ECLI:CZ:US:2021:4.US.3022.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3022/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Husníka, zastoupeného Mgr. Viktorem Pakostou, advokátem, sídlem Ježkova 1054/10, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2020 č. j. 33 Cdo 325/2020-1264 a části II. výroku a výrokům III. až VI. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2019 č. j. 35 Co 201/2019-1149, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PRAHA-SEN, s. r. o., sídlem Jankovcova 1037/49, Praha 7 - Holešovice, zastoupené JUDr. Janem Kučerou, advokátem, sídlem Stavitelská 1099/6, Praha 6 - Dejvice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh vedlejší účastnice na uložení povinnosti stěžovateli přiznat jí náhradu nákladů řízení se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí označená v záhlaví (v rozsahu uvedeném v petitu ústavní stížnosti) s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 28 C 230/2012 se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 3 domáhal, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit mu částku celkem 3 598 331,20 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdil, že mezi ním a vedlejší účastnicí byla uzavřena smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy, ve které se oba zavázali uzavřít kupní smlouvu týkající se individualizované bytové jednotky, a to nejpozději do 20 dnů ode dne, kdy stěžovatel obdrží od vedlejší účastnice písemnou výzvu k uzavření kupní smlouvy, nejpozději však do 40 dnů ode dne jejího odeslání. Od této smlouvy vedlejší účastnice odstoupila pro údajné porušení povinností stěžovatelem. Podle stěžovatele toto odstoupení nebylo důvodné a namítal, že mu vedlejší účastnice neoprávněným odstoupením od smlouvy a uzavřením kupní smlouvy na předmětnou bytovou jednotku způsobila škodu ve výši 2 561 768,20 Kč. Dále požadoval vydání bezdůvodného obohacení ve výši 746 563 Kč vzniklého neoprávněným započtením této částky na smluvní pokutu a částku 290 000 Kč z titulu smluvní pokuty. Po řadě procesních úkonů (osvobození od soudních poplatků, předběžné opatření) vyslovil Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 14. 8. 2012 č. j. 19 C 548/2009-424 svoji místní nepříslušnost a věc postoupil obvodnímu soudu. Po provedeném dokazování obvodní soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2015 č. j. 28 C 230/2012-521 žalobu zamítl, dospěv k závěru, že žaloba není důvodná, protože neshledal příčinnou souvislost mezi jednáním vedlejší účastnice a vznikem škody u stěžovatele, že započtením jeho zálohy na smluvní pokutu není bezdůvodným obohacením vedlejší účastnice a že kompenzace za prodlení ve výši 290 000 Kč nebyla platně sjednána.
3. Na základě stěžovatelova odvolání byl rozsudek obvodního soudu usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 13. 4. 2017 č. j. 35 Co 306/2016-619 zrušen pro nepřezkoumatelnost v důsledku absence skutkových a právně kvalifikujících úvah.
4. Po doplnění dokazování a připuštění změny žaloby obvodní soud rozsudkem ze dne 21. 3. 2019 č. j. 28 C 230/2012-1080 uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovateli náhradu škody ve výši 1 720 868,20 Kč s příslušenstvím, vydat bezdůvodné obohacení ve výši 746 563 Kč s příslušenstvím a zaplatit částku 290 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok), v částce 840 900 Kč žalobu zamítl (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (III. a IV. výrok), když uzavřel, že žaloba je převážně důvodná, neboť odstoupení vedlejší účastnice od smlouvy o budoucí kupní smlouvě bylo neoprávněné.
5. Vedlejší účastnice podala (po úpravě) proti I., III. a IV. výroku rozsudku obvodního soudu odvolání, stěžovatel proti III. výroku (posléze odvolání vzal zpět). Městský soud dospěl k závěru, že odvolání vedlejší účastnice je částečně důvodné a napadeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání stěžovatele (I. výrok), změnil vyhovující I. výrok rozsudku obvodního soudu co do povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovateli náhradu škody ve výši 1 720 868,20 Kč s příslušenstvím a částku 290 000 Kč s příslušenstvím a žalobu zamítl, jinak tento výrok potvrdil (II. výrok), a rozhodl o nákladech řízení (III. až VI. výrok). Městský soud po rozboru příslušné právní úpravy a textu smlouvy o budoucí kupní smlouvě konstatoval, že povinnosti plynoucí z této smlouvy zanikly v důsledku marného uplynutí lhůty sjednané pro uskutečnění výzvy k uzavření budoucí kupní smlouvy. Vzal za zřejmé, že odstoupení od smlouvy a následný prodej jednotky třetí osobě nebyly porušením smluvních povinností vedlejší účastnice, v jejichž příčinné souvislosti by mohla stěžovateli vzniknout škoda spočívající v rozdílu mezi smluvenou a obvyklou cenou předmětné jednotky. K tomu městský soud dodal, že vedlejší účastnice porušila povinnost vyzvat stěžovatele k uzavření budoucí kupní smlouvy, avšak stěžovatel vznik škody v příčinné souvislosti s tímto porušením netvrdil a žalobou takový nárok neuplatnil. U požadavku na zaplacení částky 290 000 Kč městský soud neshledal adekvátní titul, protože mělo jít o kompenzaci za prodlení s předáním jednotky, k čemuž nedošlo v důsledku zániku povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí. Důvodným shledal městský soud žalobou uplatněný nárok na zaplacení částky 746 563 Kč představující zálohu na kupní cenu.
6. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, v němž vymezil celkem 8 dovolacích důvodů (bod 11.), kterým (i dalším) věnoval samostatné části IV. až XIV. dovolání. V závěru těchto částí stěžovatel konstatoval, že městský soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (vyjma částí, v nichž napadal nepřezkoumatelnost výroku o částce 290 000 Kč a tvrdil, že rozsudek městského soudu je překvapivým rozhodnutím), a to poté, kdy citoval z různých rozhodnutí Nejvyššího soudu, příp. Ústavního soudu. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl (I. výrok) a rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (II. výrok). Podle Nejvyššího soudu stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání. V odůvodnění se Nejvyšší soud věnoval též stěžovatelovým námitkám směřujícím vůči závěrům o zániku povinnosti vedlejší účastnice uzavřít s ním realizační (kupní) smlouvu, nepoužití výkladu pro něj příznivějšího, nepřiznání žalované částky 1 720 868,20 Kč, nepoužití zásady nemo turpitudienm suam allegare potest a nepřezkoumatelnosti výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 290 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Porušení základního práva na soudní ochranu a základního práva na ochranu majetku napadenými rozhodnutími spatřuje stěžovatel především v tom, že obecné soudy nesprávně aplikovaly na výklad ujednání zařazeného do čl. III bod 10. (o povinnosti vedlejší účastnice vyzvat k uzavřením kupní smlouvy) §292 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, o zániku závazku uzavřít budoucí smlouvu,
nevyzve-li oprávněná strana zavázanou stranu v době určené ve smlouvě. Podle něj měla vedlejší účastnice povinnost učinit výzvu, což obecné soudy přehlédly. Byla-li vedlejší účastnice povinna učinit výzvu, nelze vůči právu stěžovatele domáhat se splnění této povinnosti hovořit o tom, že stěžovatel byl zavázanou stranou podle §292 odst. 3 obchodního zákoníku. Stěžovatel tvrdí, že porušení smluvně převzaté povinnosti vedlejší účastnice učinit výzvu mělo za následek, že se ocitla v prodlení se všemi s tím souvisejícími důsledky (např. povinnosti nahradit škodu). Poté stěžovatel předestřel vlastní výklad uvedeného ustanovení.
8. Stěžovatel tvrdí, že městský soud i Nejvyšší soud měly z úřední povinnosti přihlížet k postavení stěžovatele jako spotřebitele, což plyne z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a Soudního dvora Evropské unie, a proto se dovolává nepřípustnosti značně nevyvážených smluv k tíži spotřebitele. Posléze stěžovatel namítá neplatnost volby obchodního zákoníku a připomíná zákaz těžit z protiprávního činu a nepoctivého jednání.
9. V další části ústavní stížnosti stěžovatel konkretizuje svoje tvrzení o porušení jeho základních práv a svobod, připomíná působení základních práv a svobod v podústavním právu, odkazuje na judikaturu Ústavního soudu o významu svévole, o principech výkladu právních jednání a namítá, že městský soud a Nejvyšší soud vyložily smlouvu budoucí jednostranně v jeho (v postavení spotřebitele) neprospěch, čímž hrubě zasáhly do jeho základního ústavně zaručeného práva na zvýšenou ochranu v závazkovém vztahu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení
11. Soudce zpravodaj zaslal podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a vedlejší účastnici.
12. Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že se dostatečně zabýval všemi námitkami, které stěžovatel v dovolání uplatnil, a své závěry náležitě zdůvodnil. Konstatoval, že stěžovatel v ústavní stížnosti svoje námitky buď opakuje, příp. rozvádí, anebo uvádí námitky nové, které v dovolání uplatnil. K námitkám uplatněným v dovolání odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, k ostatním neshledal důvod se vyjadřovat. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti Nejvyšší soud neformuloval.
13. Městský soud lapidárně odkázal na odůvodnění svého rozsudku, uvedl, že si není vědom, že by jím nebo postupem, který jeho vydání předcházel, porušil práva stěžovatele chráněná Ústavou nebo Listinou, navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
14. Vedlejší účastnice po rekapitulaci skutkových okolností případu a průběhu řízení před obecnými soudy vyjádřila názor, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto navrhla její odmítnutí. Jednotlivé nároky stěžovatele neshledala - v souladu s rozhodnutími obecných soudů - důvodnými. Vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud uložil stěžovateli povinnost nahradit její náklady řízení spočívající v odměně za zastupování advokátem v rozsahu dvou úkonů právní služby.
15. Po zjištění, že vyjádření účastníků a vedlejší účastnice neobsahují žádné nové, pro rozhodnutí o ústavní stížnosti relevantní skutečnosti, Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat je na vědomí stěžovateli.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
17. Z těchto hledisek Ústavní soud posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jeho námitky nejsou relevantní a že k zásahu do jeho základních práv a svobod nedošlo.
18. Z obsahu ústavní stížnosti i vyžádaného spisu je patrné, že spor mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí spočívá ve výkladu ustanovení obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2012, regulujících smlouvu o smlouvě budoucí, resp. obsah závazkového právního vztahu vzniklého na základě této smlouvy, včetně jeho modifikace občanskoprávními předpisy použitelnými pro ochranu spotřebitele. Jde tedy o výklad podústavního práva, který byl svěřen obecným soudům, zejména Nejvyššího soudu, jenž má zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování v občanském soudním řízení [§14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)]. Konkrétně jde o interpretaci zejména §292 obchodního zákoníku a vyhodnocení podmínek pro zánik povinnosti vedlejší účastnice uzavřít se stěžovatelem realizační (sc. kupní) smlouvu marným uplynutím prekluzivní lhůty. Je zřejmé, že jde o výklad podústavního práva, tedy o záležitost, jež se bezprostředně nevztahuje k výkladu předpisů ústavního pořádku.
19. Ústavní soud shledal, že městský soud pečlivě posoudil obsah smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí a adekvátně se vypořádal s výkladem §292 odst. 3 obchodního zákoníku, který aplikoval na posuzovanou věc (viz výše sub 5). Obdobně se Nejvyšší soud vypořádal se stěžovatelovými námitkami obsaženými v dovolání, které stěžovatel opakuje i v ústavní stížnosti. Na základě těchto zjištění Ústavní soud nepovažuje za nutné, aby na stěžovatelovy námitky o porušení podústavního práva výslovně reagoval, neboť postačuje odkaz na odůvodnění obsažená v napadených rozhodnutích.
20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
21. Ústavní soud nevyhověl návrhu vedlejší účastnice na úhradu jejích nákladů spojených s právním zastoupením v řízení před Ústavním soudem. Podle §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si hradí vzniklé náklady účastníci a vedlejší účastníci sami. K postupu podle odst. 4 tohoto ustanovení, podle kterého Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení, neshledal Ústavní soud v posuzované věci důvod [podobně nález ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 748/05 (N 135/42 SbNU 83)], zejména když právní zastoupení vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem spočívalo pouze v převzetí právního zastoupení a v sepisu vyjádření k ústavní stížnosti (vedlejší účastnice jen lapidárně navrhla přiznání nákladů, aniž by argumentovala, že jde o "odůvodněný" případ).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu