ECLI:CZ:US:2021:4.US.325.21.1
sp. zn. IV. ÚS 325/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2020 č. j. 21 Co 339/2020-491, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a D. P. a nezl. E. P., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že bylo zasaženo do jeho práv chráněných čl. 2 odst. 2, čl. 9 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") domáhal snížení výživného na nezletilou vedlejší účastnici z 8 000 Kč na 1 000 Kč. Obvodní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že návrh stěžovatele není důvodný, a proto rozsudkem ze dne 7. 8. 2020 č. j. 20 P 83/2019-458 žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění konstatoval, že stěžovatel neprokázal svoji nepříznivou finanční situaci, když podle potvrzení zaměstnavatele za období leden až květen 2017 měl příjem ve výši 75 213 Kč. Stěžovatel má vysokoškolské vzdělání, v době rozhodování obvodního soudu platilo, že od srpna roku 2020 byl ve služebním poměru na Generálním finančním ředitelství České republiky s platem ve výši 30 000 Kč. Byl-li stěžovatel schopen dosahovat příjmy přes 70 000 Kč měsíčně čistého, přičemž následně se živil výukou potápění, což neodpovídá jeho vzdělání, pak obvodní soud dospěl k závěru, že se stěžovatel bez vážného důvodu vzdal výhodnějšího zaměstnání. Tvrzení, že nebyl schopen najít lepší zaměstnání v České republice, nedoložil, přitom nemá ani žádná zdravotní omezení. Naopak, stěžovatelovy prezentace na sociálních sítích svědčí podle obvodního soudu o jeho vysoké životní úrovni a užívání si života, nikoliv o tom, že by žil na okraji společnosti jako bezdomovec. Konečně ani stěžovatelem tvrzené, byť nijak nedoložené, exekuce nemohou jít podle obvodního soudu k tíži nezletilé, neboť hrazení výživného na nezletilé dítě je prioritní pohledávkou. Nadto nezletilá žije s matkou (první vedlejší účastnicí), stěžovatel ani jeho rodina se o ni nijak nezajímá.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Ani městský soud neshledal žádné důvody pro snížení výživného ve výši 8 000 Kč měsíčně, natož na částku 1 000 Kč měsíčně, jak stěžovatel požadoval. Připomenul, že zákon výslovně soudu ukládá povinnost vycházet při hodnocení schopností a majetkových poměrů nejen z fakticity příjmů povinného, ale také z potenciality příjmů povinného. Změní-li povinný dosavadní zaměstnání za méně výhodné bez vážného důvodu, je potom třeba vycházet z příjmů povinného před změnou zaměstnání, což je i stěžovatelův případ. Stěžovatel se i podle městského soudu o nezletilou nezajímá, neprokázal, že by nebyl schopen získat lépe placené zaměstnání, ať už v České republice nebo v zahraničí, když městský soud nepřehlédl, že stěžovatel svoje zaměstnání na Generálním finančním ředitelství České republiky ukončil. Ke změně výše vyživovací povinnosti stěžovatele není podle městského soudu důvod také proto, že příjmové poměry matky nezletilé se od posledního rozhodování soudu o výživném nezměnily - což městský soud v odst. 18. odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vysvětlil - a naopak potřeby nezletilé se s věkem přirozeně zvyšují.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel především namítá, že soud při stanovení výživného vycházel z jeho minulých příjmů, kterých ale již nedosahuje a dosahovat ani nemůže. Soudy ho trestají za to, že mu nevyšel záměr živit se v zahraničí a nespravedlivě mu vyčítají, že se bez vážného důvodu vzdal dobře placeného zaměstnání. Nadto, byl-li stěžovatel soudně trestán za neplacení výživného a toto je po něm exekučně vymáháno, pak jeho možnosti na trhu práce jsou výrazně omezeny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
7. Ústavní soud respektuje, že je věcí stěžovatele, jakou argumentaci na svoji obranu zvolí. Nicméně, je-li tato argumentace v řízení o ústavní stížnosti jen opakováním toho, s čím se obecné soudy již řádně vypořádaly, a stěžovatel žádnou jinou ústavněprávní argumentaci nepřináší, pak ústavní stížnost nemůže být úspěšná. Nadto i stížnostní argumentaci stěžovatele lze hodnotit podle Ústavního soudu v obdobném duchu, jak to učinily obecné soudy vzhledem k argumentaci, kterou jim stěžovatel předkládal - stěžovatel zkrátka neprokázal snahu získat jakýkoliv vyšší příjem. Ani v ústavní stížnosti dostatečně nevysvětluje důvody, pro které opustil svoje zaměstnání na Generálním finančním ředitelství České republiky.
8. Ústavní soud nehodlá se stěžovatelem polemizovat o tom, zda jeho pobyty v exotických destinacích prezentované na sociálních sítích svědčí nebo nesvědčí o jeho vysoké životní úrovni, neboť dostatečným východiskem pro posouzení stěžovatelova postoje k povinnosti platit výživné je už jen stěžovatelova domněnka, že náklady na nezletilou - která nyní chodí do školky, věnuje se atletice, angličtině, plavání - klesly, neboť již nepotřebuje pleny a kojeneckou výživu (bod 4. ústavní stížnosti).
9. Ústavní soud neshledal, že napadeným rozsudkem byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu