ECLI:CZ:US:2021:4.US.394.21.1
sp. zn. IV. ÚS 394/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020 sp. zn. 7 Tdo 1151/2020, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2020 sp. zn. 6 To 64/2019 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. června 2019 sp. zn. 5 T 20/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a odsoudil jej podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za užití §43 odst. 1 trestního zákoníku (správně §43 odst. 2 trestního zákoníku) k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Krajský soud podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), stěžovateli uložil nahradit škodu poškozené obchodní společnosti AUTOCENTRUM BOURA, spol. s r. o. (dále jen "poškozená"), škodu ve výši 1 916 000 Kč. Se zbytkem svého nároku byla poškozená odkázána podle §229 odst. 2 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímto rozsudkem krajský soud rozhodl rovněž o zproštění obžaloby obviněného R. V. Uvedeného zločinu se stěžovatel dopustil ve stručnosti uvedeno tím, že jako zaměstnanec obchodní společnosti X, zplnomocněný k jejímu zastupování v té době předsedou jejího představenstva R. V., v návaznosti na "zápůjční" a kupní smlouvy uzavřené mezi jím zastupovanou obchodní společností a poškozenou v jednom případě s obchodní společností B&B Agro, spol. s r. o., v úmyslu sebe a další osoby obohatit a způsobit třetím osobám škodu, vylákal osobní automobily pod nepravdivým příslibem, že uhradí faktury za koupená vozidla a že vozidla, která převzal na podkladě "zápůjčních" smluv, budou užívat zaměstnanci obchodní společnosti X, a po uplynutí dohodnuté lhůty devíti měsíců budou vozidla vrácena, a ve skutečnosti řádné podnikání předstíral a jednal se záměrem vozidla, která převzal, obratem pod cenou prodat, přičemž celkem převzal na základě smluv konkretizovaných ve skutkové větě rozsudku dvacet osobních vozidel, které následně "prodal" dalším osobám, čímž způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 6 144 657 Kč.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání zaměřené proti výrokům o vině, trestu i náhradě škody. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora uvedeným rozsudkem vůči stěžovateli napadený rozsudek podle §258 odst. 2 trestního řádu zrušil pouze ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody, přičemž ve výroku o vině zůstal rozsudek nedotčen, a s poukazem na §259 odst. 3 písm. b), odst. 4 trestního řádu nově rozhodl tak, že podle §209 odst. 5 a §43 odst. 2 trestního zákoníku odsoudil stěžovatele k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle §43 odst. 2, věta druhá trestního zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 2 T 122/2018 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2019 sp. zn. 9 To 32/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, podkladu. Vrchní soud podle §228 odst. 1 trestního řádu stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 2 138 720 Kč s příslušenstvím a podle §229 odst. 2 trestního řádu poškozenou odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody vůči stěžovateli na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud dále k odvolání státní zástupkyně zrušil zprošťující výrok vůči spoluobviněnému R. V. a v tomto rozsahu vrátil věc krajskému soudu.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl, neboť dovolací námitky směřovaly zčásti do důkazního řízení a jako takové neodpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Za stěžovatelovy námitky podřaditelné pod zmíněný dovolací důvod považoval Nejvyšší soud námitku, že nenaplnil objektivní a subjektivní stránku trestného činu podvodu, resp. jeho kvalifikované skutkové podstaty. K nim Nejvyšší soud konstatoval, že jde o námitky zjevně neopodstatněné. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vrchní soud rezignoval na řádné odůvodnění svého rozhodnutí, když se převážně ztotožnil s hodnocením důkazů krajským soudem a na zjištěné nedostatky reagoval pouze konstatováním, že by výsledky doplnění dokazování nemohly vyznít ve prospěch tvrzení obhajoby. Nejvyšší soud, vytýká dále stěžovatel, se s těmito závěry bez přesvědčivých důvodů ztotožnil.
6. Stěžovatel zpochybňuje závěry soudů o výši škody, kterou měl trestnou činností způsobit. Má za to, že vrchní soud učinil mimo svou odbornost a bez zjištění vyplývajících z provedeného dokazování závěr, že doplnění dokazování, které by mělo být provedeno krajským soudem, avšak nebylo, by bezpochyby vedlo k navýšení zjištěné škody. Stěžovatel je oproti tomu přesvědčen, že škoda, kterou údajně způsobil, by byla naopak nižší než škoda zjištěná krajským soudem. Zjištění výše škody s ohledem na časový odstup a charakter předmětného zboží považuje za otázku výlučně znaleckou, proto znalecké závěry nemůže nahradit úvaha soudu. Bez individuálního posouzení stavu jednotlivých vozidel nelze mít postaveno najisto, že vozidla měla uváděnou časovou hodnotu. Současně stěžovatel namítá, že nelze vyloučit, že s ohledem na okolnosti případu a rozsah dokazování, jak předestřel vrchní soud, bude nutno vycházet z určení účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci, nikoliv z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodávala. Nejvyšší soud, vytýká dále stěžovatel, se s jeho argumentací nevypořádal, neboť se soustředil na odkaz na zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení. Neobstojí též úvaha dovolacího soudu o slevách poskytnutých při "fleetových" obchodech. Ani sjednání zvláštních cen s poškozenou nedokládá, že by obdobným způsobem byly stanovené ceny s dalšími osobami. I kdyby se dovolacímu soudu zdálo vysoce nepravděpodobné, že by doplnění dokazování mohlo vést k prospěchu stěžovatele, nebyl (podobně jako vrchní soud) povolán dokazování nahradit argumentací výsledky dokazování toliko předjímající. Předmětné závěry měly přitom přímý vztah k uplatnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, pro který byl stěžovatel odsouzen.
7. Stěžovatel dále namítá nedostatek naplnění subjektivní stránky vytýkaného trestného činu. Má za to, že z popisu skutku v rozsudku krajského soudu vyplývá, že nanejvýše bez přiměřených důvodů spoléhal, že nezpůsobí porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, tedy nechtěl uvést poškozenou v omyl v době, kdy byly uzavírány jednotlivé obchody. Poukazuje především na její tvrzení, že zpočátku probíhalo plnění závazků z obou stran bez problémů. Obchodování probíhalo po dobu několika měsíců, během které docházelo k plnění přijatých závazků. Stěžovatel posléze dovozuje, že poškozená s ohledem na své zkušenosti a profesní znalosti nemohla být uvedená v omyl.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
11. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. K jednotlivým stěžovatelovým námitkám Ústavní soud dodává následující závěry.
13. Stěžovatel v části své ústavní stížnosti brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů obecnými soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých obecných soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci pouze výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
14. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].
15. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Uvedené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z §2 odst. 5 trestního řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.
16. Konečně třetí tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
17. Stěžovatel v námitkách "kombinuje" všechny uvedené kategorie vad důkazního řízení, a to argumentací, že krajský soud vycházel při stanovení výše škody z nesprávně určených cen vozidel, což vrchní soud i Nejvyšší soud označily za pochybení, avšak dospěly k nepodloženému závěru (tj. závěru učiněnému nepřípustně zejména bez znaleckého posudku), že doplnění dokazování by nepochybně vedlo k závěru, že škoda jím způsobená byla ještě vyšší než dovozená krajským soudem. Podle stěžovatele důkazní prostředky, kterými měly být korigovány závěry krajského soudu o výši škody, představují tzv. opomenuté důkazy. Soudy, dovozuje posléze stěžovatel, dospěly ke skutkovým zjištěním, které jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
18. Stěžovatelova kritika nedoceňuje procesní zásadu iudex peritus peritorum, podle které je to právě a jen soudce, kdo rozhoduje nejen o věci samé, ale rovněž i o vedení řízení a v jeho rámci o potřebě znaleckého zkoumání, rozsahu znaleckého úkolu a rovněž i o místě závěrů z něj vyplývajících v souhrnu provedených důkazů při tvorbě skutkových a následně i právních závěrů. Znalecké posudky, ať už jakkoliv relevantní pro posouzení odborné stránky věci, jsou tudíž vždy toliko podkladem pro rozhodnutí soudce, který je v konečném důsledku nad všemi znalci [srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 2679/13 (U 9/73 SbNU 993)]. Není proto v obecné rovině vyloučené, dospěje-li soud k závěru, že znalecký posudek se vyznačuje určitými nedostatky, avšak ani jejich odstranění (vyhotovením jeho doplňku) by nemohlo vést k závěrům příznivým obviněnému (stěžovateli).
19. Obecné soudy zdůraznily, že primárním hlediskem při stanovení výše škody je podle §137 trestního zákoníku cena, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Jde tedy o cenu věci v místě obvyklou, za kterou je třeba považovat cenu v obci, popřípadě v její části, kde došlo k trestnému činu, stanovenou pro prodej věci v běžné obchodní síti. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Ústavní soud - při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu - neshledal relevantní pochybení v závěrech obecných soudů, které konstatovaly, že je nutné vycházet z ceny obvyklé.
20. Nejvyšší soud nepochybil - natožpak v ústavněprávní rovině - konstatováním, že při stanovení ceny je nutné vycházet ze stavu v okamžiku převzetí vozidla stěžovatelem, neboť již tehdy měl v úmyslu věc si přisvojit (záměr řádně zaplatit kupní cenu či vypůjčenou věc vrátit pouze předstíral), dále prodat a poškodit vlastníky tím, že je uvedl v omyl, v němž mu věci prodali či půjčili, a proto se dopustil trestného činu podvodu podle §209 trestního zákoníku, který byl dokonán již v době, kdy převzal předmětná vozidla.
21. Krajský soud svůj závěr o výši způsobené škody dovodil u zakoupených vozidel z kupní ceny na faktuře, u vypůjčených vozidel z ceny stanovené znalcem, který ji určil s přihlédnutím k průměrnému opotřebení, když se faktický stav vozidel nepodařilo zjistit. Současně veškeré uhrazené částky zaúčtované jako půjčovné započítal do hodnoty vozidel a o tuto částku snížil výši způsobené škody.
22. Nejvyšší soud ve shodě s vrchním soudem dovodil, že škoda neměla být snížená o uhrazené splátky nájemného za půjčené vozy a ani o ceny vydaných a vrácených vozidel. U pozdějších plateb a vydání a vrácení osobních automobilů, které ostatně byly důsledkem postupu zástupců poškozené a policejního orgánu, jde o pouze částečnou náhradu způsobené škody, která má vliv výhradně na výrok o povinnosti obviněného k náhradě škody podle §228 a 229 trestního řádu, nikoliv na určení výše škody jako znaku skutkové podstaty.
23. Stěžovatel obrací pozornost k tzv. "fleetovým" slevám a namítá, že nebyly poskytnuté všemi dotčenými osobami. Úvaha soudů, že není důvodné snížit zjištěnou škodu o sjednané "fleetové" slevy, zvláště za situace, kdy stěžovatel osobní automobily vylákal podvodným jednáním, exces nepředstavuje. Soudy uplatněná argumentace je předvídatelná, neboť se shoduje s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. přiměřeně usnesení ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. 5 Tdo 198/2005 nebo ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 8 Tdo 541/2013). V rozsudku krajského soudu je přitom uvedeno, u kterých vozidel byly tyto slevy poskytnuté, a jmenovaný soud výslovně uvedl, že nezohlednil k tíži stěžovatele doplatky následně fakturované v důsledku nedodržení jejich podmínek.
24. Stěžovatel poukazuje na to, že některá vozidla byla ve vlastnictví třetích osob i více než rok před inkriminovaným jednáním, avšak ani v této souvislosti nepředestírá ústavněprávně relevantní argumentaci, podle které nebyly tyto okolnosti zohledněné ve fakturovaných cenách při prodeji vozidel, resp. ve zjištěních znalce v souvislosti s výpůjčkami automobilů. Jakkoli bylo možné doplnit dokazování například o svědecké výpovědi zaměstnanců poškozené, soudy se nedopustily excesu, dovodily-li, že poškozená i obchodní společnost X, (za kterou stěžovatel vozidla přebíral) se věnovaly obchodu s automobily, proto lze předpokládat, že nebyla-li by vozidla nanejvýše běžně opotřebená, nedošlo by k jejich převzetí.
25. Na tomto podkladě soudy ústavněprávně konformním způsobem dospěly k závěru, že doplnění dokazování by s přihlédnutím k zákazu reformace in peuis podle §259 odst. 4 trestního řádu bylo nadbytečné, jelikož by hodnota vozidel nepochybně byla stanovena vyšší, což by vedlo ke zhoršení postavení stěžovatele. Vrchní soud a Nejvyšší soud stěžovatelem označené důkazy neopomenuly, ale řádně odůvodnily, proč není dán důvod k jejich provedení.
26. Ústavní soud - při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu - neshledal relevantní pochybení ani v závěrech obecných soudů týkajících se naplnění dalších znaků trestného činu podvodu.
27. Podle zjištění soudů stěžovatel zástupcům poškozené předstíral řadu okolností v rozporu se skutečností. Předstíral mimo jiné, že jde o řádné obchody obchodní společnosti X, když ve skutečnosti plnou moc, se kterou disponoval, využíval k provádění transakcí, které neměly s řádným obchodováním s vozidly nic společného, odebraná auta obratem prodával pod cenou, zpravidla bez velkého technického průkazu, jehož vydání poškozená podmiňovala úhradou kupní ceny. Navíc stejným způsobem zacházel i s vypůjčenými vozidly. Z utržených peněžních prostředků použil jen část k úhradě některých odebraných vozidel, část si ponechal, respektive část představovala provizi zprostředkovatelů. Kupní ceny v předmětném rozsahu nebyl schopen platit, neměl zajištěno financování, částečně pro něj řešení představovalo odběr dalších vozidel se záměrem jejich prodeje (výtěžek z těchto prodejů byl zčásti použitý k úhradám poskytnutým poškozené, aby pokračovaly dodávky vozidel a oddálilo se zjištění trestné činnosti) a jeho schopnosti hradit závazky jsou zřejmé z toho, že po ukončení i výpůjček vozidel, nebyl schopen nic dalšího hradit. Soudy konstatovaly, že stěžovatel byl (přinejmenším) srozuměn s tím, že za odebraná vozidla kupní cenu neuhradí, případně vypůjčená vozidla nevrátí. Stěžovatelova obhajoba, podle které pouze bez přiměřených důvodů spoléhal, že nezpůsobí porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, tedy nechtěl uvést poškozenou v omyl v době, kdy byly uzavírány jednotlivé obchody, neobstojí. Stěžovatel podle zjištění soudů spoléhal nanejvýše na to, že se mu podaří nadále skrývat existenci podvodného schématu, v jehož rámci byly jednotlivé transakce uskutečňovány. Tato skutečnost však tvrzení obhajoby o vědomé nedbalosti samozřejmě nepodporuje. Všechna vozidla stěžovatel odebíral s předem pojatým úmyslem podvodně vylákat a obratem prodat vozidla, způsobit tak poškozené škodu přesahující hranici 5 000 000 Kč, tj. škodu velkého rozsahu dle §138 odst. 1 trestního zákoníku.
28. Jak bylo konstatováno, uvedený rozsah dokazování, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo ani, že by nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.
29. Znaky neústavního postupu nespatřuje Ústavní soud ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož se podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
30. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že nezjistil porušení stěžovatelových základních práv a svobod, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu