ECLI:CZ:US:2021:4.US.3347.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3347/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Moniky Schwarz, zastoupené JUDr. Tomášem Karlíkem, advokátem, sídlem Dobrovského 729/2, Tábor, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. září 2020 č. j. 21 Co 112/2020-67 ve znění usnesení ze dne 9. prosince 2020 č. j. 21 Co 112/2020-90, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ilony Švambergové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s právem vlastnit majetek zakotveným v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 27. 2. 2020 č. j. 7 C 402/2019-26 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici vydání bezdůvodného obohacení ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím, a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 12 050 Kč. Okresní soud vyšel z toho, že stěžovatelka uzavřela s vedlejší účastnicí smlouvu o rezervaci bytu, ve které se zavázala v dohodnutém termínu uzavřít s ní kupní smlouvu a na jejímž základě složila u vedlejší účastnice žalovanou částku za účelem zahájení jednání a přípravy smluvních dokumentů k podpisu kupní smlouvy. Od rezervační smlouvy však odstoupila pro její podstatné porušení, které mělo spočívat v tom, že vedlejší účastnice inzerovala prodávaný byt jako cihlový, ve skutečnosti však skelet budovy byl zčásti panelový. Podle okresního soudu nelze považovat odstoupení od smlouvy za platné. Možnost odstoupení byla dohodnuta pro případ, že vedlejší účastnice poruší své povinnosti z rezervační smlouvy anebo se jakékoliv její prohlášení v této smlouvě ukáže být nepravdivé; tato skutečnost však nenastala, neboť předmětná smlouva neobsahuje žádné prohlášení o stavebním materiálu skeletu budovy, ve které se byt nachází. Okresní soud dále konstatoval, že rezervační smlouva není (relativně) neplatná, neboť stěžovatelka nejednala v podstatném a omluvitelném omylu.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 3 400 Kč. Uvedený soud rovněž dospěl k závěru, že vedlejší účastnice žádnou povinnost z rezervační smlouvy neporušila ani v ní neučinila nepravdivé prohlášení, a tudíž k platnému odstoupení od smlouvy nedošlo. Namítla-li stěžovatelka neplatnost rezervační smlouvy s tím, že ji uzavřela v omylu o rozhodující okolnosti, tj. konstrukčním typu budovy, v níž se byt nachází, krajský soud uvedl, že namítaný omyl není omylem o rozhodující okolnosti ani omylem omluvitelným, a tudíž nemůže založit neplatnost smlouvy. Stěžovatelka nijak nedala najevo, že by typ budovy pro ni byl zásadní, resp. že by to vedlejší účastnice měla předvídat, navíc šlo o dům v sídlištní zástavbě ze 70. let 20. století a v inzerátu č. 553665 uveřejněném na www.bezrealitky.cz byl jako typ budovy uveden "panel". Vzhledem k tomu mohla mít o typu budovy pochybnosti, a byl-li pro ni typ budovy natolik zásadní, měla se o tuto skutečnost zajímat. Neučinila-li tak, nejednala s obvyklou mírou péče a opatrnosti, kterou lze na ní s ohledem na okolnosti případu požadovat.
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. Stěžovatelka krajskému soudu vytýká, že ústavně nekonformně interpretoval §583 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť účastník právního jednání může jednat v omylu o rozhodující skutečnosti, a to i v případě, že nedá před uzavřením smlouvy najevo, že určitá skutečnost je pro něho zásadní. Může tomu být i v případě, kdy je pro ostatní účastníky či z povahy věci zřejmé, že určitá skutečnost je pro něho rozhodující, neboť taková skutečnost by byla rozhodující prakticky pro každou osobu v obdobné situaci. Přitom skutečnost, že se bytová jednotka nachází v cihlové nebo panelové budově, je podstatná pro každého kupujícího, protože to má vliv na cenu bytu, budoucí náklady spojené s údržbou, energetickou náročnost, hlukové vlastnosti apod.
5. Dále stěžovatelka vyslovuje nesouhlas s tím, že by měla nepravdivé prohlášení ohledně typu konstrukce budovy uvedené v inzerátu ověřovat. Uvede-li jedna ze stran nepravdivé prohlášení, které je s to přivodit omyl druhé strany ohledně skutečnosti, jež je pro uskutečnění právního jednání rozhodující, lze zpravidla mít za to, že druhá strana vyvine obvyklou míru opatrnosti, aby se omylu vyhnula, jedná-li v důvěře v takové prohlášení, ledaže by bylo již při uzavírání smlouvy s ohledem na okolnosti případu zjevné, že takové prohlášení je nepravdivé.
6. Stěžovatelka označuje za zčásti nesprávný, zčásti za rozporný s provedenými důkazy, poukaz krajského soudu na umístění a dobu výstavby domu či na inzerát č. 553665. Namítá, že není rezident, v oboru stavebnictví je laik, a ani vedlejší účastnice si těchto skutečností nebyla vědoma. Uvedený inzerát, kde je označen typ budovy jako "panel", byl uveřejněn až 26. 3. 2019, tedy po odstoupení od rezervační smlouvy dne 12. 3. 2019; zájem projevila na základě inzerátu č. 102049, kde je uvedeno, že se bytová jednotka nachází v přízemí dvoupatrového cihlového domu a typ budovy byl specifikován jako cihlový. Krajský soud zřejmě oba inzeráty zaměnil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Těžiště ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly podústavní právo, konkrétně §583 občanského zákoníku, a to s tím výsledkem, že rezervační smlouva, kterou stěžovatelka uzavřela s vedlejší účastnicí, není (relativně) neplatná, neboť stěžovatelka, jednala-li v omylu, pak ten nebyl podstatný ani omluvitelný. Stěžovatelka s právními závěry obecných soudů polemizuje. Argumentuje tím, že naopak skutečnost, zda šlo o cihlový nebo panelový byt, byla podstatná a že nebylo možné po ní požadovat, aby si údaj o typu budovy obsažený v inzerátu ověřovala. Činí tak za situace, kdy obecné soudy již v odůvodnění napadených rozsudků podrobně a s odkazem na konkrétní okolnosti případu vysvětlily, proč se s tímto názorem neztotožnily.
10. Byť Ústavní soud považuje stěžovatelčinu argumentaci za poměrně přiléhavou, tato spočívá výlučně v rovině věcné nesprávnosti právního posouzení obecnými soudy, která není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (k důvodům viz výše). Absenci ústavního rozměru ústavní stížnosti ještě umocňuje, že jde o tzv. bagatelní věc, neboť předmětem sporu byla částka nepřesahující 50 000 Kč [srov. §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů]; Ústavní soud v této souvislosti konstantně judikuje, že tato skutečnost zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou "bagatelnost" vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. V tomto ohledu v ústavní stížnosti nic uvedeno není.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále namítá, že krajský soud při posuzování otázky, zda jde o omyl omluvitelný, či nikoliv, argumentoval obsahem inzerátu č. 553665, který však byl uveřejněn až po odstoupení od rezervační smlouvy. Tato námitka je důvodná, přičemž jde o zjevný věcný omyl obecného soudu, jež představuje tzv. kvalifikovanou vadu v procesu hodnocení důkazů.
12. Podstatné pro Ústavní soud a jeho závěry je, že v posuzované věci toto pochybení nemohlo mít vliv na výsledek daného řízení. Nehledě na to, že šlo spíše o doplňující argument (srov. obrat "navíc") v situaci, kdy se krajský soud se závěry okresního soudu plně ztotožnil, pak tato skutečnost mohla mít význam pro posouzení otázky "omluvitelnosti" omylu, nikoliv již jeho "podstatnosti", přičemž oba tyto předpoklady musí být naplněny, aby bylo možné právní jednání považovat za neplatné.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu