ECLI:CZ:US:2021:4.US.346.21.1
sp. zn. IV. ÚS 346/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem, sídlem Dlouhá 3458/2A, Ústí nad Labem, proti usnesení nejvyššího státního zástupce ze dne 5. listopadu 2020 č. j. 1 NZA 1061/2020-16, za účasti nejvyššího státního zástupce, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství v Teplicích, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 10, čl. 17 odst. 1 a 2, čl. 39 a 40 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro údajné spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jenž bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 22. 2. 2019 č. j. KRPU 37783-33/TČ-2019-040971-BR. Jednání stěžovatele mělo spočívat v tom, že dne 21. 2. 2019 řídil osobní vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost k této činnosti, který si přivodil požitím alkoholického nápoje před jízdou, a způsobil dopravní nehodu. Následně z místa utekl a byl vypátrán hlídkou Policie České republiky. V řízení stěžovatel uvedl, že se v posledních deseti letech léčí s bipolární poruchou a užívá antidepresiva. Uvedeného dne si dal v klubu před jízdou "asi tři malá jedenáctistupňová piva". Chtěl jít domů pěšky, ale jeho auto bylo špatně zaparkované. Chtěl popojet dopředu, ale namísto toho "couvnul" asi o metr a odřel vedle stojící vozidlo. Dále bylo zjištěno, že události byl přítomen policista, který viděl "drobnou fyzickou rozepři" mezi stěžovatelem a řidičem poškozeného vozidla. Stěžovatel se odmítl podrobit dechové zkoušce a odběru krve. V řízení byly provedeny dva znalecké posudky, znalci zapsanými v oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a bez konzultace znalce toxikologa či psychiatra. Ve věci nebyl vyslechnut řidič poškozeného vozidla. Stěžovateli byl v den jeho zadržení zabaven neplatný řidičský průkaz, neboť jeho platnost vypršela dne 23. 7. 2018. O nový řidičský průkaz si stěžovatel nepožádal.
3. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 11. 8. 2020 č. j. ZT 73/2019-34 podle §171 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), postoupil věc Magistrátu města Teplice. Podle vedlejšího účastníka nelze prokázat, zda byl stěžovatel v dané době ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení vozidla. Z výpovědí se sice podává, že stěžovatel vypil několik piv, ale jeho následný stav nebyl "objektivizován". Závěry posudků stojí proti sobě. Pro vypracování třetího znaleckého posudku vedlejší účastník neshledal důvod.
4. Následně Magistrát města Teplice uložil stěžovateli příkazem ze dne 7. 9. 2020 sp. zn. Mg MT-SČ 089622/PŘ/73983/2020/Lo pokutu ve výši 30 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 14 měsíců od nabytí právní moci příkazu.
5. Nejvyšší státní zástupce zrušil uvedené usnesení vedlejšího účastníka jako nezákonné v záhlaví uvedeným usnesením vydaným podle §174a odst. 1 trestního řádu. Podle nejvyššího státního zástupce stále existuje podezření, že se stěžovatel v dané době nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost ovládat vozidlo - vyšlo najevo, že stěžovatel chtěl jet dopředu, ale jel dozadu, nebyl orientovaný v prostoru a neodhadl vzdálenost zaparkovaných vozidel. Před jízdou požil alkohol a podle policistů byl z jeho dechu po nehodě cítit. Zdali se mohla na jeho stavu podílet jeho duševní porucha, se z provedeného dokazování nepodává. V dalším řízení proto bude nutné přibrat znalce z příslušného oboru, vyslechnout "zásadního" svědka (řidiče poškozeného vozidla) a zjistit, zda byl stěžovatel ve stavu podnapilosti již při příchodu do klubu, neboť tomu nasvědčují zjištěné skutečnosti. Pro věc je rovněž podstatné zjištění, proč si stěžovatel nepožádal o nový řidičský průkaz, vypršela-li jeho platnost více než půl roku před nehodou. Nelze totiž vyloučit, že důvodem mohl být jeho nezpůsobilý zdravotní stav.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v průběhu řízení byla porušována jeho práva jako obviněného. Zaprvé byl nezákonně zadržen a držen v cele předběžného zadržení, k čemuž neexistovaly žádné zákonné důvody. Zadruhé docházelo k neustálým neodůvodněným průtahům. Policejní orgán nikdy nedodržel státním zástupcem určenou lhůtu pro doplnění dokazování. Přitom jde skutkově a právně o jednoduchou věc; stěžovatel ujel ve vozidle několik desítek centimetrů, což samo o sobě snižuje společenskou škodlivost jeho jednání. Zatřetí, stěžovatel označuje tvrzení nejvyššího státního zástupce o výměně řidičského průkazu za spekulaci. Má-li držitel řidičského průkazu platné řidičské oprávnění, je jeho výměna ryze administrativním úkonem. Zdravotní stav držitele není v takové situaci zkoumán a stěžovatel se neměl čeho obávat.
7. Začtvrté, za rozhodnou vadu napadeného usnesení stěžovatel považuje jeho vydání potom, co Magistrát města Teplice vydal ve věci příkaz. Výkon tohoto rozhodnutí však fakticky započal již zadržením řidičského průkazu v den nehody. Nyní je trest vykonán; stěžovatel nabyl zpět řidičské oprávnění i řidičský průkaz. Doba zadržení řidičského průkazu přitom dosáhla celkem 18 měsíců, což je doba blížící se "horní hladině první poloviny" trestní sazby trestného činu, pro který je stěžovatel obviněn. Bude-li řízení pokračovat, dosáhne doba zadržení jeho řidičského průkazu "nejméně do konce druhé třetiny" stanovené trestní sazby. O této skutečnosti však nejvyšší státní zástupce nevěděl. Další trvání trestního řízení má proto pro stěžovatele neústavní důsledky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další nemá (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Do činnosti orgánů veřejné moci nezasahuje vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Ústavní stížnost míří proti rozhodnutí nejvyššího státního zástupce vydanému na základě jeho mimořádného kasačního oprávnění podle §174a odst. 1 trestního řádu. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu je namístě proti uvedeným rozhodnutím v řízení o ústavní stížnosti přistupovat obdobně jako k usnesením o zahájení trestního stíhání [srov. usnesení ze dne 19. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 351/10 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) či bod 14 nálezu ze dne 30. 8. 2011 sp. zn. II. ÚS 655/11 (N 144/62 SbNU 225)]. V důsledku zásady subsidiarity, jež ovládá řízení o ústavní stížnosti, potom platí, že kasační zásah Ústavního soudu do rozhodnutí vydaných v přípravném řízení trestním připadá v úvahu toliko tehdy, jsou-li projevem "zjevné libovůle", a současně tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení již odstranit [srov. obdobně např. nález ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 3221/09 (N 197/58 SbNU 741) či bod 31 nálezu ze dne 9. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2520/14 (N 191/75 SbNU 155)].
11. Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala. Zaprvé, k tvrzeným průtahům v předcházejícím řízení lze stěžovatele odkázat na postup podle trestního řádu či zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, jehož uplatněním se mohl domáhat ochrany svých práv (srov. obdobně bod 10 usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 1471/20). Stěžovatel přitom netvrdí, že uvedené prostředky vyčerpal a nepodává se to ani z předložených písemností. Obdobné se uplatní i k námitce nezákonného zadržení, která je nadto v obecné rovině. Ani v tomto směru se nepodává, že stěžovatel uplatnil opravný prostředek, jímž by se domáhal ochrany proti nezákonnému zadržení, např. stížností proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ve které by takový postup namítl. Za dané situace proto nelze klást k tíži nejvyššímu státnímu zástupci, že se uvedeným nezabýval, byť se ani z ničeho nepodává, že takovou povinnost měl. Ke třetí shora uvedené námitce lze uvést toliko to, že bude předmětem dalšího řízení. Nejvyšší státní zástupce totiž zavázal vedlejšího účastníka, aby k uvedenému zjistil další skutečnosti.
12. V nyní posuzované věci není ani rozhodné, zda stěžovatel tvrdí, že byl správní "trest vykonán". Není vyloučeno, aby státní zástupce při dalším postupu ve věci stěžovatele zohlednil, zda zmiňovaný příkaz Magistrátu města Teplice skutečně představuje okolnost, jež má vliv na další trvání trestního stíhání stěžovatele (srov. např. §172 odst. 1 a 2 trestního řádu). Toto zjištění však spadá do pravomoci orgánů činných v trestním řízení, které (jak bylo naznačeno shora) dosud neskončilo, a do něhož Ústavní soud zásadně nezasahuje. Dokonce i bylo-li by možné připustit, že daná procesní situace vylučuje z ústavněprávního hlediska další trvání jeho trestního stíhání, orgány činné v trestním řízení mají k dispozici prostředky, jež jsou způsobilé případné vady napravit.
13. Ústavní soud připouští, že ani samotné vedení trestního stíhání nepředstavuje pro stěžovatele optikou jeho oprávněných zájmů marginální či zanedbatelnou záležitost. Primárně je však nutno hledat nápravu v procesních postupech podle trestního řádu v průběhu trestního řízení, v němž trestní stíhání probíhá; ochrana poskytovaná Ústavním soudem představuje pouze podpůrnou úlohu (srov. obdobně bod 9 usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 1471/20).
14. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Proto ji z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu