ECLI:CZ:US:2021:4.US.3535.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3535/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem, sídlem U Hadovky 564/3, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2020 sp. zn. 4 Tdo 895/2020 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 4. března 2020 sp. zn. 14 To 257/2019, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 8. 2019 sp. zn. 5 T 12/2016 byli stěžovatel a spoluobvinění D. D. a J. J. uznáni vinnými ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili - ve stručnosti vyjádřeno - tím, že vytvořili blíže popsaný transakční řetězec obchodních společností A, B a C, a to za účelem vylákání odpočtu na dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") u obchodní společnosti C. Okresní soud stěžovatele za uvedené jednání odsoudil podle §240 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dva roky. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tři roky.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy flagrantně porušily zejména zásadu presumpce neviny a "zásadu" in dubio pro reo tím, že nesprávně posoudily jeho jednání coby naplňující znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Závěrům soudů oponuje tvrzením, že obchodní společnost B, jejímž jediným členem představenstva byl do 11. 7. 2013, nebyla účelově založenou prázdnou schránkou, ale fungující společností provozující autobazar. Její daňový nedoplatek za červen 2013 byl tvořen více obchody a v daňovém přiznání ze dne 1. 8. 2013 zmiňovaná obchodní společnost vykázala vlastní daňovou povinnost ve výši 607 790 Kč, kterou neuhradila. Vozidlo Jaguar koupila obchodní společnost B, od obchodní společnosti A, za částku 3 146 000 Kč včetně DPH, která na vstupu činila 546 000 Kč. Následně obchodní společnost B, vozidlo prodala obchodní společnosti C, za částku 3 300 000 Kč včetně DPH, přičemž DPH na výstupu činila 572 727,72 Kč. Vlastní daňová povinnost obchodní společnosti B, za prodej předmětného vozidla mohla dosáhnout nejvýše částku 48 709 Kč. K této částce nedosahující hranice větší škody měly soudy dojít, odečetly-li by od DPH na výstupu DPH na vstupu. Soudy však vycházely z paušalizovaného zjištění o celkovém daňovém nedoplatku obchodní společnosti B, ze všech obchodů a nezkoumaly výši DPH, kterou byla společnost povinna odvést pouze za prodej předmětného vozidla Jaguar E-TYPE. Dále stěžovatel namítá absenci svého zavinění, když vyjadřuje názor, že doba spáchání skutku byla soudy posouzena nesprávně, neboť skutek byl spáchán po 11. 7. 2013, kdy již nebyl členem představenstva obchodní společnosti B, a působil v ní jen jako řadový zaměstnanec.
6. Stěžovatel za opomenutý důkaz, jímž podle něj došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, označuje neprovedení opakovaně navrženého výslechu svědka H. H. G., působícího v rozhodné době v obchodní společnosti B. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, podle kterého H. H. G. byl tzv. bílým koněm, zatímco on sám byl i po svém odvolání z funkce člena představenstva rozhodující a řídící osobou v B. Podle stěžovatele neobstojí ani argumentace Nejvyššího soudu, že krajský soud dostatečně odůvodnil nadbytečnost provedení tohoto důkazu.
7. Z výběrů hotovosti realizovaných stěžovatelem z účtu obchodní společnosti B, nelze podle něj ničeho dovodit, a to ani vylákání výhody na DPH. Soudy ani nespecifikovaly výpisy, z nichž existenci těchto jen povšechně vymezených transakcí dovozují. Krajský soud dospěl k nesprávnému závěru o jeho podílu na předmětném skutku záměnou H. S. za H. Š., což představuje exces při hodnocení důkazů. Stěžovatel popírá propojení s ostatními spoluobviněnými a namítá, že jej spojují pouze v minulosti realizované obchody s obviněným D. D. Tvrdí, že ne každý obchodník, který je součástí karuselového řetězce, nese trestní odpovědnost za svou účast, neboť po něm nelze požadovat, aby bezmezně prověřoval své obchodní partnery. Krajský soud neuvedl, jakou preventivní povinnost stěžovatel porušil, tedy co měl prověřit a neprověřil a zda údajné zavinění spočívalo v rovině nedbalosti nebo úmyslu. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje rovněž v tom, že výslech svědkyně A. P. (analytičky finančního úřadu) byl od počátku nepřípustný, neboť svědkyně hodnotila důkazy a soudy její hodnocení nekriticky převzaly. Stěžovatel vytýká, že k trestnému činu, pro který byl odsouzen, neměl motiv - a ani z něj nemohl získat jakýkoli prospěch, jeho trestní odpovědnost byla dovozena z výsledku, nikoliv z jeho jednání, kdy koupil a prodal vozidlo a v době splatnosti DPH, nebyl členem představenstva obchodní společnosti B, nevěděl, že za prodej vozidla nebude odvedena DPH, kterou si následně bude nárokovat zpět kupující obchodní společnost C.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
11. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
13. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
14. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci pouze výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
15. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].
16. Této kategorii vad stěžovatel podřazuje námitku, že výslech svědkyně A. P. (analytičky finančního úřadu) byl od počátku nepřípustný, neboť svědkyně hodnotila důkazy a soudy její hodnocení nekriticky převzaly. Tato výtka však ve své podstatě nesměřuje k závěru o nepřípustnosti předmětného důkazního prostředku, ale jde o polemiku s jeho hodnocením soudy (srov. níže).
17. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Uvedené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z §2 odst. 5 trestního řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.
18. V souvislosti s touto skupinou pochybení stěžovatel namítá, že soudy nevyslechly svědka H. H. G. O opomenutý důkaz však nejde. Okresní soud o důkazním návrhu stěžovatele v hlavním líčení dne 6. 11. 2017 rozhodl před skončením dokazování tak, že jej zamítl, přičemž usnesení o zamítnutí tohoto důkazního návrhu ústně vyhlásil a odůvodnil. Okresní soud se nevypořádal v písemném vyhotovení rozsudku se zamítnutým důkazním návrhem stěžovatele, nicméně krajský soud v odst. 22 usnesení odůvodnil neprovedení tohoto důkazu. Uvedl, že z výpisu z obchodního rejstříku obchodní společnosti D, dříve B, vyplývá, že jmenovaný svědek se stal členem představenstva dne 11. 7. 2013, tedy až po období, v němž se stal posuzovaný skutek. Z obsahu trestního spisu podle krajského soudu vyplývá, že jde o osobu nekontaktní, po níž bylo vyhlášeno pátrání, a o níž se lze oprávněně domnívat, že figurovala v obchodní společnosti B, ryze formálně. Krajský soud konstatoval, že nebylo možné očekávat, že by výslech uvedeného svědka mohl přinést informace podstatné pro posouzení skutku, který byl předmětem obžaloby.
19. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
20. Stěžovatel v této souvislosti uplatnil řadu výše rekapitulovaných námitek, nicméně Ústavní soud - při respektování uvedených mezí ústavněprávního přezkumu - neshledal v závěrech obecných soudů relevantní pochybení. Soudy na základě výsledků dokazování konstatovaly, že obchodní společnost B, společně s ostatními obchodními společnostmi A, a C, utvořily uskupení typické pro tzv. karuselové obchody, v důsledku čehož byla daňová povinnost spočívající v odvedení DPH přenesena na prvně jmenovanou společnost s ručením omezeným vystupující v pozici tzv. missing tradera, tj. nekontaktního prvotního dodavatele, subjektu DPH, který neplnil svoji zákonnou povinnost spočívající v povinném odvodu. Soudy výstižně vysvětlily podstatu tzv. karuselových obchodů tak, že dodání zboží do jiného členského státu EU je od DPH osvobozeno a povinnost odvést daň se hromadí u prvního obchodníka, který zboží získá z jiného státu a prodává ho na území stejného státu, ve kterém on sám působí. K okamžiku, ke kterému se určuje rozsah spáchání předmětného trestného činu, dochází, docílil-li pachatel svým jednáním toho, že mu daň, poplatek, či podobná povinná platba v rozporu s příslušným zákonným ustanovením nebyla vyměřena vůbec, resp. mu byla vyměřena v nižší než zákonné výši, či mu je případně vrácen úmyslně nesprávně vykázaný odpočet daně. Obecné soudy dospěly k závěru, že řetězec společností byl vytvořen za účelem vykázání nadměrného odpočtu na DPH u obchodní společnosti C, která u správce daně podala dne 24. 7. 2013 včasné přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce června 2013. Jejím jednatelem byl obviněný D. D., s nímž má děti původní majitelka motorového vozidla Jaguar, které bylo předmětem obchodu, paní H. Š. Motorové vozidlo Jaguar se tedy od původní majitelky H. Š. několika převody (také mezi řetězcem obchodních společností vytvořených za účelem zkrácení DPH) dostalo během krátké doby k obchodní společnosti C, s jednatelem D. D., který uplatnil v jejím přiznání k DPH za měsíc červen 2013 nadměrný odpočet, jež mu správce daně nevyplatil, a proto zůstal daňový podvod ve stadiu pokusu. Součinnost ostatních obviněných (J. J. fakticky jednajícího za obchodní společnost A, a stěžovatele fakticky jednajícího za obchodní společnost B) je popsána ve skutkové větě rozsudku okresního soudu. Ústavní soud v souvislosti s výpovědí A. P. dospěl k závěru, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, proč v souladu s kritérii uvedenými v §2 odst. 6 trestního řádu uvěřily jejímu obsahu, a nikoliv obhajobě stěžovatele. Skutková zjištění soudů nevychází toliko z této stěžovatelem oponované svědecké výpovědi, nýbrž i z celé řady listinných důkazů (kupní smlouvy, zprávy finančního úřadu atd.) a dále ze svědeckých výpovědí svědků V. T. a Z. T.
21. K námitce týkající se záměny H. S. za H. Š. již Nejvyšší soud konstatoval, že v písemném vyhotovení usnesení krajského soudu je v části odst. 24 namísto H. Š. uvedena H. S., která nebyla jako svědek před okresním soudem vůbec slyšena. Jde o písařskou chybu, která není způsobilá ovlivnit skutkové závěry o existenci řetězce společností vytvořených za účelem vylákání odpočtu na DPH u obchodní společnosti C, a o zavinění obviněných, včetně stěžovatele. Nejde o exces při hodnocení důkazů krajským soudem, nýbrž pouze o písařskou chybu v písemném vyhotovení usnesení krajského soudu, který se jinak ztotožnil se skutkovými závěry okresního soudu.
22. K tvrzenému neprokázání existence předchozí vzájemné domluvy směřující k realizaci trestné činnosti obecné soudy konstatovaly, že trestněprávní jednání stěžovatele spočívalo v tom, že nejméně v době od 25. 5. 2013 do 28. 6. 2013 po vzájemné dohodě prostřednictvím společností (a za ně jednajících osob spoluobviněných) specifikovaných ve výrokové části rozhodnutí sestavili transakční řetězec, v jehož rámci došlo mezi obchodními společnostmi A, B, a C, k přeprodávání motorového vozidla Jaguar E-TYPE, s cílem neoprávněně vylákat výhodu ze státního rozpočtu ve formě nadměrného odpočtu DPH. Z charakteru jednání obviněných (trestná činnost založená na nutné součinnosti více subjektů, ať již fyzických nebo právnických osob) je zřejmý systematický postup založený na vzájemném propojení obchodních společností v karuselovém řetězci. Podle ústavněprávně konformních závěrů soudů způsob páchání nebyl myslitelný bez vzájemné dohody o realizaci trestné činnosti, a to již proto, že bez této dohody nebyl proveditelný vzájemný koordinovaný postup spoluobviněných, přičemž o úmyslném jednání, které s touto předchozí domluvou souvisí, není možno u stěžovatele s ohledem na způsob jeho zapojení pochybovat. Je zřejmé, že existence předchozí vzájemné domluvy (lhostejno v jaké formě) byla předpokladem pro realizaci trestné činnosti. Jinými slovy vyjádřeno, charakter trestné činnosti vylučuje, aby mezi spoluobviněnými neexistovala výslovná nebo nevýslovná domluva o tom, kdo z nich bude zajišťovat které úkoly, čímž se bude podílet na dosahování zamýšlených cílů, kterých mělo být trestnou činností dosaženo. Tím se soudy vypořádaly i se stěžovatelovými námitkami týkajícími se subjektivní stránky trestného činu.
23. Stěžovatel polemizuje s hodnocením těchto důkazů podaným soudy, jakož i navazujícím právním hodnocením, polemika však ústavněprávní roviny nedosahuje. Svá rozhodnutí obecné soudy odůvodnily a dostatečně uvedly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů a právní argumentaci řídily.
24. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo ani, že by nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.
25. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
26. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze ani dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
27. Z těchto důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu