ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3386.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3386/2020-371
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce P. H., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 124, proti žalované České republice - Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 154 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 120/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2020, č. j. 15 Co 427/2019-307, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 154 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady újmy spočívající ve znehodnocení majetku (znemožnění v pokračování realizace podnikatelského záměru a v důsledku toho i zmaření vynaložených investic) žalobce v důsledku zásahu do jeho pokojného užívání. Žalobce nabyl na základě schváleného privatizačního projektu a smlouvy č. 3170/94 farmu Dvorce. Privatizační projekt byl schválen dne 24. 3. 1993, smlouva o převodu privatizovaného majetku byla s žalobcem uzavřena dne 24. 6. 1996. Žalobce nenabyl přináležející zemědělské pozemky, proto se v privatizačním projektu počítalo s jejich nájmem, případně pozdějším odkoupením. Žalobce byl nájemcem zemědělských pozemků naposledy na základě nájemní smlouvy ze dne 8. 3. 2010, č. 41N10/17, uzavřené na dobu určitou (od 9. 3. 2010 do 31. 12. 2013), a dále na základě nájemní smlouvy ze dne 31. 10. 2011, č. 172N11/17, uzavřené na dobu neurčitou (od 1. 11. 2011). V čl. VII obou smluv bylo výslovně uvedeno, že žalobce je srozuměn s tím, že předmět nájmu může být pronajímatelem převeden na třetí osobu v souladu s jeho dispozičním oprávněním. Rozsudkem ze dne 16. 5. 2012, č. j. 6 C 299/2003- 513, Okresní soud v Jindřichově Hradci rozhodl o určení, že K. E. C. je vlastníkem pozemků uvedených ve výroku I rozsudku v k. ú. XY. Rozsudek nabyl právní moci dne 22. 6. 2012. Žaloba na obnovu řízení byla zamítnuta usnesením Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 24. 3. 2015, č. j. 6 C 299/2003-667, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 2016, č. j. 8 Co 1099/2015-860, 22 Co 1488/2016. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových proti výše uvedenému usnesení nepodal dovolání. Proti I. O. a M. S. bylo zahájeno trestní stíhání v souvislosti s jejich rozhodnutím o nabytí státního občanství J. C. Trestní stíhání bylo následně zastaveno, avšak Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1434/2015, rozhodl o zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 67 To 231/2015, a jemu předcházejícího usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 3 T 40/2015. Poté bylo trestní stíhání opět zastaveno, přičemž Nejvyšší soud opět usnesením ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 3 Tdo 39/2018, rozhodl o zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 67 To 224/2017, a jemu předcházejícího usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 3 T 40/2015. Svědci J.M., Z. Z. a V. M. shodně vypověděli, že se předpokládalo přijetí právní úpravy, na jejímž základě bude umožněna též privatizace zemědělské půdy, která nemohla být privatizována.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2018, č. j. 18 C 120/2015-230, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 154 000 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši, jež bude stanovena v písemném vyhotovení rozsudku (výrok II), a konečně uložil žalobci povinnost zaplatit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve výši 3 140 000 Kč (výrok III).
Usnesením ze dne 13. 11. 2018, č. j. 18 C 120/2015-241, opravil soud prvního stupně rozsudek ze dne 25. 9. 2018, č. j. 18 C 120/2015-230, tak, že správně zní: „Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 4 800 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku“.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce a žalované napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ze dne 13. 11. 2018, č. j. 18 C 120/2015-241, ve výroku I a II potvrdil, ve výroku III ho změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši 62 800 Kč, jinak tento výrok rovněž potvrdil, uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč a zastavil odvolací řízení o odvolání žalované.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé, jímž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, a v návaznosti na to v části výroku rozsudku odvolacího soudu, která je vůči výroku o věci samé akcesorická, včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Pro řešení otázky, zda k založení legitimního očekávání, jakožto specifického majetkového zájmu, který spadá pod ochranu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a tedy součást pojmu majetek (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2707/18, odst. 41), vztahujícímu se k užívání majetku nabytému v rámci velké privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“) postačuje obsah privatizačního projektu a rozhodnutí o jeho schválení vládou, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dovolací soud rovněž neshledal důvod se od této ustálené rozhodovací praxe odchýlit.
Privatizační projekt je dokumentem určujícím rozsah privatizovaného majetku, jenž podléhá schválení příslušným státním orgánem podle §10 zákona č. 92/1991 Sb. To vyplývá zejména z §6 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., jenž za privatizovaný majetek považuje výslovně majetek vymezený v privatizačním projektu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1818/2008; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Rozhodnutí o schválení privatizačního projektu, resp. rozhodnutí o privatizaci, byť vydané vládou České republiky, nezakládá závazkový právní vztah; k tomu dochází teprve převodem vlastnického práva k privatizovanému majetku, ať již kupní smlouvou, uzavřenou i ve veřejné dražbě, popř. vkladem do akciové společnosti ve smyslu §14 zákona č. 92/1991 Sb. Privatizační projekt představuje pouze přípravnou fázi v procesu privatizace a teprve na jeho základě se privatizace realizuje právně závaznými formami. Avšak ani to neodporuje závěru, že privatizační projekt má zcela zásadní význam při určení rozsahu privatizovaného majetku a že nelze v rámci privatizace převést jiný majetek než ten, který je v něm vymezen (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1239/2006). K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v usnesení ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5070/2015 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2567/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), a dále např. v rozsudku ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2858/2010, v němž zdůraznil, že schválený privatizační projekt není právním důvodem nabytí privatizovaného majetku; způsob prodeje privatizovaného majetku určuje §14 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. Jsou jimi smlouva uzavřená s kupujícím nebo veřejná dražba a těmito způsoby dochází k převodu privatizovaného majetku na nabyvatele. Z uvedeného je tak zřejmé, že pouhý privatizační projekt, podle něhož žalobce v rámci podnikatelského záměru předpokládal nájem, případně pozdější odkoupení státní půdy náležející k těmto objektům, byť schválený vládou České republiky, nemohl dovolateli založit legitimní očekávání spočívající v nájmu a následném získání pronajatých pozemků do jeho vlastnictví.
Pokud dovolatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09, a ze dne 15. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2707/18, je třeba poukázat na to, že v uvedených případech byly řešeny situace, kdy stát postupoval při privatizaci majetku v rozporu s §3 zákona č. 92/1991 Sb., což však není případ dovolatele.
Z privatizačního projektu v řešené věci je zřejmé, že žalobce měl na jeho základě získat do svého vlastnictví farmu Dvorce a přilehlá zemědělská půda, kterou nebylo v té době možné privatizovat, mu měla být pronajata. Na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 24. 6. 1996, č. 3170/94, byla mezi Pozemkovým fondem České republiky a žalobcem uzavřena smlouva o prodeji podniku (části podniku), kterou byla na žalobce převedena farma Dvorce. Nájemními smlouvami ze dne 8. 3. 2010, č. 41N10/17 (od 9. 3. 2010 do 31. 12. 2013), a ze dne 31. 10. 2011, č. 172N11/17 (od 1. 11. 2011 na dobu neurčitou), byly žalobci přenechány do užívání nemovitosti uvedené v přílohách předmětných smluv, přičemž obě smlouvy obsahovaly ustanovení, podle něhož nájemce bere na vědomí a je srozuměn s tím, že nemovitosti, které jsou předmětem nájmu dle této smlouvy, mohou být pronajímatelem převedeny na třetí osoby v souladu s jeho dispozičním oprávněním. Žádná z nájemních smluv navíc neobsahovala ustanovení, jímž by účastníci sjednali předkupní právo pro žalobce, jakmile to právní úprava umožní. Nájemní smlouva ze dne 8. 3. 2010, č. 41N10/17, skončila uplynutím sjednané doby nájmu, tj. dnem 31. 12. 2013, nájemní smlouva ze dne 31. 10. 2011, č. 172N11/17, byla vypovězena K. E. C.
V této souvislosti je třeba poukázat na skutečnost, že nájemní vztah změnou vlastníka pronajaté věci nezaniká. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 31. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 863/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod pořadovým číslem 84, uvedl, že ustanovení §680 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) upravuje zvláštní případ právního nástupnictví (sukcese), s nímž je spojen ten důsledek, že na nabyvatele přecházejí práva a povinnosti pronajímatele z nájemního vztahu přímo ze zákona (ex lege), nastane-li skutečnost, s níž zákon uvedený důsledek spojuje – tj. nabytí vlastnického práva k pronajaté věci. Nabyvatel vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající ze zákona, resp. z nájemní smlouvy, s výjimkou těch práv a povinností, která mají samostatný právní režim daný právním důvodem jejich vzniku (např. peněžité pohledávky a dluhy pronajímatele vzniklé za trvání původního nájemního vztahu). Smyslem ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. je zajistit kontinuitu nájemního vztahu na straně pronajímatele. Poskytuje tak nájemci právní ochranu v situaci, kterou nemohl (svým projevem vůle) ovlivnit, jak tomu nasvědčuje i úprava možnosti výpovědi z nájemního vztahu při změně vlastnictví k pronajaté věci (srov. §680 odst. 2, odst. 3 obč. zák.). Toto právní nástupnictví se týká práv a povinností typických pro nájemní vztah, tedy těch, jež tvoří jeho pojmové znaky (srov. §663 obč. zák.). Se vstupem nabyvatele do nájemního vztahu proto nemůže být spojen ten důsledek, že by na něho přešel takový závazek jeho právního předchůdce, který uvedený rámec přesahuje, např. závazek strpět změnu podstaty věci (její části), která je předmětem nájemního vztahu.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka, zda v projednávané věci nepředstavuje trvání na podmínce zrušení nezákonného rozhodnutí, z něhož měla vzniknout škoda ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, porušení ústavně zaručeného základního práva na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, nebo ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Tento závěr je rovněž potvrzován judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3622/12, ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 541/08, nebo ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1015/10). Ze zákona nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno. Neexistuje tedy zákonný podklad pro to, aby byla žalobci přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí, proti němuž brojí, nebylo zrušeno či změněno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009).
Dovozuje-li dovolatel odpovědnost státu za škodu přímo z ústavních předpisů (čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005, z jehož odůvodnění jednoznačně vyplývá, že ustanovení Listiny nezakládají přímý nárok na náhradu škody. Ustanovení čl. 36 Listiny nestanoví přímé hmotněprávní nároky poškozeného proti odpovědnému subjektu a v tomto směru jeho odstavec 4 výslovně odkazuje na zákonnou úpravu, která ve zvláštním zákoně, jímž je v daném případě zákon č. 82/1998 Sb., stanoví předpoklady, za nichž má každý právo na náhradu škody. Nejsou-li tyto předpoklady splněny, nelze nad rámec tohoto zvláštního zákona odškodnění přiznat. Ostatně i Ústavní soud v usnesení ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. III. ÚS 152/05, vyslovil, že kromě nároků upravených ve zvláštním zákoně (tehdy zákon č. 58/1969 Sb.) soud nemůže žádné další nároky konstituovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3113/2005, nebo ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 811/2006).
Vzhledem k uvedeným závěrům nemohlo být zasaženo ani do ústavně zaručených základních práv dovolatele představovaných čl. 11 Listiny, čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a 2, §142 odst. 1 a §146 odst. 2 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 8. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu