ECLI:CZ:US:2021:4.US.3481.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3481/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Eduarda Prandstettera, zastoupeného Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem, sídlem Vinohradská 2134/126, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2020 č. j. 33 Cdo 1985/2019-107, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Českého telekomunikačního úřadu, sídlem Sokolovská 58/219, Praha 9 - Vysočany, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovateli se nepřiznává náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti dále navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 67 C 373/2017 se podává, že stěžovatel se žalobou vůči vedlejší účastnici domáhal určení, že poštovní služby, které podnik Česká pošta, s. p. (dále jen "Česká pošta"), poskytuje pod obchodními jmény "Balík Do ruky" a "Balík Na Poštu" (kdy zásilky nepřesahují 10 kg), jsou základní službou ve smyslu §2 písm. j) zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), ve znění účinném do 14. 4. 2020 (dále jen "zákon o poštovních službách"), a jsou součástí povinnosti České pošty ve smyslu §21 odst. 1 zákona o poštovních službách zajišťovat všeobecnou dostupnost základních poštovních služeb na území České republiky. Obvodní soud rozsudkem ze dne 16. 8. 2018 č. j. 67 C 373/2017-45 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zamítavý výrok odůvodnil tím, že stěžovatel se žalobou nedomáhal určení existence práva, ale určení existence právní skutečnosti. I kdyby žalobě vyhověl, určil by pouze existenci určité skutečnosti, a to by samo o sobě nedeklarovalo žádný právní vztah či právo. Určení existence právní skutečnosti rozhodnutím soudu přichází v úvahu pouze tehdy, připouští-li to zákon.
3. Na základě stěžovatelova odvolání Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 16. 1. 2019 č. j. 23 Co 399/2018-75 potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Potvrzující výrok založil městský soud na závěru o neexistenci aktivní a pasivní legitimace, neboť mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem není žádný právní vztah, který by bylo potřeba vyřešit soudním rozhodnutím. Ani podle městského soudu nemá stěžovatel na jím požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť to, že vedlejší účastnice a stěžovatel mají rozdílný názor na zařazení předmětných poštovních služeb (tedy, zda jde o služby základní), naléhavý zájem stěžovatele na požadovaném určení nezakládá. I kdyby soud žalobě vyhověl, pak by výrok soudu, který je závazný pouze pro účastníky daného řízení, nemohl mít právně vymahatelný dopad na subjekt, který účastníkem daného řízení není, tedy na Českou poštu, a řízení by nemělo stěžovatelem předpokládaný efekt.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, protože stěžovatel nepředložil k řešení takovou otázku hmotného nebo procesního práva, která by jeho přípustnost zakládala, a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. V odůvodnění konstatoval, že závěr městského soudu, že žalobu je třeba zamítnout pro nedostatek věcné legitimace, neboť mezi účastníky řízení není žádný právní vztah, který by bylo potřeba vyřešit soudním rozhodnutím, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Předpokladem úspěšnosti určovací žaloby je kromě existence věcné legitimace, kterou má toliko ten, kdo je účastníkem právního vztahu (práva), také existence naléhavého právního zájmu. Stěžovateli přitom podle Nejvyššího soudu žádné subjektivní právo, které by mohl úspěšně žalobou v této věci uplatnit, nesvědčí, ani nebyl v pozici toho, komu bylo odepřeno právo (nárok), tudíž po vydání určovacího rozhodnutí by se na jeho postavení nic nezměnilo. Pouhá odlišnost jeho právního náhledu na určitou právní skutečnost (tj. otázku posouzení poštovní služby jako tzv. základní), i kdyby tato byla zjištěna, jej k vyvolání řízení o takovém určení nelegitimuje. Stěžovatel má zkrátka jen odlišný názor na zařazení předmětných poštovních služeb, které by podle něj měly patřit mezi služby základní, což naléhavý právní zájem na požadovaném určení neodůvodňuje.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel obecným soudům zejména vytýká, že se nezabývaly otázkou, jaká práva by - byly-li by obě poštovní služby byly zařazeny mezi základní - stěžovateli z takového zařazení plynuly (a jaké povinnosti by z takového zařazení plynuly vedlejší účastnici). Městský soud i obvodní soud navíc zamítnutí stěžovatelovy žaloby odůvodnily podle jeho názoru každý jinak, což podle stěžovatele svědčí o tom, že pouze hledaly způsob, jak se rozhodnutí o podstatě věci vyhnout (rovněž se nevěnovaly tomu, že pojem základních služeb podle zákona o poštovních službách odpovídá pojmu všeobecných služeb podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/67/ES ze dne 15. prosince 1997, o společných pravidlech pro rozvoj vnitřního trhu poštovních služeb Společenství a zvyšování kvality služby].
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
8. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, který konstatoval, že závěr městského soudu o tom, že stěžovatel nemá naléhavý právní zájem na zařazení jmenovaných poštovních služeb mezi základní, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Tento závěr je i podle Ústavního soudu správný; nemá-li stěžovatel na uvedeném určení naléhavý právní zájem, nelze jeho žalobě vyhovět, a proto Nejvyšší soud nemohl posoudit stěžovatelovo dovolání v daných souvislostech případu jako přípustné.
9. O nedostatku naléhavého právního zájmu podle Ústavního soudu svědčí i samotná argumentace uvedená v ústavní stížnosti. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že se nezabývaly tím, jaká práva by mu plynula z toho, kdyby jmenované balíkové služby byly zařazeny mezi základní (stěžovatel letmo v této souvislosti naznačuje, že by musely mít určitou - nespecifikovanou - kvalitu, neměly by podléhat dani z přidané hodnoty atp.). Naléhavost zájmu stěžovatele na zařazení jmenovaných služeb mezi základní je tak evidentně druhotná, když mu jde v prvé řadě o výhody, které by z takového zařazení pro něj měly plynout. Po obecných soudech pak mimo jiné žádá, aby takové výhody ve svých rozhodnutích identifikovaly. Byť je takováto snaha stěžovatele pochopitelná, ke splnění jedné z podmínek pro úspěch žaloby na určení (tedy k existenci naléhavého právního zájmu) je nedostačující. Jak již ve svém usnesení naznačil Nejvyšší soud, i kdyby bylo soudem určeno, že jmenované služby jsou základní, muselo by následovat další řízení, ve kterém by se stěžovatel domáhal konkrétních plnění. Z toho je zjevné, že existence naléhavého právního zájmu ve stěžovatelově věci dána není, když takovýto výklad, kdy je naléhavý právní zájem dán a kdy ne, je v judikatuře i právní teorii ustálen.
10. Nejvyšší soud nepochybil, shledal-li rozhodnutí městského soudu souladným s rozhodovací praxí a k jeho zrušení nepřistoupil. Jen z hlediska úplné korektnosti Ústavní soud ještě dodává, že na (ne)existenci naléhavého právního zájmu jako jednoho z předpokladů úspěšnosti stěžovatelem vyvolaného řízení nemůže nic změnit ani interpretace základních poštovních služeb, byť byly vykládány ve stěžovatelem tvrzeném souladu s právem Evropské unie. Nahlíženo na věc čistě z hlediska materiální spravedlnosti, stěžovatel se v ústavní stížnosti dostatečně nevypořádává ani s argumentem, že Česká pošta balíkové služby v režimu základních služeb poskytuje, byť pod jinou produktovou specifikací, než se stěžovatel domáhá.
11. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Za těchto okolností nevyhověl ani návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, jelikož podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu