ECLI:CZ:US:2021:4.US.3254.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3254/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele města Klatovy, sídlem náměstí Míru 62, Klatovy, zastoupeného JUDr. Rostislavem Netrvalem, Ph.D., advokátem, sídlem Zlatnická 195, Klatovy, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2020 č. j. 33 Cdo 1683/2020-379, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. února 2020 č. j. 61 Co 379/2019-346 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 18. července 2019 č. j. 6 C 192/2017-303, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, a obchodní korporace ENES FLEISCH s. r. o., sídlem Dědinská 893/29, Praha 6 - Ruzyně, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Klatovech (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti vedlejší účastnici o uložení povinnosti uvést pozemek parc. č. 1972/6 v obci a katastrálním území Klatovy do předešlého stavu a na uložení povinnosti následného zdržení se jakýchkoli stavebních zásahů do pozemku ve vlastnictví stěžovatele parc. č. 1972/6 v obci a katastrálním území Klatovy (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrdil a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II až IV).
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud posuzoval právní otázku, zda bylo či nebylo nutno předem zveřejnit podle §39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obcích"), záměr stěžovatele (jako obce) uzavřít s vedlejší účastnicí smlouvu o úpravě pozemku pro umístění vjezdu, tedy, jde-li o právní jednání, k jehož platnosti je zveřejnění záměru zákonem o obcích vyžadováno. Nejvyšší soud přisvědčil závěru krajského soudu, že předmětem smlouvy, kterou účastníci uzavřeli dne 7. 10. 2015, není užívání pozemku stěžovatele vedlejší účastnicí. Posuzovaná smlouva důvod k pochybnostem o jejím obsahu nezavdává, ujednání v ní obsažená jsou formulována (jazykově vyjádřena) jasně, určitě a srozumitelně jak pro účastníky (kontrahenty), tak ostatní subjekty; předmět smlouvy se podává nejen z jejího označení ("Smlouva o úpravě pozemku pro umístění vjezdu"), je v textu smlouvy dostatečně formulován, neboť účastníci v ní projevili (slovy vyjádřili) pouze vůli upravit povrch části pozemku parc. č. 1972/6 v Klatovech, na němž se nachází místní komunikace, veřejná zeleň a chodník, na náklady vedlejší účastnice tak, aby mohl sloužit (rovněž) jako vjezd (účelová komunikace) na sousední pozemek, který je ve vlastnictví vedlejší účastnice. Smlouva neobsahuje závazek stěžovatele přenechat vedlejší účastnici svůj pozemek k užití, resp. nepodává se z ní, že by stěžovatel pozemek parc. č. 1972/6 v Klatovech, resp. jeho část, vedlejší účastnici přenechal k užívání, ani v ní není zachycena vůle stěžovatele umožnit vedlejší účastnici bezplatné dočasné užívání pozemku; nejde tudíž o smlouvu, jejímž předmětem je přenechání věci k užívání (výprosa nebo výpůjčka). Nejvyšší soud shledal, že zákon o obcích nestanovuje zvláštní režim pro všechny formy nakládání s nemovitým majetkem obce, ale jenom pro formy vybrané, konkrétně pro prodej, směnu, darování, pronájem nebo výpůjčku. Jde tedy v zásadě o takové formy nakládání s nemovitým majetkem obce, kdy se nemovitý majetek dostává trvale anebo dočasně z dispozice obce. V posuzovaném případě se tak nestalo; dispoziční oprávnění obce s majetkem není dotčeno. Stěžovatel proto neměl povinnost svůj záměr, tj. umožnit vedlejší účastnici provést sjednanou úpravu pozemku, zveřejnit podle §39 odst. 1 zákona o obcích, a absence zveřejnění záměru nezpůsobila neplatnost právního jednání. Závěry obecných soudů jsou tak správné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že smlouva o úpravě pozemku uzavřená mezi ním a vedlejší účastnicí pro umístění vjezdu byla obecnými soudy zjevně nesprávně podřazena pod tzv. nepojmenované smlouvy, přestože zřizovaná stavba sjezdu je trvalého charakteru a trvale omezí užívací práva stěžovatele jako vlastníka; mělo tedy jít o zápůjčku či nájem, přičemž oba tyto smluvní typy vyžadují zveřejnění záměru na úřední desce obce podle §39 odst. 1 zákona o obcích a projednání v radě města, což se v daném případě nestalo. Absence zveřejnění úmyslu nakládání s majetkem jinak veřejným s sebou nese absolutní neplatnost právního jednání, které se stěžovatel, poté co zjistil pochybení na straně svých úředníků, dovolává v ústavní stížnosti, jelikož mu obecnými soudy nebyla poskytnuta ochrana jeho práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud shledává, že obecné soudy v napadených rozhodnutích podrobně uvedly, z jakých důvodů nepovažovaly za důvodnou argumentaci stěžovatele, a proč rozhodly, že záměr stěžovatele uzavřít s vedlejší účastnicí smlouvu o úpravě pozemku pro umístění vjezdu nebylo nutno předem zveřejnit podle §39 odst. 1 zákona o obcích, jelikož nešlo o právní jednání, k jehož platnosti je zveřejnění záměru zákonem o obcích vyžadováno. Jejich postup nelze považovat za odepření soudní ochrany stěžovatele ani za porušení jeho vlastnického práva a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
10. Nelze též přehlédnout, že stěžovatel se po Ústavním soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů, avšak v ústavní stížnosti přitom uvádí argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatel ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což též nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
11. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu