ECLI:CZ:US:2021:4.US.3583.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3583/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Matějkové, zastoupené JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem, sídlem Belgická 267/20, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2020 č. j. 33 Cdo 1786/2019-156 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2019 č. j. 26 Co 352/2018-129, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Martina Hofrichtera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že vedlejší účastník je realitním makléřem. Dne 16. 8. 2017 s ním stěžovatelka uzavřela smlouvu o zprostředkování, jíž se vedlejší účastník za úplatu zavázal obstarat příležitost uzavřít nájemní čí kupní smlouvu k bytu pro stěžovatelku jako zájemkyni o byt. Smluvní strany se dohodly, že dojde-li k předčasnému ukončení závazku před jeho splněním "z důvodu nebo vinou na straně" stěžovatelky a vedlejší účastník svou činnost podle smlouvy prokazatelně vykonal, je stěžovatelka povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi vzniklé náklady v minimální výši 25 000 Kč. Stěžovatelka se následně zúčastnila tří prohlídek bytů, které vyhledal vedlejší účastník. Dne 14. 9. 2017 zaslal přítel stěžovatelky vedlejšímu účastníkovi SMS zprávu, že stěžovatelka nemá zájem na pokračování závazku. Dne 26. 9. 2017 vedlejší účastník stěžovatelce e-mailem sdělil, že "pro opakované porušení podmínek" závazek z uvedené smlouvy "oficiálně ukončuje". Následně se vedlejší účastník domáhal žalobou u Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") po stěžovatelce zaplacení 25 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady vynaložených nákladů z vykonané zprostředkovatelské činnosti.
3. Žalobu zamítl okresní soud rozsudkem ze dne 29. 8. 2018 č. j. 9 C 16/2018-107. Z něj se podává, že okresní soud posoudil uvedené ujednání o právu vedlejšího účastníka na úhradu nákladů jako o smluvní pokutě, avšak jako neurčité a v rozporu s požadavkem přiměřenosti, byla-li sankciována toliko stěžovatelka jako spotřebitelka a závazek byl sjednán jako tzv. výhradní a na dobu neurčitou - stěžovatelka mohla ukončit závazek jen za splnění uvedené povinnosti.
4. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") změnil rozsudek okresního soudu v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi 25 000 Kč s příslušenstvím. Krajský soud se ztotožnil s posouzením závazkového vztahu jako spotřebitelského, avšak posuzované ujednání odpovídá právu vedlejšího účastníka na úhradu nákladů podle §2443 a 2436 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), dojde-li k ukončení závazku podle §2453 téhož zákona, neboť ujednání ve smlouvě ve své podstatě odpovídá zákonné úpravě práva zprostředkovatele na úhradu účelně vynaložených nákladů dle §2443 a §2436 občanského zákoníku pro případ, kdy stěžovatelka (žalovaná) využije svého práva smlouvu zrušit (§2453 občanského zákoníku). To vylučuje uplatnění smluvní pokuty jako sankčního mechanismu. Sjednaná výše nákladů není nepřiměřená, a to i s ohledem na to, že vedlejší účastník činnost vykonal. Krajský soud shledal, že došlo k ukončení závazku ze smlouvy "ze strany" stěžovatelky prostřednictvím jejího přítele shora uvedenou SMS zprávou. Následný e-mail vedlejšího účastníka nemá právní význam.
5. Stěžovatelka brojila proti napadenému rozsudku krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením, neboť nebylo přípustné. Z něj se podává, že namítala-li stěžovatelka, že krajský soud k její tíži přičetl jednání třetí osoby, která nebyla zmocněna, nevymezila žádnou otázku hmotného či procesního práva a zpochybňuje toliko skutkové závěry krajského soudu. I další námitku nesprávného posouzení podmínek odstoupení od smlouvy stěžovatelka zakládá na vlastní skutkové verzi, popř. na předestřené právní otázce nezávisí rozhodnutí krajského soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v prvé řadě zdůrazňuje, že je pro její věc rozhodné, zda jí lze přičítat jednání třetí osoby, která nebyla zmocněna. Komunikaci mezi ní a vedlejším účastníkem ukončil vedlejší účastník e-mailem ze dne 26. 9. 2017. Krajský soud však chybně posoudil situaci tak, že "smlouva byla ukončena" SMS zprávou přítele stěžovatelky předcházející uvedenému e-mailu. Stěžovatelka tak neučinila žádné jednání směřující k ukončení smlouvy a je jí přičítáno jednání třetí osoby, aniž by byla tato osoba k takovému jednání zmocněna. Ostatně ani vedlejší účastník netvrdil, že přítel stěžovatelky byl zmocněn k jednání za ni.
7. Stěžovatelka tvrdí, že použil-li by se závěr přijatý obecnými soudy, došlo by k "popření právní úpravy" o zastoupení, neboť není třeba žádného zmocnění. Takový závěr je proto neudržitelný a představuje "hrubý exces".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. V prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že se ústavní stížnost týká peněžitého plnění ve výši 25 000 Kč, jde proto o tzv. bagatelní věc. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že tzv. bagatelnost věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je především na stěžovatelce, aby v ústavní stížnosti vysvětlila (a případně doložila), proč věc přes "bagatelnost" vyvolává v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
11. Žádné takové tvrzení stěžovatelka v ústavní stížnosti nepřináší a Ústavní soud takové okolnosti v její věci neshledává. Ústavní soud nepřehlédl, že obecné soudy ve věci stěžovatelky považovaly smluvní závazkový vztah mezi ní a vedlejším účastníkem za spotřebitelský. Ostatně Nejvyšší soud neodmítl dovolání stěžovatelky jako objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Ústavněprávně relevantní význam věci však tato okolnost automaticky nezakládá (srov. bod 17 usnesení ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 2336/19). Věc stěžovatelky ani nevyvolává důležité otázky týkající se ústavněprávního rozměru ochrany spotřebitele (srov. a contrario bod 12 nálezu ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 2778/19).
12. Jde-li proto o kvantitativní hledisko, z ústavní stížnosti se nepodává, že stěžovatelka by měla být - s ohledem na své osobní, sociální či majetkové poměry, eventuálně i další okolnosti - napadenými rozhodnutími podstatně dotčena na svých majetkových pozicích.
13. Na ústavněprávní rozměr věci nelze usuzovat ani z hlediska kvalitativního. V nyní posuzované věci totiž ani není rozhodné, kdo skutečně závazek ukončil svým právním jednáním. Krajský soud totiž posoudil dané ujednání jako smluvní modifikaci zákonného práva na náhradu vynaložených nákladů, dojde-li k ukončení závazku "z důvodu nebo vinou" stěžovatelky. Závěr krajského soudu proto lze vyložit tak, že SMS přítele stěžovatelky adresovaná vedlejšímu účastníkovi nebyla právním jednáním vedoucím k ukončení závazku jako jeho přímého právního následku, ale skutečnost poukazující na záměr stěžovatelky nadále nevyužívat služeb vedlejšího účastníka.
14. Jinými slovy, i daly-li by se námitky stěžovatelky o právním jednání považovat za důvodné, nic by to nezměnilo na výsledku napadených rozhodnutí. Z jejího chování lze usoudit, že to byla ona, kdo inicioval ("důvody na její straně") ukončení závazku, lhostejno jakým právním jednáním (koho) k tomu skutečně došlo. Ostatně stěžovatelka ani netvrdí, že měla zájem na tom, aby závazek pokračoval - obsah projevu vůle učiněného jejím přítelem nijak nezpochybňuje. Z uvedené e-mailové zprávy vedlejšího účastníka (jež stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti) se nadto podává, že stěžovatelka vedlejšího účastníka informovala, že "záležitost přebírá" právě její přítel. Ani tyto okolnosti stěžovatelka nevysvětluje. Spojily-li proto soudy v nyní posuzované věci vůli projevenou jejím přítelem s jejím záměrem závazek ukončit, za daných okolností nelze uvažovat o ústavně relevantním excesu.
15. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Proto ji z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu