 2. 2019, se kterým plně souhlasí. V souvislosti s promlčením výkonu trestu pak uvádí, že úkony soudů vyjmenované ve vyjádření krajského soudu "nejsou způsobilé přerušit promlčení výkonu trestu odnětí svobody, protože se jedná pouze o formální přípisy adresované policejním orgánům, orgánům státní správy a samosprávy."
II.
10. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, napadeného sdělení a spisového materiálu, který si vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
12. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
13. Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016].
14. Relevantní ustanovení §350k trestního řádu zní následovně:
"O promlčení výkonu trestu rozhoduje soud usnesením. Proti tomuto usnesení může státní zástupce podat stížnost, jež má odkladný účinek."
15. Předmětné ustanovení §350k trestního řádu je problematické tím, že na základě jazykového výkladu je možné dojít ke dvěma odlišným interpretacím. Tou první je, že soud rozhoduje usnesením jen v případě, pokud dojde k závěru, že skutečně došlo k promlčení výkonu trestu. Druhým možným výkladem je, že o otázce promlčení, a tedy i o tom, zda k promlčení nedošlo (soud tedy činí negativní rozhodnutí), rozhoduje soud usnesením. Ústavní soud došel ve zde řešeném případu ke stejnému závěru jako ve svém usnesení II. ÚS 3167/18 ze dne 20. 2. 2019, tedy k preferenci druhého způsobu interpretace předmětného ustanovení; argumentaci obsaženou v tomto usnesení níže rekapituluje a dále rozšiřuje.
16. Postup krajského a vrchního soudu je však v souladu s první interpretací předmětného ustanovení: Obecné soudy se domnívají, že nedošlo k promlčení výkonu trestu, a proto nebylo na místě rozhodnout usnesením. Tento názor podkládají systematickým výkladem trestního řádu: §350k trestního řádu stanoví, že pouze státní zástupce může proti takovému ustanovení podat stížnost. Z tohoto lze dovodit, že zákonodárce neočekával, že by usnesením o promlčení podle §350k trestního řádu mohlo dojít k závěru nepříznivému pro stěžovatele, a není důvod mu tedy umožnit podání stížnosti proti usnesení o nepromlčení výkonu trestu. Shodný názor vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4217/16 ze dne 7. 11. 2017, dle kterého o "negativním závěru, tedy o tom, že trest promlčen není, rozhodnutí být vydáváno nemusí a žádný opravný prostředek by proti němu proto nebyl přístupný" (bod 8). Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na ustanovení §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dle kterého není při své rozhodovací činnosti vázán názory vyslovenými v usneseních; není důvod proto v případě stěžovatele uvažovat o překonání své předchozí judikatury cestou stanoviska pléna [ve smyslu nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/02 ze dne 11. 6. 2003 (N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.].
17. Zákon č. 459/2011 Sb., který dané ustanovení do trestního řádu vložil, reagoval na situaci, kdy o tom, že došlo k promlčení výkonu trestu, soudci rozhodovali různě - někteří usnesením a jiní pouze úředním záznamem. Podle důvodové zprávy k tomuto zákonu měla tato změna posílit právní jistotu (Sněmovní tisk 335/0, část č. 1/2, str. 73-74, dostupný na http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=335&CT1=0). Byť zákonodárce měl na mysli primárně pozitivní rozhodnutí o promlčení výkonu trestu, z ústavní stížnosti stěžovatele i citovaných rozhodnutí je zřejmé, že rozdílná praxe přetrvává v oblasti negativních rozhodnutí o promlčení výkonu trestu.
18. Současná nejasnost a nejednotnost při negativních rozhodnutích o promlčení výkonu trestu byla kritizována i v odborné literatuře, která je však z důvodu malého významu této problematiky logicky málo početná. Podle ní pokud odsouzený namítá promlčení výkonu trestu a soud se domnívá, že k promlčení nedošlo, tak "současná právní úprava zřejmě neposkytuje jistotu, že věc bude spravedlivě projednána a rozhodnuta způsobem, který by byl objektivizován a případně i přezkoumatelný." Předmětná úprava sice nebrání učinění negativního rozhodnutí formou usnesení, ale neposkytuje účastníkům záruku, že bude rozhodnuto o tom, že k promlčení nedošlo, v procesní podobě a nikoli pouze neformálním oznámením [VISINGER, R. Rozhodování o promlčení výkonu trestu. Trestněprávní revue. 2012 (7-8), str. 164 an.].
19. Předmětný článek přitom rozlišuje dva možné způsoby negativního vyřízení žádosti odsouzeného. Pokud se odsouzený pouze dotazuje, zda výkon trestu není promlčený a nejedná se o procesní návrh, tak je dle odborné literatury možné negativní názor soudu vyřídit neformálním způsobem; pokud odsouzený namítá, že došlo k promlčení výkonu trestu, tak by mělo dojít k rozhodnutí formou usnesení [VISINGER, R. Rozhodování o promlčení výkonu trestu. Trestněprávní revue. 2012 (7-8), str. 164 an.]. V případě stěžovatele se jednoznačně jednalo o návrh procesní a nebylo tedy v souladu s předestřenou interpretací na místě věc vyřídit neformálním způsobem.
20. Ústavní soud v minulosti judikoval, že v pochybnostech jsou obecné soudy povinny postupovat ve prospěch umožnění přístupu k soudu, a tedy i ve prospěch uplatnění subjektivních práv jednotlivců [nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211), bod 14; nález sp. zn. I. ÚS 3564/15 ze dne 7. 6. 2016 (N 107/81 SbNU 695), bod 19; nález sp. zn. I. ÚS 425/17 ze dne 19. 4. 2017, bod 19]. Pokud soudy odmítnou meritorní přezkum věci z důvodu restriktivního výkladu procesních pravidel podmiňujících přístup jednotlivců k soudu, jedná se o porušení práva na spravedlivý proces [nález sp. zn. II. ÚS 475/13 ze dne 24. 6. 2014 (N 129/73 SbNU 941), bod 13].
21. Pokud tedy mají obecné soudy na výběr, jak interpretovat ustanovení §350k trestního řádu, měly by je interpretovat ve prospěch uplatnění subjektivních práv odsouzených. Pokud se odsouzení domnívají, že výkon trestu, který jim byl uložen, je promlčený, je na místě, aby jim soud sdělil, pokud s nimi nesouhlasí, na základě kterých skutečností činí své rozhodnutí. Toto své rozhodnutí přitom musí učinit řádnou procesní formou, jejíž součástí je odůvodnění názoru zastávaného soudem. Požadavek řádného odůvodnění soudního rozhodnutí má přitom v právním státě několik účelů: slouží k omezení či vyloučení libovůle [nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)] a seznámení účastníků řízení s důvody, na kterých soud založil své rozhodnutí, a tedy zvýšení přesvědčivosti rozhodnutí [nález sp. zn. I. ÚS 3755/17 ze dne 13. 8. 2018, bod 21; nález sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151)]; zvyšuje též kontrolovatelnost soudního rozhodování veřejností; navíc koreluje s právem účastníků řízení přednášet návrhy, argumenty a námitky a vytváří předpoklad pro účinné uplatňování opravných prostředků, které má účastník řízení k dispozici (viz KMEC, J. Právo na spravedlivý proces (čl. 6 EÚLP). In KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 757-758). Těchto účelů je možné v úplnosti dosáhnout pouze tehdy, pokud soud o negativním rozhodnutí o promlčení výkonu trestu rozhodne usnesením. Pokud by soudy žádosti odsouzených vyřizovaly pouze neformální cestou, nebylo by zaručení poskytnutí odůvodnění, což by vedlo k popření několika účelů soudního rozhodování.
22. Neobstojí ani argumentace, že předmětné stanovisko neumožňuje podání opravného prostředku odsouzenému. Státní zástupce totiž může podat stížnost i ve prospěch odsouzeného (viz §350k a §142 odst. 1 trestního řádu) a proti negativnímu usnesení o promlčení výkonu trestu může ministr spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona (§266 trestního řádu). Pokud odsouzený nesouhlasí s argumentací soudů, trestní řád nevylučuje možnost podání další žádosti o rozhodnutí o promlčení výkonu trestu, ve které by rozporoval argumenty, které soud použil v předchozím rozhodnutí. Naopak, v případě zaslání pouhého vyjádření, které nemusí být řádně odůvodněné, není taková možnost zaručená. Dotazuje-li se ve svém vyjádření krajský soud, proč je třeba formy usnesení, když je s důvody stěžovatel seznámen v písemném vyjádření, odpověď zní, že pouze forma usnesení zaručuje, že bude poskytnuto řádné odůvodnění: Trestní řád písemné vyjádření a náležitosti jeho odůvodnění neupravuje. Bez garantovaného odůvodnění, popř. rozhodnutí formou usnesení, však není možné využít tyto opravné prostředky, resp. postup.
23. Na základě principu postupu ve prospěch umožnění přístupu k soudu a s cílem umožnit odsouzenému zjistit důvody soudu z řádně odůvodněných soudních rozhodnutí je tedy třeba interpretovat §350k trestního řádu tak, že pokud soud činí negativní rozhodnutí o promlčení výkonu trestu, je na místě, aby to učinil formou usnesení. Pokud tak soud neučiní, odsouzenému není garantováno, že bude moci (byť omezeně) reagovat na argumenty soudu.
24. V případě stěžovatele krajský soud rozhodl negativně o promlčení výkonu trestu, přičemž zaslal stěžovateli sdělení, ve kterém vypočetl, proč nedošlo k promlčení výkonu trestu. Zmínil jak skutečnost, že vydal 15. 4. 2008 evropský zatýkací rozkaz a že 9. 11. 2015 byla zaslána žádost o provedení opatření nezbytných pro vyžádání osoby z cizího státu, tak to, že pravidelně vyzýval Policii ČR a orgány státní správy a samosprávy k podání zprávy o tom, zda se stěžovatel u některého z úřadu nehlásil, přičemž veškeré zprávy byly negativní; konkrétní výzvy soud též konkretizoval. Krajský soud tedy odůvodnil, z jakých příčin došlo dle jeho názoru k přerušení běhu promlčecí doby a proč tedy výkon trestu není promlčený. Byť tedy krajský soud nerozhodl formou, kterou předepisuje zákon, ale (a) jelikož materiálně detailně rozebral své důvody, na základě kterých se domnívá, že nedošlo k promlčení výkonu trestu, (b) protože krajský soud věcně reagoval na námitky stěžovatele a odpověděl stěžovateli v přiměřené době, (c) protože i kdyby krajský soud rozhodl usnesením, tak by proti němu stěžovatel nemohl podat stížnost, a (d) jelikož stěžovatel v případě nesouhlasu s názorem krajského soudu může podat další návrh na rozhodnutí o promlčení výkonu trestu, ve kterém by mohl polemizovat s názory krajského soudu, přičemž o takovém návrhu by krajský soud musel rozhodnout formou usnesení, Ústavní soud neshledal, že by porušení práv stěžovatele spočívající v rozhodnutí nevhodnou procesní formou dosáhlo ústavně relevantní míry, která by znamenala porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
25. Ústavní soud se dále věnoval i námitkám stěžovatele týkajícím se promlčení výkonu trestu. Promlčení výkonu trestu má mimo jiné za účel, aby se trest nestal jen "holou represí postrádající přínos jak pro odsouzeného, tak i pro společnost samotnou" [nález sp. zn. IV. ÚS 144/05 ze dne 29. 8. 2005 (N 166/38 SbNU 327); nález sp. zn. II. ÚS 1511/18 ze dne 11. 6. 2019, bod 34], a i proto úkon způsobující přerušení promlčecí doby nesmí být pouhým formálním úkonem (usnesení II. ÚS 2699/08 ze dne 29. 3. 2012; nález sp. zn. II. ÚS 1511/18 ze dne 11. 6. 2019, bod 34). Pokud však "soud požaduje od policejního orgánu faktické kroky, které mají zajistit naplnění příkazu, případně sám iniciuje policejní orgán k takovým postupům, a policejní orgán je, byť neúspěšně, realizuje, lze i takové urgence považovat za opatření soudu směřující k výkonu trestu ve smyslu §94 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku" (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 30/2011 ze dne 1. 12. 2011, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012 pod č. 2).
26. Krajský soud mezi okamžikem nabytí právní moci a návrhem stěžovatele činil mnohá opatření, kterými se snažil zajistit, aby stěžovatel vykonal trest odnětí svobody, což dokládá množství žádostí a vyjádření obsažených ve spisu 48 T 1/2004 na č. listu 171 - 412. Jedná se o zjišťování zpráv z místa pobytu, pravidelné dotazy na policejní orgán, zjišťování, zda stěžovatel neplatí zdravotní pojištění, zda se nedopustil přestupku v dopravě, zda nebyl veden v registru uchazečů o zaměstnání či zda nevybíral prostředky ze svého bankovního účtu. Tyto úkony dosvědčují, že krajský soud se snažil činit úkony směřující k provedení faktických kroků vztahujících se přímo k osobě stěžovatele, které nebyly činěny pouze formálně. Zmíněné úkony jako celek samy o sobě obstojí jako opatření směřující k výkonu trestu, v důsledku kterých bylo přerušeno promlčení. Jiná závěr, požadovaný stěžovatelem, zejména provádění úkonů směřujících k vyhledání stěžovatele soudem samotným (tedy aniž by se soud dotazoval jiných státních orgánů a organizací) je jen těžko představitelný v okamžiku, kdy soudní moc nedisponuje vlastní organizací, která by jí umožňovala vyhledávat odsouzené, kteří nezačali vykonávat uložené tresty. Soudy se proto musí spoléhat na jiné organizace, přičemž v projednávaném případě je zřejmé, že soud tak nečinil jen formálně, ale že využíval nejrůznějších způsobů, jak získat informace o výskytu stěžovatele.
27. Nad rámec tohoto Ústavní soud neshledal jako důvodnou ani námitku stěžovatele, že krajský soud považoval za opatření směřující k výkonu trestu i vydání evropského zatýkacího rozkazu a žádost o provedení opatření nezbytných pro vyžádání stěžovatele z cizího státu, jelikož tyto instituty netvořily součást právního řádu v době stěžovatelova odsouzení. Jejich aplikace na stěžovatele by dle něj odporoval zákazu retroaktivity. Trestní zákon však v době odsouzení stěžovatele pouze obecně zmiňoval, že promlčení výkonu trestu se přerušuje, učiní-li soud opatření směřující k výkonu trestu, o jehož promlčení jde [§68 odst. 3 písm. a)]. Trestní zákon tedy nijak nedefinoval tato opatření, která i odborná literatura vyjmenovávala jen demonstrativně (srov. PÚRY, F. In ŠÁMAL, P., PÚRY, F. a RIZMAN, S. Trestní zákon. 6. vydání. Praha: 2004, §68, K odst. 3, bod 2). Pokud jsou realizována opatření směřující k výkonu trestu využívající institutů, které byly zákonodárcem přijaté až po začátku běhu promlčecí doby, a zejména pokud zákonodárce tato opatření taxativně nevyjmenovává, nejedná se o porušení zákazu retroaktivity, způsobí-li nově přijatá opatření přerušení promlčení výkonu trestu.
28. Ústavní soud nevyhověl ani žádosti stěžovatele, aby v případě, že shledá důvodným stěžovatelem prosazovaný výklad promlčení jeho trestu, nařídil obecným soudům zrušit nařízení výkonu trestu odnětí svobody, evropský zatýkací rozkaz a žádost o provedení opatření nezbytných pro vyžádání osoby z cizího státu. I pokud by však Ústavní soud stěžovateli vyhověl v otázce promlčení výkonu trestu, tuto povinnost by obecným soudům uložit nemohl, jelikož takový postup by vyplýval ze samotného rozhodnutí o promlčení výkonu trestu podle §350k trestního řádu: Pokud by došlo k promlčení výkonu trestu, obecné soudy samy by zajistily např. odvolání evropského zatýkacího rozkazu. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že je na místě vyhovět stěžovateli v souvislosti s promlčením výkonu trestu, obecné soudy nebudou povinné na takové rozhodnutí reagovat způsoby, které stěžovatel požadoval.
29. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu