ECLI:CZ:US:2021:4.US.3380.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3380/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. G., zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, sídlem Revoluční 551/6, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2020 č. j. 3 Tdo 751/2020-459, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. února 2020 č. j. 6 To 599/2019-424 a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 21. října 2019 č. j. 7 T 84/2019-379, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Mostě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), kterého se dopustil stručně uvedeno tím, že dne 30. 10. 2015 v Mostě v e-mailové komunikaci s obchodní společností ČSOB Pojišťovna, a. s., při vyřizování pojistné události ze dne 7. 9. 2015 na její dotaz nepravdivě odpověděl "...vozidlo před nehodou nebylo poškozeno...", ačkoliv ve skutečnosti toto vozidlo před touto pojistnou událostí bylo předmětem pojistné události ze dne 17. 6. 2013, přičemž část nově uplatňovaných pojištěných škod v rozsahu 145 191 Kč, a to poškození výztuhy předního nárazníku, horního krytu motoru, snímače radaru mrtvého úhlu, řídící jednotky Distronic a kompresoru pérování, nemohla být způsobena při nyní uplatňované pojistné události, avšak částečně odpovídá poškození vozidla způsobeného při předchozí pojistné události ze dne 17. 6. 2013, kdy k vyplacení pojistného plnění nedošlo. Za to byl stěžovatel podle §210 odst. 1 trestního zákoníku a §67 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k peněžitému trestu v počtu dvě stě denních sazeb v částce čtyři sta korun českých, tedy celkem osmdesát tisíc korun českých. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), byla poškozená ČSOB Pojišťovna, a. s., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Okresní soud na základě výsledků provedeného dokazování uzavřel, že stěžovatel je ze spáchání posuzované trestné činnosti usvědčován listinnými důkazy, znaleckým posudkem a nahrávkami hovorů s poškozenou pojišťovnou, které jsou založeny ve spise. K námitce stěžovatele, že nebyla zachována totožnost skutku, okresní soud uvedl, že obžaloba i usnesení podle §160 trestního řádu se zabývají dopravní nehodou vozidla Mercedes Benz ze dne 7. 9. 2015 a uplatněné škody z této nehody u poškozené ČSOB Pojišťovny, a. s. Již v původní skutkové větě výroku uvedeného usnesení je uvedeno, že při dané dopravní nehodě nemohlo dojít k poškození části vozidla a nemohly být poškozeny součástky v hodnotě 145 191 Kč. Tato tvrzení obsahuje i skutková věta obžaloby. Okresní soud proto shledal, že totožnost skutku byla zachována. Jako účelové a nepravdivé posoudil tvrzení stěžovatele, že vozidlo bylo po dopravní nehodě z roku 2013 opraveno. Stěžovatel podle okresního soudu na základě učiněných skutkových zjištění uvedl nepravdivé informace při jednání s pojišťovnou při řešení pojistné události. Jeho cílem bylo získat další pojistné plnění za poškození, které mu bylo odškodněno již v roce 2013. Jednal tak v úmyslu minimálně nepřímém a svým jednáním naplnil zákonné znaky trestného činu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku.
4. Odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl podle §256 trestního řádu jako nedůvodné, přičemž se plně ztotožnil s argumentací okresního soudu a náležitě se vypořádal i s námitkou týkající se totožnosti skutku.
5. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. V odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že stěžovatel v dovolání pouze opakoval výhrady uplatněné již v řízení před okresním a krajským soudem, se kterými se oba soudy řádně vypořádaly. K námitce porušení totožnosti skutku Nejvyšší soud uvedl, že jde o námitku procesního charakteru, která uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (ani žádný jiný ze zákonného katalogu dovolacích důvodů) nenaplňuje. Poukázal na to, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy "skutek" a "popis skutku". Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede o skutku a nikoli o popisu skutku. Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Totožnost skutku současně neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby a skutkem uvedeným v rozsudku musí být plná shoda. Totožnost skutku je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i jak již bylo naznačeno, v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku nebo při částečném zachování totožnosti jednání a následku. Totožnost skutku je také zachována v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 143/02 (U 21/27 SbNU 261), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
6. Nejvyšší soud shledal, že v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 13. 12. 2017, podané obžalobě a odsuzujícím rozsudku okresního soudu jsou obsaženy identické údaje týkající se jednání stěžovatele, podle kterých při dopravní nehodě ze dne 7. 9. 2015 nemohlo dojít k poškození části vozidla zn. Mercedes Benz v takovém rozsahu, jak jím bylo deklarováno, proto nemohly být poškozeny součástky na tomto vozidle v hodnotě 145 191 Kč. Dodal, že skutečnost, že v popisu skutku v obžalobě na rozdíl od popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání je navíc uvedeno, že "... vozidlo před nehodou nebylo poškozeno ...", nemůže ve své podstatě totožnost skutku změnit. Rozhodující je, že popis skutku musí obsahovat slovní vyjádření těch skutkových okolností, které jsou právně významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu. Ze spisového materiálu je zřejmé, že v přípravném řízení státní zástupce podle §174 odst. 2 písm. d) trestního řádu věc vrátil k doplnění vyšetřování a na základě tohoto pokynu pak byl vyžádán další důkaz v podobě emailové komunikace mezi obviněným a poškozenou ČSOB Pojišťovnou, a. s., a na takto nově opatřený důkaz pak bylo reagováno upřesněním skutku v podané obžalobě na rozdíl od popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovateli nelze přisvědčit, že by ve věci nebyla zachována totožnost skutku.
7. K námitce stěžovatele, že jeho jednáním nemohlo dojít k naplnění subjektivní stránky trestného činu pojistného podvodu, která vyžaduje úmyslné zavinění, Nejvyšší soud uvedl, že jde sice z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu o námitku právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněnou, neboť stěžovatel ji opřel výhradně o argumentaci založenou na vlastní verzi skutkového děje. Ve skutečnosti tak nebrojil proti právnímu posouzení skutku, nýbrž pouze nesouhlasil se skutkovými závěry soudů a snažil se prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů. Přitom Nejvyšší soud podotkl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že k poškození vozidla v rozsahu, v jakém se stěžovatel domáhal proplacení opravy po poškozené pojišťovně, nemohlo při předmětné dopravní nehodě dojít. Dal proto za pravdu závěru okresního soudu a krajského soudu, že není pochyb o tom, že stěžovatel uvedl nepravdivé informace při jednání s pojišťovnou při řešení předmětné pojistné události a jeho cílem bylo získat další pojistné plnění za poškození téhož vozidla z roku 2013, čímž naplnil zákonné znaky přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. K výkladu §12 odst. 2 trestního zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a principu "ultima ratio" odkázal na výkladové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a dovodil, že mimotrestní způsob řešení by neskýtal dostatečnou ochranu před škodlivým jednáním obviněného jak samotnému poškozenému, tak ani společnosti jako celku.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně namítá, že ve věci nebyla zachována totožnost skutku, když na něj byla podána obžaloba pro jiný skutek, než pro který bylo zahájeno trestní stíhání. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2002 sp. zn. III. ÚS 356/01 (N 12/25 SbNU 85). Zásadní rozdíl podle něj spočívá v tom, že při zahájení trestního stíhání bylo jeho protiprávní jednání spatřováno v tom, že k dopravní nehodě dne 7. 9. 2015 nedošlo, respektive nedošlo tak, jak byla deklarována hlídce Policie České republiky a ČSOB Pojišťovně, a. s., avšak obžaloba byla na stěžovatele podána za to, že k dopravní nehodě sice došlo, ale že v e-mailové zprávě ze dne 30. 10. 2015 uvedl nepravdivý údaj, když na konkrétní dotaz ČSOB Pojišťovny, a. s., odpověděl, že vozidlo před nehodou nebylo poškozeno. Z uvedeného dovozuje, že na něj byla podána obžaloba pro jiný skutek, než pro který bylo zahájeno trestní stíhání.
9. Výše uvedené je podle stěžovatele podporováno i chybnou interpretací jeho vyjádření při komunikaci s pojišťovnou, v níž odpověděl, že vozidlo před nehodou nebylo poškozeno, ačkoliv bylo předmětem pojistné události ze dne 17. 6. 2013. Stěžovatel trvá na tom, že na otázku odpověděl pravdivě, jelikož vozidlo před nehodou poškozeno nebylo poškozeno, ani nevykazovalo známky poškození, a že v žádném případě nemohl odpovědět vědomě nepravdivě, ale naopak odpověděl pravdivě a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Na tom podle něj nemůže nic změnit skutečnost, že dané vozidlo bylo někdy dříve předmětem pojistné události. Domnívá se proto, že jeho jednáním nemohly být naplněny znaky trestného činu podle §210 trestního zákoníku a že postupem okresního a krajského soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, které nenapravil ani Nejvyšší soud.
10. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel deklaruje i porušení pravidla in dubio pro reo s tím, že nelze přičítat k jeho tíži, že orgány činné v trestním řízení řádně nezajistily dokumentaci předchozích dopravních nehod. Tvrdí, že žádný podíl neměl rovněž na rozsahu nahlášených škod, neboť ten vycházel z vyjádření autorizovaného servisu a technika pojišťovny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu však není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
14. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na přesvědčivé odůvodnění rozsudku okresního soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Jeho úvahám, v jejichž rámci vysvětlil i důvody, pro něž odmítl snahy stěžovatele o prosazení vlastní verze skutkového děje, nelze naopak nic vytknout. S totožnou argumentací stěžovatele, jejíž podstatou bylo prezentovat se jako osoba, která se vytýkaného jednání nedopustila, se následně vypořádal i krajský soud. Obecné soudy se také náležitě vypořádaly s námitkami týkajícími se totožnosti skutku (viz body 3 a 4 shora). Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů a navazující úvahy a závěry okresního soudu a krajského soudu považuje Ústavní soud za nadbytečné.
15. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud ani v tomto ohledu neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. I když Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, zabýval se nejen uvedenými námitkami stěžovatele, ale i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k jejich porušení (body 5 až 7 shora). V takovém postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
16. Za pravdu pak nelze dát stěžovateli ani v jeho námitce, že soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
17. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
18. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Proto ji z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu