ECLI:CZ:US:2021:4.US.42.21.1
sp. zn. IV. ÚS 42/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky Dany Uhrové, zastoupené Mgr. Janem Maškem, advokátem se sídlem Pekařská 658, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2020, č. j. 32 Nd 561/2020-2317, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 20. 5. 2020, č. j. 30 Cm 309/2018-2103, bylo rozhodnuto o vyloučení stěžovatelky z výkonu funkce člena statutárního orgánu společnosti KOVO SKŘIPEC s. r. o. Proti usnesení soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání. Odvolací řízení je vedeno u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 Cmo 165/2019. Stěžovatelka proti všem soudcům senátu Vrchního soudu v Olomouci určeným podle rozvrhu práce vznesla námitku podjatosti.
3. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2020, č. j. 32 Nd 561/2020-2317, bylo rozhodnuto, že soudci Vrchního soudu v Olomouci Mgr. Jakub Černošek, JUDr. Alena Ježíková a JUDr. Ing. Michal Hocko, Ph.D., nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve stručně popisuje okolnosti případu. Má za to, že v daném případě nastaly závažné důvody, které brání členům senátu Vrchního soudu v Olomouci projednat věc nestranně a nezávisle. Uvedla, že k vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí může dojít tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové intenzity, že nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. O takové případy půjde vždy, kdy soudce nebo soudci mají k účastníkům zjevně nepřátelský vztah. Stěžovatelka popisuje okolnosti, na základě kterých lze objektivně dovodit nepřátelský vztah členů odvolacího senátu ke stěžovatelce, resp. k jejímu právnímu zástupci.
5. Dříve, než Ústavní soud mohl přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení dané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto zkoumání Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákona jinak.
7. Ústavní soud připomíná, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak oprávněn k přezkumu toliko pravomocných rozhodnutí a zásahů orgánu veřejné moci, a to ve chvíli, kdy ochranu ústavně garantovaných základních práv nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Ústavní stížností by tak měla být napadána v zásadě konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí a procesní, byť proti nim není formálně přípustný opravný prostředek; jinak Ústavní soud ústavní stížnost zásadně odmítne jako nepřípustnou.
8. Takto Ústavní soud ve své konstantní judikatuře přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu soudního řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2188/19 ze dne 30. 7. 2019, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1613/19 ze dne 28. 6. 2019, usnesení sp. zn. I. ÚS 4079/17 ze dne 20. 2. 2018, usnesení sp. zn. II. ÚS 3005/17 ze dne 13. 10. 2017, usnesení sp. zn. I. ÚS 359/16 ze dne 18. 1. 2017, usnesení sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, či usnesení sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Námitka podjatosti tak může být argumentem stěžovatele i v dalších fázích soudního řízení, respektive v řízeních o opravných prostředcích. Ústavní soud pak může přistoupit k přezkumu ústavnosti postupu obecných soudů až v okamžiku, kdy bude jimi vedené řízení ukončeno. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými lze tvrzené pochybení napravit.
9. Tento závěr lze plně vztáhnout i na posuzovanou věc, v níž stěžovatelka ústavní stížností napadla usnesení Nejvyššího soudu o nevyloučení soudců Vrchního soudu v Olomouci. Rozhodnutí Nejvyššího soudu však nelze považovat za konečné rozhodnutí ve věci, neboť řízení ve věci vyloučení stěžovatelky z výkonu funkce člena statutárního orgánu společnosti KOVO SKŘIPEC s. r. o. stále pokračuje. Stěžovatelka má k dispozici další procesní prostředky k ochraně svých práv.
10. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána předčasně, a proto jde o návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2021
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu