ECLI:CZ:US:2021:4.US.406.21.1
sp. zn. IV. ÚS 406/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného Mgr. Ondřejem Trnkou, LL.M., advokátem, sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2020 č. j. 53 Co 321/2020-258 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. prosince 2019 č. j. 25 C 9/2014-178, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1 - Malá Strana, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví s tvrzením, že jimi byly porušeny jeho základní práva a zaručené v čl. 36 odst. 1 a 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Po první vedlejší účastnici požadoval zadostiučinění ve výši 43 750 Kč s příslušenstvím za délku správního řízení o ukončení jeho vysokoškolského studia. Po druhé vedlejší účastnici se domáhal zadostiučinění ve výši 41 250 Kč s příslušenstvím za délku řízení před Krajským soudem v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a Nejvyšším správním soudem, před nimiž byla vedena řízení ve věci žalob proti rozhodnutím rektora Jihočeské univerzity. Před vydáním napadeného rozsudku vydal obvodní soud ve věci rozsudek ze dne 20. 1. 2016 č. j. 25 C 9/2014-62, který však byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019 č. j. 30 Cdo 2301/2017-144. Vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu obvodní soud v napadeném rozsudku konstatoval, že správní rozhodnutí byla vydána v samosprávné působnosti vysoké školy, a proto za jejich délku nelze činit odpovědným stát podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.). U zadostiučinění za délku řízení před správními soudy obvodní soud hodnotil tři řízení před krajským soudem o žalobě proti správnímu rozhodnutí a dvě řízení o kasační stížnosti. První řízení před krajským soudem (sp. zn. 10 A 24/2010) trvalo 2 měsíce a bylo zakončeno rozsudkem, jímž bylo zrušeno rozhodnutí rektora. Druhé řízení (sp. zn. 10 A 77/2010) trvalo 3 měsíce a bylo zakončeno rozsudkem, jímž bylo zrušeno nové rozhodnutí rektora. S ohledem na krátkou dobu trvání těchto řízení obvodní soud neshledal jejich nepřiměřenou délku, nebyl tak dán odpovědnostní titul. Třetí řízení (sp. zn. 10 A 122/2013) bylo zahájeno dne 3. 10. 2013. Krajský soud ve věci rozhodl zamítavým rozsudkem ze dne 21. 3. 2014 č. j. 10 A 122/2013-71, který byl následně zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2014 č. j. 5 As 64/2014-42 (řízení o kasační stížnosti trvalo necelých 7 měsíců). Krajský soud posléze vydal nový zamítavý rozsudek ze dne 4. 6. 2015 č. j. 10 A 122/2013-154, proti němuž směřovala kasační stížnost zamítnutá rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2016 č. j. 5 As 140/2015-41 (řízení o kasační stížnosti trvalo 11 měsíců a 8 dní). Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu směřovala ústavní stížnost odmítnutá usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 2289/16. Obvodní soud soudní řízení posuzoval jako celek (tj. od podání žaloby až do rozhodnutí o ústavní stížnosti). Celková doba řízení byla podle něj 3 roky, 3 měsíce a 9 dní. Řízení se vedlo ve dvou stupních ve správním soudnictví a před Ústavním soudem. Pro vyšší náročnost řízení ve správním soudnictví a před Ústavním soudem obvodní soud za přiměřenou délku řízení před každým z těchto soudů považoval přinejmenším jeden rok. V posuzované věci bylo řízení komplikováno procesním chováním žalobce, který podal rozsáhlou a nepřehlednou žalobu, opakovaně žádal o ustanovení zástupce a jeho změnu (byli mu ustanoveni celkem tři zástupci), podal námitku podjatosti, o níž bylo rozhodnuto, podal blanketní kasační stížnosti, k jejímuž doplnění musel být vyzván. Délku řízení tudíž obvodní soud vyhodnotil jako přiměřenou.
3. Ke stěžovatelovu odvolání Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil. Zabýval se významem řízení pro stěžovatele a shledal, že řízení pro něj nemělo zvýšený význam. Judikatura sice připouští, že osoby v pokročilejším věku či těžce nemocné zpravidla negativní následky nepřiměřeně dlouhého řízení vnímají závažněji. V době skončení řízení bylo stěžovateli 62 let, což podle městského soudu ještě není pokročilý věk, o němž se judikatura zmiňuje. Stěžovatel je sice od 12. 7. 2013 invalidní v prvním stupni, jeho pracovní schopnost poklesla o 35 % a je schopen vykonávat výdělečnou činnost s menšími nároky na tělesné a duševní schopnosti. S ohledem na zdravotní stav tak mohl délku řízení vnímat intenzivněji než zdravé osoby. I význam řízení je však podle městského soudu třeba hodnotit v souvislosti s tím, že soudy v posuzovaném řízení postupovaly plynule a řízení netrvalo nepřiměřeně dlouho. V posuzovaném řízení šlo o ukončení stěžovatelova vysokoškolského vzdělání na teleologické fakultě. Protože však má stěžovatel vysokoškolské vzdělání v oboru elektro a byl v pokročilém produktivním věku, význam řízení z hlediska jeho práva na svobodnou volbu povolání nebyl takový jako u osob mladšího věku, u nichž na ukončení vzdělání závisí celý jejich profesní život. Městský soud dále poznamenal, že stěžovatel plynule přešel z invalidního důchodu do důchodu starobního.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel uvádí, že obvodní soud původně vycházel z názoru, že za nepřiměřenou délku řízení před vysokou školou odpovídá stát podle zákona č. 82/1998 Sb. V usnesení ze dne 9. 7. 2014 č. j. 25 C 9/2014-34, jímž obvodní soud zamítl stěžovatelův návrh, aby do řízení na straně žalované přistoupila Jihočeská univerzita, obvodní soud uvedl svůj názor, že stát odpovídá za nepřiměřenou délku řízení vedeného vysokou školou. Dané usnesení, které stěžovatel v důvěře v jeho správnost nenapadl odvoláním a ani nepodal novou žalobu proti univerzitě, podle jeho názoru zakládá překážku věci rozhodnuté pro další rozhodování o otázce pasivní věcné legitimace ve sporu. Závěr o pasivní věcné legitimaci státu však zvrátil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 7. 2019 č. j. 30 Cdo 2301/2017-144, jímž zrušil původní rozsudek obvodního soudu ve věci samé. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud již nemohl zpochybnit zmíněné pravomocné usnesení obvodního soudu o nepřipuštění vstupu nového žalovaného do řízení.
5. Dále stěžovatel tvrdí, že řízení, za jejich délku požadoval zadostiučinění, pro něj byla mimořádně významná. V minulosti již sice dosáhl vysokoškolského vzdělání v oboru elektrotechniky, pro svůj zdravotní stav však v tomto oboru nemohl vykonávat povolání. Studiem na teleologické fakultě si chtěl zvýšit kvalifikaci v oboru pastorační asistence, jež by mu otevřela cestu k výkonu povolání, v němž by mu jeho zdravotní stav nebránil. Soudy mu podle jeho mínění kladly k tíži, že využíval svá procesní oprávnění. V závěru ústavní stížnosti zmínil, že zákon č. 82/1998 Sb. má v sobě nežádoucí mezeru, protože se nevztahuje na odpovědnost akademických samosprávných organizací. Má za to, že v důsledku této mezery mu byl v rozporu se zásadou rovnosti odepřen přístup ke spravedlnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele.
8. Nelze se ztotožnit se stěžovatelovou námitkou, že usnesení obvodního soudu ze dne 9. 7. 2014 č. j. 25 C 9/2014-34 zakládá překážku věci rozhodnuté pro další rozhodování o pasivní věcné legitimaci ve sporu. Zmíněným usnesením obvodní soud ke stěžovatelovu návrhu nepřipustil přistoupení Jihočeské univerzity do řízení na straně žalované. Dané usnesení se, jak vyplývá z jeho výroku, týkalo výhradně přistoupení do řízení, a nemohlo založit překážku věci rozhodnuté pro otázku, kdo je v řízení věcně pasivně legitimován. V odůvodnění tohoto usnesení sice obvodní soud rozebral svůj názor, že za případnou nepřiměřenou délku správního řízení odpovídá stát podle zákona č. 82/1998 Sb., a nikoli sama vysoká škola. Úvahy uvedené toliko v odůvodnění však překážku věci rozhodnuté nezakládají. Z názoru, že za délku správního řízení před vysokou školou odpovídá stát, obvodní soud vycházel ve svém původním rozsudku ve věci (rozsudku ze dne 20. 1. 2016 č. j. 25 C 9/2014-62), který byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019 č. j. 30 Cdo 2301/2017-144, v němž bylo rozebráno, že odpovídá vysoká škola, nikoli stát. Protože posouzení pasivní věcné legitimace je součástí rozhodnutí ve věci samé, mohl a měl si být stěžovatel vědom toho, že pasivní věcná legitimace může být zkoumána v řízení o opravných prostředcích proti rozhodnutí ve věci samé (rozhodnutí o žalobě). To se také stalo v řízení o dovolání zakončeném rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2301/2017, z nějž vzešel závazný právní názor pro rozsudek obvodního soudu napadený ústavní stížností (§243g odst. 1 ve spojení s §226 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
9. Ústavní soud shledal, že poté, co obvodní soud nepřipustil na návrh stěžovatele vstup Jihočeské univerzity do řízení na straně žalované, měl stěžovatel možnost usnesení o nepřipuštění vstupu do řízení napadnout odvoláním a rozhodnutí o tomto odvolání napadnout dovoláním (k možnosti podat takové dovolání srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018 sp. zn. 28 Cdo 5450/2017), případně podat novou žalobu proti Jihočeské univerzitě. Ani jedné z těchto možností stěžovatel nevyužil. Skrze zmíněné odvolání a dovolání by dosáhl přezkumu úvah, na nichž obvodní soud založil usnesení o nepřipuštění vstupu Jihočeské univerzity do řízení. Takto stěžovatel mohl dosáhnout zrušení či změny usnesení o nepřipuštění vstupu Jihočeské univerzity do řízení na straně žalované, čehož nevyužil. Za dané situace ústavní ochrany nepožívá stěžovatelův mylný názor, že zmíněné usnesení obvodního soudu založilo překážku věci rozhodnuté pro další hodnocení otázky pasivní věcné legitimace ve sporu, resp. že by Nejvyššímu soudu bránilo, aby v dovolacím řízení navazujícím na rozhodnutí o věci samé přezkoumal hodnocení otázky, kdo byl pasivně věcně legitimován.
10. Porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv Ústavní soud neshledal ani v závěru městského soudu, že řízení, za jehož délku stěžovatel žádal zadostiučinění, pro něj nemělo zvýšený význam. Význam řízení je jedním ze základních kritérií (vedle složitosti věci, postupu účastníků a postupu orgánů veřejné moci), jimiž se posuzuje, zda byla délka řízení přiměřená (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci, Süßmann proti Německu ze dne 16. 9. 1996 č. č. 20024/92, bod 48.; či stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010). Městský soud vyšel z řady relevantních zjištění o stěžovateli (o jeho věku v době zahájení soudního řízení a v době jeho ukončení 62 let, s čímž souvisí jeho přechod do starobního důchodu, dále z toho, že stěžovatel již v minulosti úspěšně završil vysokoškolské studium v jiném oboru). Za této situace Ústavní soud nespatřuje důvod pro to, aby vstupoval do hodnocení městského soudu, že za daných okolností měl předmět řízení (ukončení studia na vysoké škole) pro stěžovatele menší význam v porovnání s osobami mladšího věku stojícími na počátku své profesní dráhy, z čehož dovodil, že význam řízení neměl pro stěžovatele zvýšený význam. Ústavní soud nezpochybňuje, že stěžovatel mohl pro sebe předmět řízení oprávněně vnímat jako významný, s čímž souvisí rovněž to, že si přál, aby bylo v řízení co nejrychleji rozhodnuto. Aby však bylo možno dospět k závěru, že jde o řízení, které je pro účastníka zvýšeně významné (nikoli jen významné), musí být dány skutečnosti, které z objektivního hlediska znatelně zvyšují význam řízení v porovnání s dalšími řízeními, jež se před soudy vedou. Městský soud uvedl přesvědčivé důvody, proč tyto skutečnosti ve stěžovatelově případě neshledal.
11. Ústavní soud nesouhlasí s námitkou stěžovatele, že mu soudy přičítaly k tíži využití jeho procesních práv. Při hodnocení kritéria postupu účastníků není zpravidla možné k tíži účastníka přičíst, že využil možnosti podat v řízení procesní návrhy, které mu dává zákon k dispozici, či že využil možnosti podat opravné prostředky, ledaže by konkrétní okolnosti svědčily o tom, že využití procesních návrhů nebylo vedeno snahou účastníka dosáhnout pro sebe úspěchu v řízení, nýbrž snahou řízení obstruovat. Obecné soudy při hodnocení kritéria postupu účastníků stěžovateli k tíži nekladly jeho procesní aktivitu v řízení v podobě podávání návrhů. Na druhou stranu, i když není účastníkovi při posuzování kritéria jeho postupu v řízení kladeno k tíži podávání nejrůznějších návrhů, není možno pominout, že rozhodnutí o nich si vyžádá určitý čas. Jak zjistil obvodní soud, v řízení před krajským soudem stěžovatel opakovaně žádal o ustanovení zástupce a jeho změnu, podával námitku podjatosti, podal rozsáhlou a nepřehlednou žalobu. Obvodní soud shledal, že ve svém komplexu procesní návrhy stěžovatele způsobily vyšší složitost řízení. Ústavní soud neshledal důvod pro zpochybnění závěru, že počet a charakter procesních návrhů uplatněných v řízení může způsobit vyšší složitost řízení, případně že přiměřenost délky řízení je nutno hodnotit s vědomím, že rozhodnutí o každém z procesních návrhů si vyžádalo určitý čas.
12. Dále se Ústavní soud zabýval stěžovatelovou argumentací, podle níž úprava má v zákoně č. 82/1998 Sb. nežádoucí mezeru, neboť se nevztahuje na odpovědnost akademických samospráv. Obvodní soud a městský soud vycházely z názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2301/2017, že na odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci v rámci samosprávné působnosti veřejné vysoké školy (k ní srov. §6 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů) nedopadá zákon č. 82/1998 Sb. Ústavní soud konstatuje, že daný závěr konvenuje hodnocení vyjádřenému v nálezu ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3638/15 (N 36/84 SbNU 413). Byť se uvedený nález týkal odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci v podobě kárného řízení při výkonu profesní samosprávy Českou advokátní komorou, lze závěry v tomto nálezu (zejména jeho bodech 29., 30. a 43.) mutatis mutandis uplatnit i na odpovědnost veřejných vysokých škol za škodu způsobenou při výkonu veřejné správy svěřené jim v rámci akademické samosprávy, na níž tak zákon č. 82/1998 Sb. nedopadá. To však nic nemění na tom, že dopustí-li se veřejná vysoká škola při vrchnostenském výkonu veřejné správy v její samosprávné působnosti nesprávného úředního postupu nebo vydá-li nezákonné rozhodnutí, je v čl. 36 odst. 3 Listiny zaručeno právo na náhradu jí způsobené škody. V čl. 36 odst. 3 Listiny není výslovně určen povinný subjekt. Podstata a smysl úpravy v čl. 36 odst. 3 Listiny ovšem nebrání zákonodárci, aby při vrchnostenském výkonu veřejné moci vykonávaném v rámci samosprávy určil, že za škodu způsobenou jejím výkonem odpovídá ten veřejnoprávní subjekt, jemuž byla zákonem samospráva svěřena. Zákonodárce tudíž může stanovit, že za škodu způsobenou veřejnou vysokou školou při vrchnostenském výkonu veřejné správy akademickou samosprávou odpovídá sama vysoká škola. V bodě 32. zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2301/2017, z něhož obvodní soud i městský soud vycházely, se uvádí, že v takovém případě se odpovědnost vysoké školy neřídí zákonem č. 82/1998 Sb., nýbrž obecnými předpisy o odpovědnosti za škodu. Při výkonu samosprávné působnosti vysoké školy zákon stanoví oprávnění a povinnosti vysoké škole (jejím orgánům). Obecné předpisy o odpovědnosti za škodu (újmu) počítají s tím, že odpovědnost nese ten, kdo ji způsobil porušením jemu zákonem uložené povinnosti. Stěžovatel se svým požadavkem na zadostiučinění za délku řízení před orgány vysoké školy byl před obecnými neúspěšný, protože žalobu směřoval proti nesprávnému subjektu. Okolnost, že na věc nedopadal zákon č. 82/1998 Sb., nepřekáží tomu, že podle obecných předpisů upravujících odpovědnost za škodu bylo možno identifikovat odpovědný subjekt. Ústavní soud proto nesouhlasí s námitkou stěžovatele, že by pro něj odepření spravedlnosti značila neaplikovatelnost zákona č. 82/1998 Sb.
13. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu