ECLI:CZ:US:2021:4.US.2999.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2999/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Filipa Procházky a 2. Stanislava Procházky, obou zastoupených JUDr. Janem Najmanem, advokátem, sídlem náměstí Republiky 53, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2021 č. j. 24 Cdo 247/2021-230, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 31. července 2020 č. j. 27 Co 161/2020-189 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. dubna 2020 č. j. 11 C 252/2018-131, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a a) příspěvkové organizace Ředitelství silnic a dálnic ČR, sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4 - Nusle, b) Jaroslava Lisky, c) Richarda Lisky, d) Ing. Jiřího Procházky a e) Hany Švábové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich základní ústavně zaručené právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že porušen byl i čl. 4, čl. 90 věta první a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zastavil řízení o žalobě stěžovatelů a vedlejších účastníků b) až e) (dále jen "žalobci") proti vedlejší účastnici a) (dále jen "žalovaná") o splnění povinnosti učinit návrh na získání potřebných práv k pozemkům dohodou. Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že se žalobcům vrací zaplacený soudní poplatek. Důvodem zastavení řízení podle §104 odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), bylo, že daná věc nespadá do pravomoci soudů podle §7 odst. 1 téhož zákona, ve znění pozdějších předpisů. Jak totiž okresní soud zjistil, žalovaná podle zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací (liniový zákon), ve znění pozdějších předpisů, doručila žalobcům jako vlastníkům pozemků potřebných pro výstavbu dopravní infrastruktury návrh kupní smlouvy, k jejímu uzavření ale ve lhůtě 90 dnů nedošlo, neboť žalobci v ní uvedenou cenu neakceptovali (§5 odst. 1 posledně uvedeného zákona). V průběhu řízení podala žalovaná k vyvlastňovacímu úřadu vůči žalobcům žádost o zahájení vyvlastňovacího řízení z důvodu, že pokus o získání vlastnického práva k pozemkům ve vlastnictví žalobců byl bezvýsledný, a toto řízení dále probíhá. Za dané situace není podle okresního soudu přípustné, aby sám určoval výši kupní ceny a nahrazoval projev vůle stran kupní smlouvy.
3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením usnesení okresního soudu de facto změnil tak, že se řízení o splnění povinnosti učinit návrh na získání potřebných práv k pozemkům dohodou zastavuje, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Magistrátu města Pardubice a že se žalobcům vrací zaplacený soudní poplatek, přičemž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před okresním soudem ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, že zde není dána pravomoc soudu věc projednat a rozhodnout, a dodal, že žalobci se v zásadě domáhají přezkoumání podmínek pro zahájení vyvlastňovacího řízení a snaží se obejít zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů, který ve spojení s liniovým zákonem stanoví postup pro vyvlastnění, resp. chtějí docílit toho, aby soud stanovil cenové podmínky, za nichž má stát o předmětných pozemcích uzavřít dohodu podle §3 odst. 2 liniového zákona, případně stanovil kupní cenu podle §3b téhož zákona.
4. Proti tomuto usnesení brojili stěžovatelé dovoláním, to však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť dovoláním napadené usnesení nezávisí na řešení stěžovateli formulované právní otázce (tj. zda má občan, vůči němuž jsou prokazatelně činěny kroky směřující k případnému budoucímu vyvlastnění jeho nemovitého majetku, právo nečekat na výsledek případně zahájeného vyvlastňovacího řízení a svou žalobou požádat o přezkoumání návrhu smlouvy na získání potřebných práv k pozemkům, doručené mu podle §3 odst. 2 liniového zákona, které jsou předmětem zájmu budoucího vyvlastnitele, a v takovém řízení závěry znaleckého posudku vyžadovaného vyvlastnitelem zpochybnit). Podle Nejvyššího soudu krajský soud založil své rozhodnutí nikoliv na řešení této otázky, ale na nedostatku své pravomoci rozhodovat o žalobci tvrzených nárocích. K tomu dodal, že i kdyby stěžovatelé takovou otázku formulovali, nemohlo by to vést k pro ně příznivějšímu rozhodnutí, neboť jak plyne z jeho usnesení ze dne 12. 3. 2021 sp. zn. 24 Cdo 3730/2020, pravomoc soudu sice dána je, ale ve fázi před vlastním vyvlastňovacím řízením platné právo nezakládá budoucímu možnému vyvlastňovanému žádný nárok domáhat se po budoucím vyvlastniteli předložení jakékoliv dohody či smlouvy o převodu nemovitého majetku, který je potřebný pro uskutečnění účelu vyvlastnitelem zamýšleného vyvlastnění.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. V ústavní stížnosti stěžovatelé vyjadřují názor, že má-li žalovaná zájem získat daný majetek, musí striktně dodržovat liniový zákon, přičemž nemůže předkládat návrh kupních smluv vycházející při formulaci návrhu výše kupní ceny ze znaleckých závěrů jí oslovených znalců a ignorovat závěry znalců jiných. Odmítají, že by se snažili obejít zákon o vyvlastnění, jejich cílem prý bylo vyvlastňovacímu řízení předejít, nechtěli se jen podvolit daným znaleckým závěrům, jde-li o ocenění jejich majetku (pozemků). Soudní řízení bylo zahájeno se záměrem dosáhnout toho, aby ocenění provedl nezávislý znalec a z takového ocenění se vycházelo při předkládání nabídky na odkup.
6. Obecným soudům pak stěžovatelé vytýkají, že nevyhodnotily důvody, z jakých k uzavření kupní smlouvy nedošlo, s tím, že důvodem bylo nesprávné ocenění, jak má plynout z jimi specifikovaných znaleckých posudků. Podle stěžovatelů musí návrh podle §3 odst. 2 liniového zákona vycházet z objektivně a správně zjištěné tržní ceny, jinak si lze představit účelové obcházení zákona. Žaloba podle stěžovatelů může být věcně projednána, přičemž zvolené tzv. žalobní žádání je procesně přípustné a směřuje k posouzení daného případu z hlediska §10 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. V úvahu je třeba vzít i to, že jsou ve vztahu k žalované tou "slabší stranou", a soudy by proto měly postupovat vůči nim vstřícněji. Stěžovatelé postup žalované označují za nekorektní, protože se údajně pokusila získat jejich majetek pod spravedlivou, resp. tržní cenou, a s poukazem na čl. 11 Listiny namítají, že jim byla upřena možnost tuto skutečnost prokázat a že obecné soudy rezignovaly na možnost postupu na základě analogie (v této souvislosti argumentují spory ve věcech tzv. regulovaného nájemného).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že zde byla dána pravomoc soudu věc projednat a rozhodnout, že jejich žaloba byla procesně přípustná a že povinností obecných soudů bylo ji posoudit věcně. Bez reakce ale nechávají závěr Nejvyššího soudu, podle kterého není právní otázka, kterou mu v dovolání předložily k řešení, relevantní, protože na jejím řešení rozhodnutí krajského soudu nespočívá. Ústavnímu soudu proto není zřejmé, co by mohl tomuto soudu vytknout, označil-li jejich dovolání z uvedeného důvodu za nepřípustné podle §237 o. s. ř.
10. Nejvyšší soud stěžovatelům současně vysvětlil, byť toliko ve formě obiter dicti, proč jejich žaloba nemůže být (a priori) úspěšná, tedy že žádné stěžovateli tvrzené právo na to, aby žalovaná předložila návrh dohody na získání potřebných práv k předmětným pozemkům obsahující "spravedlivou" cenu, resp. cenu vycházející z ocenění "nezávislým znalcem" neexistuje. Ústavní soud rozumí motivaci stěžovatelů, jde-li o zahájení daného řízení, jak ji vysvětlují v ústavní stížnosti, tj. nenechat "zajít" spor o cenu do fáze vyvlastňovacího řízení, příp. preventivně působit na žalovanou, aby postupovala při stanovení této ceny korektně, nicméně je jen na rozhodnutí dotčených osob, zda na podle jejich názoru nevýhodnou dohodu přistoupí, v negativním případě se mohou domáhat (ať již jde o splnění předpokladů pro vyvlastnění, nebo jeho podmínky) ochrany svých práv právě ve vyvlastňovacím řízení. Proto nelze tuto situaci porovnávat, jak činí stěžovatelé, se situací, jaká nastala v případě tzv. regulovaného nájemného, stejně tak není namístě hledat řešení na základě analogie ve smyslu §10 občanského zákoníku.
11. Ústavní soud tudíž nevidí žádný důvod, proč by právní úvahy vyslovené Nejvyšším soudem nebylo možné z hlediska ústavnosti akceptovat. Z nich pak plyne závěr, že i když soudy nižších stupňů při posouzení otázky pravomoci soudu pochybily, nemohlo by to mít na výsledek žádný vliv. Případná kasace napadených usnesení soudů nižších stupňů Ústavním soudem by tak zjevně byla projevem právního formalizmu, který by vedl jen k prodloužení daného řízení a vzniku zbytečných nákladů.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu