ECLI:CZ:US:2021:4.US.2973.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2973/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Habersbergera, zastoupeného JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem, sídlem Malé náměstí 124/15, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2021 č. j. 30 Cdo 3386/2020-371, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2020 č. j. 15 Co 427/2019-307 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. září 2018 č. j. 18 C 120/2015-230, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol") a v čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 18 C 120/2015 se podává, že stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 154 000 000 Kč s příslušenstvím jako kompenzace za újmu na právu vlastnit majetek, která mu měla být způsobena tím, že stát (Pozemkový fond) vydal restituentovi Karlu Eugenu Czerninovi zemědělské pozemky, na kterých měl stěžovatel hospodařit jako nabyvatel farmy Dvorce získané na základě privatizačního projektu. Tím podle stěžovatele byla znehodnocena jeho investice do farmy Dvorce. Obvodní soud napadeným rozsudkem stěžovatelovou žalobu zamítl. Dokazováním zjistil, že na základě privatizačního projektu schváleného dne 24. 3. 1993 byla uzavřena dne 24. 6. 1996 smlouva, na jejímž základě stěžovatel nabyl farmu Dvorce. Nenabyl však přiléhající zemědělské pozemky, s nimiž se v privatizačním projektu počítalo, že budou přenechány do nájmu, příp. později prodány. Stěžovatel měl pozemky pronajaty od Pozemkového fondu České republiky (dále jen "Pozemkový fond"). Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 5. 2012 č. j. 6 C 299/2003-667, který nabyl právní moci dne 22. 6. 2012 (dále jen "restituční rozsudek"), bylo určeno, že K. E. Czernin je vlastníkem dotčených pozemků. Podle obvodního soudu stěžovateli nesvědčilo legitimní očekávání nabytí majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu. V řízení sice bylo prokázáno očekávání přijetí zákonné úpravy, podle níž by bylo možno privatizovat zemědělskou půdu, takové očekávání je však nedostatečné. V době schválení privatizačního projektu, ani v době uzavření smlouvy o převodu privatizovaného majetku neexistovala právní úprava, která by převod zemědělské půdy umožňovala. Očekával-li stěžovatel v uvedené době její přijetí, šlo podle obvodního soudu o jeho podnikatelské riziko. Stěžovatel netvrdil ani neprokázal, že by se mu stát (Pozemkový fond) smluvně zavázal pozemky převést. Pozemkový fond pozemky stěžovateli pronajímal, v nájemních smlouvách stěžovatel výslovně prohlásil, že je srozuměn s tím, že pronajímatel může pozemky převést na třetí osoby. Legitimní očekávání nezaložil ani §17 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, na který poukázal stěžovatel, protože v něm není stanovena povinnost státu (Pozemkového fondu) pozemek převést, nýbrž pouhá možnost tak učinit. Stěžovatel tak neměl legitimní očekávání nabytí majetku. Jeho nárok není oprávněný ani podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Restituční rozsudek nebyl zrušen, přitom náhrada škody podle zákona č. 82/1998 Sb. je podmíněna zrušením rozhodnutí pro nezákonnost.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé, když se ztotožnil s posouzením obvodního soudu.
4. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením. V jeho odůvodnění uvedl, že privatizační projekt představuje pouze přípravnou fázi privatizace, která se následně realizuje právně závaznými formami (typicky kupní smlouvou). Samotný privatizační projekt, podle něhož stěžovatel předpokládal nájem, případně pozdější odkoupení zemědělských pozemků, nemůže založit legitimní očekávání nabytí majetku. Zemědělská půda byla stěžovateli pronajata a nájemní smlouva (sc. nájem) ze dne 8. 3. 2010 skončila uplynutím sjednané doby nájmu, tj. dnem 31. 12. 2013, nájemní smlouvu (sc. nájem) ze dne 31. 10. 2011 vypověděl K. E. Czernin jako nový vlastník pozemků. K aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. Nejvyšší soud uvedl, že stát neodpovídá za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že v privatizačním projektu byl deklarován jeho podnikatelský záměr vycházející z předpokladu nájmu, případně pozdějšího odkoupení státní půdy náležející k privatizovaným nemovitostem. Zemědělci, kteří na pozemcích hospodařili, měli přednostní právo na odkup těchto pozemků, avšak jemu nebyl odkup umožněn, neboť pozemky byly v restituci vydány K. E. Czerninovi, synovi Josefiny Czerninové. Prvotní pokus o restituci byl neúspěšný, neboť příslušné orgány dospěly k závěru, že Josefina Czerninová nebyla v době svého úmrtí československou občankou. Tento závěr byl později změněn rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy. Stěžovatel dané rozhodnutí považuje za rozporné se zákonem pro absenci pravomoci jej vydat. Pracovnice pražského magistrátu odpovědné za vydání tohoto rozhodnutí byly odsouzeny za trestný čin maření úkolu veřejného činitele. Na základě rozhodnutí o občanství vydal okresní soud restituční rozsudek ve prospěch K. E. Czernina, čímž stěžovatel ztratil možnost na pozemcích hospodařit.
6. Stěžovatel se dovolává čl. 1 Dodatkového protokolu a za chráněný majetek podle tohoto článku považuje svůj zemědělský podnik a zdůrazňuje, že majetkem ve smyslu Dodatkového protokolu může být i právo nájmu. Tvrdí, že měl legitimní očekávání nabytí majetku v podobě možnosti hospodařit na pozemcích, které náležely k farmě Dvorce, a to buď jako vlastník či alespoň jako nájemce. Vydáním pozemků v restituci se znehodnotil jeho zemědělský podnik, který pozbyl ekonomické opodstatnění. Jde o nelegitimní zásah, neboť do jeho práv bylo zasaženo za účelem restituce, která je podle něj nezákonná.
7. Nejvyšší soud se podle stěžovatele dopustil neústavní aplikace zákona č. 82/1998 Sb., když nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podmiňuje zrušením rozhodnutí pro nezákonnost. Stěžovatel neměl možnost domáhat se zrušení správního rozhodnutí o občanství Josefiny Czerninové ani restitučního rozsudku, neboť nebyl účastníkem řízení, v nichž byla tato rozhodnutí vydána. Tvrdí, že má hajitelné právo majetkové povahy chráněné Úmluvou, a namítá, že mu vnitrostátní právo v rozporu s čl. 13 Úmluvy nedává účinný opravný prostředek k jeho ochraně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele.
IV. A. K ochraně majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu
10. V posuzované věci nebylo porušeno stěžovatelovo právo na ochranu majetku zaručené v čl. 1 Dodatkového protokolu. Aby šlo o legitimní očekávání požívající právní ochrany, musí mít konkrétní podobu (nemůže jít o pouhou naději či záměr) a musí být založeno na ustanovení právního předpisu nebo právním aktem, jakým je třeba rozhodnutí soudu [rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Kopecký proti Slovensku ze dne 28. 9. 2004 č. 44912/98, §49]. Proto je třeba posoudit odděleně legitimní očekávání nabytí majetku jednak u vlastnického práva (body 11. až 13.), jednak u nájmu pozemků (body 14. až 16.).
11. Co se týče očekávání nabytí vlastnického práva k pozemkům, stěžovatel se dovolává zmínky v privatizačním projektu, že jeho podnikatelský záměr vychází z předpokladu nájmu, případně pozdějšího odkoupení státní půdy náležející k privatizovaným objektům. Skutečnost, že podnikatelský záměr (vycházející z předpokladu nájmu či odkupu pozemků) byl zmíněn v privatizačním projektu, nezakládá legitimní očekávání nabytí vlastnického práva. Jde totiž o pouhou naději či záměr druhou stranu právně nezavazující. Představa předpokládaného kupce, jak by mohla být podnikatelská činnost vykonávána, spadá pod podnikatelské riziko z pohledu, zda se tuto představu podaří nebo nepodaří naplnit. Jak zmínil Nejvyšší soud, privatizační projekt spadá do přípravné fáze procesu privatizace a až po dovršení této fáze se privatizace realizovala právně závaznými formami, např. kupní smlouvou [srov. též usnesení ze dne 18. 8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2033/20, bod 18. (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz/)]. Kupní smlouvou stěžovatel předmětné pozemky nenabyl. Stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje, že si byl vědom toho, že v době, kdy nabyl farmu Dvorce, právní předpisy upravující privatizaci neumožňovaly prodej zemědělské půdy při privatizaci. Naděje, že po uzavření uvedené kupní smlouvy budou přijaty právní předpisy umožňující prodej zemědělské půdy, je natolik nekonkrétní, že legitimní očekávání nabytí majetku nemůže založit. Legitimní očekávání lze odvozovat jen od ustanovení platného a účinného právního předpisu. V době, kdy stěžovatel uzavřel kupní smlouvu završující proces privatizace tu takový platný a účinný předpis nebyl, stěžovatel tudíž legitimní očekávání odkupu souvisejících zemědělských pozemků neměl.
12. Následně byl přijat zákon č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 95/1999 Sb.), který upravil možnost pozemky prodat (srov. v §7 dikci "může prodat zemědělské pozemky") vázanou na splnění stanovených podmínek, nikoli povinnost tak učinit. Pozemky k převodu podle §7 či §8 zákona č. 95/1999 Sb. vybíral Pozemkový fond. Šlo o výraz dispozičního práva vlastníka, jehož nelze obecně nutit, aby se proti své vůli zbavil vlastnictví konkrétního pozemku. Samotné přijetí zákona č. 95/1999 Sb. stěžovateli nemohlo založit legitimní očekávání, že mu skutečně budou prodány ty pozemky, které by si přál. Prodej pozemků podle §7 či §8 zákona č. 95/1999 Sb. byl procesem vázaným na řadu zákonných podmínek a stěžovatel ani netvrdí, že by u předmětných pozemků Pozemkový fond inicioval tento proces (oznámil záměr prodeje ve smyslu §7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb. či vyhlásil veřejnou soutěž podle §8 daného zákona), natož aby tvrdil, že tímto procesem úspěšně prošel, splnil všechny podmínky a dostal se tak do pozice, v níž by mu vzniklo právo na uzavření kupní smlouvy. Rovněž prodej pozemků vlastníkovi sousedních pozemků podle §6 zákona č. 95/1999 Sb. byl i při splnění vstupních podmínek na straně zájemce o koupi vázán na uvážení vlastníka (srov. slova "Pozemkový fond může zemědělský pozemek prodat"), a stěžovatel netvrdí, že by tyto podmínky splnil. Lze shrnout, že ani po přijetí zákona č. 95/1999 Sb. stěžovateli nevzniklo legitimní očekávání odkupu předmětných pozemků.
13. Ve shodě s obecnými soudy Ústavní soud poukazuje na ustanovení nájemních smluv, podle nichž nájemce (tj. stěžovatel) vzal na vědomí a byl srozuměn s tím, že nemovitosti, které byly předmětem nájemní smlouvy, může pronajímatel (tj. Pozemkový fond) převést na třetí osoby v souladu s jeho dispozičním oprávněním. Ústavní soud konstatuje, že závěr o tom, že stěžovateli nesvědčilo legitimní očekávání nabytí předmětných pozemků chráněné Dodatkovým protokolem, utvrzuje dané smluvní ustanovení. Dokládá, že stěžovatel si musel být dobře vědom, že o naložení s vlastnickým právem rozhodoval Pozemkový fond, který neměl žádnou povinnost stěžovateli předmětné pozemky prodat.
14. K významu nájmu lze uvést, že ESLP v minulosti v situacích, kdy byl nájem spojen s výkonem ekonomických aktivit nájemce, označil nájem za majetkový zájem, na nějž se vztahuje ochrana podle čl. 1 Dodatkového protokolu (srov. rozsudek ESLP ve věci Stretch proti Velké Británii ze dne 24. 6. 2003 č. 44277/98, §32 až 35; rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Bosphorus Hava Yollari Turizm ve Ticaret Anonim Şirketi proti Irsku ze dne 30. 6. 2005 č. 45036/98, §140; či rozsudek ESLP ve věci Di Marco proti Itálii ze dne 28. 4. 2011 č. 32521/05, §51 až 53). Podle ESLP čl. 1 Dodatkového protokolu chrání legitimní očekávání užívání majetku, které má nájemce na základě nájemní smlouvy po sjednanou dobu nájemního vztahu (srov. zmíněný rozsudek ve věci Di Marco proti Itálii, §51) a chrání rovněž legitimní očekávání prodloužení nájemního vztahu (srov. zmíněný rozsudek ve věci Stretch proti Velké Británii, §35).
15. Pozemkový fond se stěžovatelem uzavřel nájemní smlouvy, a jak zjistil obvodní soud, nájem pozemků trval nepřetržitě od 1. 7. 1993. Naposledy byly k pozemkům uzavřeny nájemní smlouvy ze dne 8. 3. 2010 a ze dne 31. 10. 2011. První smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 31. 12. 2013, proto skončení nájmu uplynutím sjednané doby nemůže představovat porušení čl. 1 Dodatkového protokolu. Nájemní vztah založený druhou nájemní smlouvou, podle níž byl sjednán na dobu neurčitou, skončil výpovědí, jak uvedl stěžovatel ve svém podání ze dne 4. 5. 2016 (č. l. 35 spisu obvodního soudu). Podle obecné úpravy v §677 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, bylo možné nájemní vztah sjednaný na dobu neurčitou ukončit výpovědí. V čl. IV. nájemní smlouvy ze dne 31. 10. 2011 stěžovatel s pronajímatelem pamatovali na možnost skončení nájmu výpovědí a pro tento účel sjednali měsíční výpovědní dobu, jak umožňoval §678 občanského zákoníku. Možnost ukončení nájemního vztahu sjednaného na dobu neurčitou jeho výpovědí byla od počátku součástí smluvních ujednání. Skončení nájemního vztahu výpovědí proto za těchto okolností nelze považovat za porušení čl. 1 Dodatkového protokolu.
16. Ani ze zmínky o podnikatelském záměru v privatizačním projektu nemohlo stěžovateli vzniknout legitimní očekávání, že by měl být nájemní vztah donekonečna obnovován či trvat neomezeně dlouho. Jak bylo výše uvedeno, zmínka o stěžovatelově podnikatelském záměru v privatizačním projektu nic nemění na tom, že takový podnikatelský záměr druhou stranu nezavazuje a že jeho (ne)naplnění je podnikatelské riziko. Legitimní očekávání prodlužování nájmu či jeho neomezené trvání nevyplývá ani z okolnosti, že předmětné pozemky byly v minulosti přenechány do nájmu. Naopak, ujednání nájmu na dobu určitou a úprava výpovědi v nájemní smlouvě uzavřené na dobu neurčitou byly jasnými známkami toho, že nájemní vztah může skončit.
17. Nedůvodně stěžovatel namítá porušení čl. 13 Úmluvy zaručujícího účinné prostředky nápravy porušení práv zaručených Úmluvou. Obecné soudy se věcí zabývaly meritorně. Neúspěch stěžovatele byl dán tím, že jeho požadavek neměl oporu v právu, nikoli tím, že by řízení před obecnými soudy nebyla účinným prostředkem ochrany práv.
IV. B. K náhradě škody za nezákonné rozhodnutí
18. Obecné soudy vyhodnotily stěžovatelův požadavek na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. jako neoprávněný, protože restituční rozsudek, jímž bylo rozhodnuto, že předmětné pozemky jsou vlastnictvím K. E. Czernina, nebyl zrušen. Nárok na náhradu škody je podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. podmíněn zrušením podkladového rozhodnutí pro nezákonnost.
19. V posuzované věci nedošlo k namítanému porušení čl. 36 odst. 3 Listiny, podle něhož každý má právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Ústavní soud nespatřuje neústavnost v tom, že v souladu s čl. 36 odst. 4 Listiny byla prováděcím zákonem (viz §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) stanovena podmínka, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, bylo-li pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Podmínka zrušení či změny rozhodnutí pro nezákonnost má svůj význam a nepříčí se podstatě a smyslu práva zaručeného v čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť brání tomu, aby se řízení o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím stalo paralelním prostředkem pro přezkum zákonnosti rozhodnutí. K přezkumu zákonnosti a ústavnosti rozhodnutí slouží soustava řádných a mimořádných opravných prostředků, systém dozorčích prostředků a prostředků projektovaných k ochraně subjektivního práva, které nepatří ani mezi opravné ani dozorčí prostředky (např. žaloba proti správnímu rozhodnutí ve správním soudnictví či ústavní stížnost). Zákonodárce naznal, že by z organizačního a kapacitního hlediska, jakož i z hlediska zachování právní jistoty, bylo neúnosné, aby vedle příslušných orgánů, které rozhodují o všech typech zmíněných právních prostředků, měly zákonnost či ústavnost rozhodnutí přezkoumávat rovněž civilní soudy v řízení o náhradě škody za nezákonné rozhodnutí. Měly-li by tak činit v řízení o náhradě škody, bylo by dále jen těžko možno zajistit sjednocující mechanismus, který by zajistil, aby civilní soudy a další příslušné orgány posuzovaly jednotně zákonnost podkladových rozhodnutí. Důsledek §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. spočívá v tom, že dotčené osoby musí nejprve mimořádnými opravnými prostředky či jinými právními prostředky dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí či řádnými opravnými prostředky dosáhnout zrušení nepravomocného rozhodnutí vykonatelného bez ohledu na právní moc a až posléze se mohou obrátit na civilní soud s nárokem na náhradu škody způsobené zrušeným rozhodnutím, neplnil-li škůdce dobrovolně. Podmínění náhrady škody tím, že podkladové rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno či změněno, zjednodušuje, zrychluje a zpřehledňuje řízení o náhradě škody, neboť civilní soud v řízení o náhradě škody zákonnost podkladového rozhodnutí nepřezkoumává v situaci, kdy takový přezkum, jež může iniciovat dotčená osoba svým návrhem, byl svěřen celé řadě jiných orgánů. Dále vede dané ustanovení k tomu, aby uplatněním řádných opravných prostředků dotčené osoby dosáhly případně zrušení či změny nepravomocného rozhodnutí, a tím u těch rozhodnutí, která nejsou vykonatelná bez ohledu na právní moc, předešly vzniku škody. Ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud považuje za ustanovení, které plní legitimní funkci, ale zároveň nesměřuje proti smyslu a podstatě práva zaručeného v čl. 36 odst. 3 Listiny.
20. Ústavní soud sice v minulosti pro výjimečné případy dovodil z čl. 36 odst. 3 Listiny možnost prolomení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (či jeho teleologickou redukci), tj. ve výjimečných případech připustil, že základního práva na náhradu škody nezákonným rozhodnutím se lze vůči státu domáhat i když nedošlo ke zrušení původního rozhodnutí pro nezákonnost [srov. nález ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1774/08 (N 155/54 SbNU 17); nález ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. III. ÚS 2201/10 (N 53/69 SbNU 73), bod 17.; nález ze dne 13. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 1534/18 (N 113/94 SbNU 346), bod 28.; či nález ze dne 3. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 3516/20, body 37. a 38.]. Jde ovšem o judikaturu, která se vztahuje - a to je třeba zdůraznit - na výjimečné případy charakterizovanými specifickými okolnostmi, např. nedošlo-li ke změně či zrušení původního rozhodnutí, ale jeho nezákonnost byla konstatována v jiném rozhodnutí státního orgánu, poškozený ji nezavinil a jde o takový případ, kdy trvání na podmínce zrušení rozhodnutí pro nezákonnost by vyznělo natolik formalisticky, že by se dostalo do rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny (viz zmíněný nález sp. zn. II. ÚS 3516/20, body 38. a 39.).
21. Posuzovaná věc nepředstavuje takový výjimečný případ, aby bylo namístě odhlédnout od podmínky zrušení či změny rozhodnutí pro nezákonnost v §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Podle stěžovatele se tato podmínka na něj nemůže uplatnit, neboť neměl k dispozici procesní prostředky, s jejichž pomocí by mohl dosáhnout zrušení restitučního rozsudku či správního rozhodnutí o občanství Josefiny Czerninové. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel nebyl účastníkem řízení, v němž byl vydán restituční rozsudek, ani správního řízení o občanství Josefiny Czerninové, protože se tato řízení přímo netýkala jeho práv ani povinností. Samo o sobě se totiž rozhodnutí o občanství třetí osoby stěžovatele nedotýká. Stěžovatel nebyl veden jako vlastník pozemků, kterých se týkal restituční rozsudek, neměl ani legitimní očekávání jejich nabytí od Pozemkového fondu (body 11. až 13.), přímo se tak jeho práv nemohl dotknout výsledek restitučního sporu K. E. Czernina a státu. Důsledkem restitučního rozsudku byla skutečnost, že jako pronajímatel vůči stěžovateli vystupoval místo Pozemkového fondu jiný subjekt (tj. K. E. Czernin). Jak vyložil Nejvyšší soud, podle §680 odst. 2 občanského zákoníku, na nabyvatele vlastnického práva přecházejí práva a povinnosti pronajímatele z nájemního vztahu přímo ze zákona. Nabyvatel vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy. Restituční rozsudek tudíž neměl přímý a nezprostředkovaný dopad ani na stěžovatelovo postavení jako nájemce. Případné navazující rozhodnutí nového nabyvatele o způsobu výkonu jeho vlastnického práva k předmětným pozemkům nelze vnímat za nezprostředkovaný důsledek restitučního rozsudku (předmětem restitučního rozsudku bylo rozhodnutí sporu toliko o tom, komu náleží vlastnického právo). Má-li stěžovatel za to, že nový vlastník porušuje jeho práva, může se proti jeho konkrétnímu jednání či opomenutí domáhat soudní ochrany v samostatném řízení, což nic nemění na tom, že přímo a nezprostředkovaně se restituční rozsudek stěžovatelových práv a povinností netýkal.
22. Protože restituční rozsudek ani správní rozhodnutí o občanství nejsou rozhodnutími, která by se přímo týkala stěžovatelových práv, nemohl stěžovatel proti těmto rozhodnutím využít procesní prostředky ochrany, v čemž ovšem žádnou neústavnost Ústavní soud nespatřuje. V posuzované věci tak stěžovatel požadoval náhradu škody za rozhodnutí, která se jeho práv či povinností přímo a ani zprostředkovaně netýkala. V čl. 36 odst. 3 Listiny nelze nalézt oporu pro vyhovění požadavku náhrady takové škody. Rubem okolnosti, že šlo o rozhodnutí, která se jeho práv či povinností přímo a ani zprostředkovaně netýkala, bylo to, že mu procesní předpisy neumožnily zahájit řízení, kde by mohla být zrušena. Tím, že za takové situace obecné soudy trvaly na podmínce zrušení rozhodnutí pro nezákonnost stanovené v §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., stěžovatelova základní práva neporušily.
V.
Závěr
23. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu