ECLI:CZ:US:2021:4.US.2993.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2993/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Ljuby Fiľové, zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, sídlem Údolní 222/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2021 č. j. 22 Cdo 1058/2021-296, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. listopadu 2020 č. j. 70 Co 32/2020-271 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. června 2019 č. j. 31 C 209/2017-210 ve znění opravného usnesením Městského soudu v Brně ze dne 24. října 2019 č. j. 31 C 209/2017-221, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vysokého učení technického v Brně, sídlem Antonínská 548/1, Brno, obchodní společnosti SULMENS, s. r. o., sídlem Černická 169, Zvole, obchodní společnosti KPV REALITY BRNO, s. r. o., sídlem Rudolfovská třída 202/88, České Budějovice, a Zdeňky Trojanové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka a čtvrtá vedlejší účastnice (dále i jen "žalobkyně") jako oprávněné osoby žádaly o vydání níže uvedených pozemků v restituci. Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad v Brně (dále jen "pozemkový úřad"), rozhodnutím ze dne 14. 6. 2011 č. j. 2232/92/8-RNP rozhodlo, že předmětné pozemky nelze vydat, přestože přešly na stát kupními smlouvami uzavřenými právními předchůdci žalobkyní v tísni za nápadně nevýhodných podmínek [viz §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb.")]. Protože však jsou části pozemků PK X1 a PK X2 zastavěny, případně jde o plochu se stavbou bezprostředně související a k jejímu provozu nezbytně nutnou, nelze předmětnou část pozemků vydat podle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Stěžovatelka a čtvrtá vedlejší účastnice se pak domáhaly nahrazení tohoto rozhodnutí správního orgánu rozhodnutím soudu podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále "o. s. ř.").
3. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 11. 2. 2015 č. j. 61 C 138/2011-60 rozhodl, že stěžovatelka a čtvrtá vedlejší účastnice jsou vlastníky každá ideální 1/3 pozemku p. č. PK X1 v k. ú. Královo Pole, které odpovídají částem pozemků p. č. KN X3, X4, X5 v k. ú. Medlánky a dále částí pozemku p. č. PK 622/2 v k. ú. Královo Pole, odpovídající nyní částem pozemků p. č. KN X6, X7, X8, X9, X10, X11, X12 v k. ú. Medlánky, kdy tento rozsudek v dotčeném rozsahu nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Brně ze dne 14. 6. 2011 č. j. 113187/2011-MZE-130754 2232/92/8-RNP (výrok II.). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl (výrok I.). Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město, rozhodnutím ze dne 5. 2. 2016 č. j. V-356/2016-702-2 návrh stěžovatelky a čtvrté vedlejší účastnice na vklad vlastnického práva k výše uvedeným pozemkům na základě rozsudku městského soudu ze dne 11. 2. 2015 č. j. 61 C 138/2011-60 zamítl s odůvodněním, že z rozsudku není patrné, o které části tam uvedených pozemků jde. Vklad je navržen k celému pozemku p. č. X6, ale podle rozsudku je vlastnictví určeno jen k jeho části, ale není patrno, ke které jeho části. Stěžovatelka a čtvrtá vedlejší účastnice poté žalovaly osoby, evidované v katastru nemovitostí jako vlastníci pozemků, o jejichž části jde, o určení, že jsou vlastníky každá ideální 1/3 pozemků vymezených v žalobě.
4. Napadeným rozsudkem Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") zamítl návrh stěžovatelky a čtvrté vedlejší účastnice, aby vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi jako prvnímu žalovanému bylo určeno, že stěžovatelka a čtvrtá vedlejší účastnice jsou vlastníky každá ideální 1/3 pozemku p. č. KN X13, ostatní plocha, jiná plocha o výměře 102 m2, představující část pozemku p. č. KN X7 označenou písmenem b) a část pozemku p. č. KN X8 označenou písmenem a), v k. ú. Medlánky, a pozemku p. č. KN X12 ostatní plocha, jiná plocha o výměře 1773 m2, představující část pozemku p. č. KN X11 v k. ú. Medlánky, obě odpovídající části pozemku dříve označeného jako p. č. PK X2 v k. ú. Královo Pole (výrok I.), zamítl návrh stěžovatelky a čtvrté vedlejší účastnice, aby bylo vůči druhé vedlejší účastníci jako druhé žalované určeno, že stěžovatelka a čtvrtá vedlejší účastnice jsou vlastníky každá ideální 1/3 pozemku p. č. KN X14, ostatní plocha, jiná plocha o výměře 563 m2, představující část pozemku p. č. KN X15, zapsanou na LV č. X16 pro obec Brno, v k. ú. Medlánky, odpovídající části pozemku dříve označeného jako p. č. PK X2 v k. ú. Královo Pole (výrok II.), zamítl návrh stěžovatelky a čtvrté vedlejší účastnice, aby bylo vůči třetí vedlejší účastnici jako třetí žalované určeno, že stěžovatelka a čtvrtá vedlejší účastnice jsou vlastníky každá ideální 1/3 pozemku p. č. KN X17, ostatní plocha, manipulační plocha o výměře 1121 m2, představující část pozemku p. č. KN X3, zapsaného na LV č. X18 v k. ú. Medlánky, pozemku p. č. KN X19 ostatní plocha, manipulační plocha o výměře 524 m2, představující část pozemku p. č. KN X4, v k. ú. Medlánky, pozemku p. č. KN X20, zastavěná plocha, o výměře 372 m2, představující část pozemku p. č. KN X21 v k. ú. Medlánky, všechny odpovídající části pozemku dříve označeného jako p. č. PK X1 v k. ú. Královo Pole (výrok III.). Výroky IV. až VI. městský soud rozhodl o nákladech řízení. Při řešení střetu vlastnického práva stěžovatelky a čtvrté vedlejší účastnice a vlastnického práva prvního vedlejšího účastníka dospěl městský soud k závěru, že s ohledem na dosavadní využití předmětných pozemků je nereálné, aby stěžovatelka a čtvrtá vedlejší účastnice mohly v plném rozsahu realizovat své vlastnické právo, neboť pozemky jsou funkčně provázány s budovami a pozemky, které náleží do oploceného areálu prvního vedlejšího účastníka. U druhé vedlejší účastnice dospěl soud k závěru, že její právní předchůdkyně obchodní společnost PLASMACENTRUM, spol. s r. o., nabyla tento pozemek do vlastnictví před uplatněním restitučního nároku stěžovatelky a čtvrté vedlejší účastnice, a proto na tuto situaci nelze aplikovat blokační paragraf. Při řešení střetu vlastnického práva stěžovatelky a čtvrté vedlejší účastnice a vlastnického práva druhé vedlejší účastnice dospěl městský soud k závěru, že druhá vedlejší účastnice předmětný pozemek užívá, pozemek je funkčně provázán s budovami a pozemky, které náleží do jí užívaného oploceného areálu. Ohledně třetí vedlejší účastnice městský soud dovodil, že předmětné pozemky se nachází v jejím areálu, kdy přístup k nim je realizován přes uzavřený areál branou a závorou. Třetí vedlejší účastnice je vlastníkem předmětných pozemků na základě smlouvy o převodu nemovitosti do základního kapitálu společnosti ze dne 19. 7. 2006, právní předchůdkyně třetí vedlejší účastnice obchodní společnost Winston International, a. s., nabyla tyto pozemky prohlášením vkladatele ze dne 21. 11. 1997 s právními účinky vkladu ke dni 2. 1. 1998. Městský soud dovodil, že námitka vydržení vznesená třetí vedlejší účastnicí, je důvodná. Přestože nabyla předmětné pozemky od nevlastníka, stejně jako její právní předchůdkyně, s ohledem na porušení blokačního paragrafu, je třetí vedlejší účastnice vlastníkem předmětných pozemků na základě vydržení. Střet vlastnických práv stěžovatelky a čtvrté vedlejší účastnice a vlastnického práva třetí vedlejší účastnice městský soud rozhodl v její prospěch, a to ze stejných důvodů jako u prvního vedlejšího účastníka.
5. Proti rozsudku městského soudu podaly stěžovatelka a čtvrtá vedlejší účastnice odvolání. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl rozsudek městského soudu ve výrocích I. až IV. potvrzen (výrok I.). Výroky II. až VI. bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového a odvolacího řízení. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí shodně s městským soudem poukázal na to, že mezi stranami bylo nesporné, že žádný z žalovaných vedlejších účastníků nebyl účastníkem restitučního řízení, a proto se v posuzovaném případě uplatní zásada, že konstitutivní rozsudek městského soudu ze dne 11. 2. 2015 č. j. 61 C 138/2011-60 se nemůže dotknout práv žalovaných vedlejších účastníků, neboť tito nebyli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno (§159a odst. 1 o. s. ř.). Krajský soud se nejprve zabýval tím, zda je výrok II. rozsudku městského soudu ze dne 11. 2. 2015 č. j. 61 C 138/2011-60 určitý, vykonatelný a způsobilý vkladu do katastru nemovitostí, neboť způsobilost ke vkladu je podmínkou jeho materiální vykonatelnosti. Krajský soud dospěl o určitosti a materiální vykonatelnosti rozsudku městského soudu ze dne 11. 2. 2015 č. j. 61 C 138/2011-60 ke stejnému závěru jako katastrální úřad. Z výroku tohoto rozsudku, z jeho odůvodnění, ani z obsahu spisu, není zřejmé, k jakým konkrétním částem pozemků žalovaných vedlejších účastníků mělo být vlastnické právo určeno. Rozhodnutí o určení vlastnictví k části pozemku (o vydání části pozemku) je neurčité tehdy, není-li zřejmé, o kterou konkrétní část pozemku jde, takové rozhodnutí nemůže vlastnictví založit. Nedostatek vykonatelnosti u konstitutivního rozhodnutí nutně vede k nenastoupení předpokládaného právotvorného účinku. Krajský soud dovodil, že vlastnické právo stěžovatelky a čtvrté vedlejší účastnice, které usilovaly o vydání pozemků, tedy na základě rozsudku městského soudu v řízení podle části páté o. s. ř., nevzniklo, a proto stěžovatelka a čtvrtá vedlejší účastnice nemají aktivní věcnou legitimaci k podání určovací žaloby podle §80 o. s. ř. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má totiž ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka a čtvrtá vedlejší účastnice nestaly na základě rozhodnutí soudu o vydání částí pozemků jejich vlastníky, nejsou nositeli vlastnického práva k částem pozemků a ani se jich otázka jejich vlastnictví nedotýká.
6. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka a čtvrtá vedlejší účastnice dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř., jako nepřípustné odmítnuto. V odůvodnění Nejvyšší soud konstatoval, že v posuzované věci stěžovatelka a čtvrtá vedlejší účastnice vymezily konkrétní důvod přípustnosti dovolání pouze odkazem na údajný rozpor napadeného rozhodnutí s nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 647/02 (N 120/34 SbNU 245); všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz. Jiné relevantní důvody přípustnosti dovolání neuvedly. Ústavní soud v uvedeném nálezu konstatoval, že "změněný okruh účastníků zakládá povinnost soudu znovu věc posoudit také z hlediska prokázaných tvrzení nových účastníků, avšak při současném respektu k předchozímu rozhodnutí o vztazích, v nichž noví účastníci jsou svého druhu nástupci původního účastníka řízení. Pokud soud takto nepostupuje, nelze jeho postup považovat za slučitelný se zásadami spravedlivého procesu, zejména pak s příkazem vnitřní nerozpornosti právního řádu". Nejvyšší soud k tomu uvedl, že problém spočívá v tom, že ve výroku rozsudku nebylo uvedeno, jaké části pozemků se týká, přičemž soudy nezpochybnily předchozí závěr o tom, že stěžovatelka a čtvrtá vedlejší účastnice jsou oprávněnými osobami, a tedy předchozí rozsudek respektovaly, a proto tvrzený rozpor s uvedeným nálezem neshledal. Výrok je i podle Nejvyššího soudu neurčitý a nemůže založit hmotněprávní důsledky - změnu vlastnického práva. Byly-li stěžovatelka a čtvrtá vedlejší účastnice přesvědčeny o opaku a domnívaly se, že rozsudek určitý je, měly využít možnost soudního přezkumu rozhodnutí katastrálního úřadu o zamítnutí návrhu na vklad (správně nahrazení rozhodnutí správního orgánu rozhodnutím soudu podle části páté o. s. ř.). To však neučinily, ačkoliv o této možnosti byly poučeny. Chybí jim tedy právní titul, od kterého vlastnictví dovozují. Tuto skutečnost přitom nemohou zhojit pozdějšími odkazy na to, čeho se restituce měla vlastně týkat. Nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud přisvědčil stěžovatelce a čtvrté vedlejší účastnici (byť v této části nijak nevymezily důvod přípustnosti dovolání), že soud se v tomto řízení neměl zabývat podmínkami pro vydání pozemků v restituci, tedy ani otázkou jejich zastavěnosti. V tomto řízení se měl zabývat jen tím, zda jejich vlastnické právo existuje, tj. zda bylo v restitučním řízení obnoveno. Nadbytečné úvahy o podmínkách pro vydání pozemků v restituci však nemohou nic změnit na věcné správnosti hlavního a postačujícího důvodu pro zamítnutí žaloby.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že v řízeních, ve kterých se domáhala restituce sporných pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., vydaly soudy dvě "kontradiktorní rozhodnutí". Jde o rozsudek městského soudu ze dne 11. 2. 2015 č. j. 61 C 138/2011-60, kterým bylo změněno rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 14. 6. 2011 č. j. 113187/2011-MZE-130754 2232/92/8-RNP a kterým bylo současně určeno, že stěžovatelka a čtvrtá vedlejší účastnice jsou spoluvlastníky každá ideální jedné třetiny ve výroku uvedených pozemků. Protože rozsudek městského soudu nebylo možno vložit do katastru nemovitostí, neboť nenavazoval na předchozí zápisy, musela stěžovatelka uplatnit svoje práva k těmto pozemkům další určovací žalobou, která byla soudy obou stupňů zamítnuta, přičemž krajský soud v napadeném rozsudku dovodil, že výrok rozsudku městského soudu ze dne 11. 2. 2015 č. j. 61 C 138/2011-60 je neurčitý, když z něho, ani z obsahu spisu, není zřejmé, k jakým konkrétním částem pozemků žalovaných vedlejších účastníků mělo být vlastnické právo určeno.
8. Stěžovatelka uvádí, že je pro ni z hlediska důvěry v soudní rozhodnutí nepřijatelná situace, kdy soud v jednom řízení rozsudkem určí, že je vlastnicí ideálních částí konkrétních nemovitostí a v jiném řízení soud odmítne tento rozsudek respektovat, přičemž ho fakticky přezkoumá a dojde k závěru, že je neurčitý, a tudíž nezakládá žádné účinky.
9. Podle stěžovatelky rozhodnutí soudů všech stupňů nejenže porušují její ústavní práva, ale navíc rozhodly-li soudy ve dvou různých řízeních o jejích právech protikladně, není taková situace v právním státě přijatelná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
13. V předmětné věci krajský soud postupoval ústavně konformním způsobem, když s přihlédnutím k zásadě zákazu překvapivého rozhodnutí a zásadě předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu účastníky řízení nejprve seznámil se svým názorem, že výrok rozsudku soudu městského soudu ze dne 11. 2. 2015 č. j. 61 C 138/2011-60, od něhož stěžovatelka a čtvrtá vedlejší účastnice odvozují aktivní legitimaci ve sporu, je neurčitý a materiálně nevykonatelný, v důsledku čehož nemohou být stěžovatelka a čtvrtá vedlejší účastnice aktivně legitimovány k podání žaloby. Městský soud se touto otázkou nezabýval. Stěžovatelka a čtvrtá vedlejší účastnice s tímto názorem nesouhlasily, rozhodnutí městského soudu považovaly za vykonatelné, neboť podle jejich názoru pozemky, o kterých soud rozhodl, jsou vymezeny jako průnik dvou evidencí pozemků, a to evidence podle pozemkového katastru a evidence podle katastru nemovitostí, přičemž průnikem těchto dvou evidencí je jednoznačně vymezen každý předmětný pozemek nebo jeho část, o které soud rozhodl. Krajský soud se s tímto názorem stěžovatelky a čtvrté vedlejší účastnice neztotožnil. Podle krajského soudu stěžovatelce a čtvrté vedlejší účastnici nesvědčí právní titul, o který by mohly vlastnictví opřít, když výrok rozsudku městského soudu, o který vlastnictví opírají, je natolik neurčitý, že není zřejmé, o které části pozemků má jít. Krajský soud proto uzavřel, že vlastnické právo stěžovatelky a čtvrté vedlejší účastnice, které požadovaly vydání pozemků, tedy na základě rozsudku městského soudu v řízení podle části páté o. s. ř., nevzniklo, a proto stěžovatelka a čtvrtá vedlejší účastnice nemají aktivní věcnou legitimaci k podání určovací žaloby podle §80 o. s. ř. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
14. Pro úplnost Ústavní soud dále odkazuje na přiléhavé závěry Nejvyššího soudu v odůvodnění napadeného usnesení, že byly-li stěžovatelka a čtvrtá vedlejší účastnice jako žalobkyně přesvědčeny, že rozsudek městského soudu je určitý, měly využít možnost soudního přezkumu rozhodnutí katastrálního úřadu o zamítnutí návrhu na vklad, to však neučinily, ačkoliv o této možnosti byly poučeny.
15. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně vlastnictví k předmětným pozemkům. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je pouhým vyjádřením nesouhlasu se závěry obecných soudů, zejména pak krajského soudu a Nejvyššího soudu.
16. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu