ECLI:CZ:US:2021:4.US.427.21.1
sp. zn. IV. ÚS 427/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. Klárou Dvořákovou, advokátkou, sídlem Za Poříčskou bránou 365/21, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. prosince 2020 č. j. 8 Co 1202/2020-387 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. srpna 2020 č. j. 25 C 260/2018-326, ve znění opravného usnesení ze dne 2. září 2020 č. j. 25 C 260/2018-362, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Nemocnice České Budějovice, a. s., sídlem B. Němcové 585/54, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") v řízení o náhradu újmy na zdraví napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel jako žalobce po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 15 412 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 45 847 Kč (výrok II.) a zaplatit náklady státu ve výši 12 744 Kč (výrok III.). Výši nákladů státu ukládaných stěžovateli k náhradě opravil v záhlaví uvedeným opravným usnesením na částku 10 744 Kč, neboť i z odůvodnění rozsudku se podává, že stěžovatel již složil zálohu ve výši 2 000 Kč.
3. Okresní soud na základě provedeného dokazování vzal za prokázané, že nitrosvalová injekce léku Novalgin byla stěžovateli dne 22. 6. 2015 vpíchnuta do místa doporučovaného pro aplikaci tohoto typu injekcí, tj. do tzv. horního zevního kvadrantu hýždě, proto se ztotožnil se závěrem znalce o tom, že v takovém případě by ani příznaky stěžovatelem uváděné jako bezprostřední reakce (zejména ochrnutí dolní končetiny a vysoká bolestivost spojená se znecitlivěním levé dolní končetiny) v příčinné souvislosti s aplikací injekce nemohly nastat. Okresní soud navíc poukázal na to, že první zmínka o údajném "ochrnutí" levé nohy stěžovatele se nachází až v první ambulantní zprávě ze dne 15. 9. 2015 z návštěvy stěžovatele v CPM v Praze, ovšem jen v podobě jeho subjektivního sdělení, aniž by však tato informace měla svůj odraz v objektivním nálezu uvedené zprávy. Okresní soud na základě provedeného dokazování uzavřel, že neshledal žádné pochybení zdravotníků vedlejší účastnice, žádné porušení jejich povinností. Zvolený postup léčby, průběh vyšetření a postup lékařů a zdravotníků vedlejší účastnice včetně aplikace protibolestivých léků byl podle znalce v daném případě standardní, odpovídající běžnému způsobu léčby při ošetřování pacientů s obdobnými obtížemi. Zdravotnické zařízení vedlejší účastnice zvolilo postup adekvátní objektivně zjištěným zdravotním obtížím stěžovatele, šetrný ke stěžovateli jako pacientovi, přičemž způsob jeho provedení byl bez vad. V postupu vedlejší účastnice nebylo zjištěno žádné pochybení, které by mělo negativní dopad na zdraví stěžovatele, a které by bylo v přímé (příčinné) souvislosti se stěžovatelem uváděnými zdravotními obtížemi. U stěžovatele nebyla zjištěná žádná újma na jeho zdraví, která by měla původ v postupu vedlejší účastnice, podle okresního soudu tak nebyly splněny podmínky §2910 a §2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným rozsudkem krajského soudu (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu potvrzen (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici na nákladech odvolacího řízení částku 8 228 Kč (výrok II.). Krajský soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí konstatoval, že okresní soud vydal své rozhodnutí na základě řádně provedeného a dostatečného dokazování, které řádně zhodnotil v souladu s §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Okresní soud nechal vypracovat znalecký posudek v souladu s §127 odst. 1 o. s. ř. za účelem zjištění, zda postup vedlejší účastnice při léčbě stěžovatele byl tzv. lege artis, či zda se zaměstnanci vedlejší účastnice dopustili namítaného pochybení (při aplikaci přípravku Novalgin) jako tvrzené příčině zdravotních problémů stěžovatele. K argumentům stěžovatele krajský soud uvedl, že okresní soud neměl pro své závěry k dispozici pouze (stěžovatelem zpochybňované) svědecké výpovědi ošetřujících lékařů a zdravotní sestry, s jejichž namítanou (ne)objektivitou se řádně vypořádal, ale zejména měl k dispozici dobové ambulantní zprávy, jimi vyhotovené v době, kdy se nedalo jakýkoli soudní spor očekávat. Stěžovatel, jemuž byly vždy stejnopisy po ošetření předány, jejich obsah nezpochybňoval. Krajský soud proto přisvědčil závěru okresního soudu, že v řízení nebyly prokázány "bezprostřední" stěžovatelem tvrzené následky aplikace nitrosvalové injekce v podobě ochrnutí levé dolní končetiny spojené s jejím znecitlivěním a vysokou bolestivostí, jako jediný možný (ze stěžovatelem uváděných) přechodný následek (podle závěru znalce) teoreticky uvažovaného pochybení vedlejší účastnice při aplikaci Novalginu nesprávným výběrem místa vpichu či jeho nesprávnou technikou. Stěžovatel v řízení neprokázal, že by o takovém okamžitém bolestivém následku informoval lékařku V. či sestru S. Závěry znaleckého posudku jsou i podle krajského soudu jednoznačné, písemné závěry (stěžovatelem zdůrazňované) o tom, že bezprostřední ochrnutí levé dolní končetiny a její znecitlivění mohou být důsledkem poranění či zasažení sedacího nervu injekční stříkačkou, byly znalcem vztaženy, jak bylo vysvětleno při jeho osobním výslechu, k neprokázanému místu vpichu označenému stěžovatelem (který však existenci takového následku ani neprokázal). Respektoval-li znalec skutková zjištění o místě vpichu učiněná soudem na základě provedeného dokazování (sám znalec s odstupem doby nebyl schopen takové místo bez dalšího určit), při svém výslechu uzavřel, že vedlejší účastnice se pochybení nedopustila, aplikovala-li injekci do k tomu příslušného zevního horního kvadrantu hýždě stěžovatele.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy rozhodly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Podle stěžovatele hodnocení důkazů provedené okresním soudem a převzaté krajským soudem trpí závažnými vadami a je poznamenáno prvkem libovůle v důsledku absence přijatelného racionálního základu. Skutková zjištění ke klíčovým rozhodným skutečnostem nemají oporu v provedeném dokazování, nýbrž tato skutková zjištění jsou s provedeným dokazováním v extrémním rozporu zakládajícím porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. Zásadní pochybení při hodnocení důkazů obecnými soudy obou stupňů, které má rozměr extrémního nesouladu skutkových zjištění s výsledky provedeného dokazování, spatřuje stěžovatel v tom, že okresní soud při svém rozhodování nevycházel ze závěrů znaleckého posudku, který byl založen mimo jiné na vyšetření stěžovatele, provedeném znalcem, který vyslovil závěr, že je dána souvislost mezi bezprostředně vzniklými obtížemi stěžovatele a podrážděním sedacího nervu v důsledku pochybení při aplikaci injekce.
7. Stěžovatel poukazuje na to, že okresní soud napadeným rozsudkem rozhodl v rozporu s výše uvedenými závěry znaleckého posudku (viz bod 6). Stěžovatel namítá, že okresní soud svůj skutkový závěr ohledně "místa vpichu", založil na svědeckých výpovědích osob, které aplikaci této injekce buď nebyly přítomny (prim.O.), resp. ji zrakem nevnímaly (V.), anebo jí přítomny byly, ale výslovně uvedly, že si na to nevzpomínají (sestra S.). Stejně tak ambulantní zpráva ze dne 6. 8. 2015 vypracovaná primářem O. není důkazem o tom, do jakého místa byla stěžovateli injekce aplikována. Postavily-li soudy své závěry na skutkovém zjištění, že injekce byla stěžovateli aplikována do místa tvrzeného primářem O. (tj. do místa, které odpovídá postupu "lege artis"), negují tím základní žalobní tvrzení stěžovatele, jimiž popisuje, co po aplikaci injekce pociťoval. Soudy obou stupňů tak vzaly v úvahu výlučně sdělení osob (primář O., zdravotní sestra S., lékařka V.), které nelze ve vztahu k této rozhodné skutečnosti považovat za svědky podle občanského soudního řádu, protože skutečnost nevnímaly anebo je za svědky považovat lze (zdravotní sestra), ale uvedli, že si již skutečnost nepamatují. Soudy také pominuly výpověď samotného stěžovatele.
8. Stěžovatel uzavírá, že soudy negovaly závěr znaleckého posudku vyslovený na základě vyšetření stěžovatele znalcem, ve kterém znalec shledal nesprávnou aplikaci injekce jako příčinu bezprostředně vzniklých obtíží stěžovatele. Soudy tak při hodnocení důkazů popřely závěry písemného znaleckého posudku, aniž by měly k dispozici jakýkoli oponentní či revizní znalecký závěr, tedy učinily tak pouze na základě tvrzení zaměstnanců vedlejší účastnice o tom, do jakého místa "bývá" takováto injekce "obvykle" aplikována.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti vadné hodnocení provedených důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu, Ústavní soud poukazuje na to, že z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. O takový případ v souzené věci nejde.
14. V posuzované věci krajský soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem. Při svém rozhodování oba soudy vzaly v úvahu nejen svědecké výpovědi ošetřujících lékařů a zdravotní sestry, ale i ambulantní zprávy, a to včetně znaleckého posudku vypracovaného znalcem. Krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že v řízení nebyly prokázány "bezprostřední" stěžovatelem tvrzené následky aplikace nitrosvalové injekce v podobě ochrnutí levé dolní končetiny spojené s jejím znecitlivěním a vysokou bolestivostí, jako jediný možný přechodný následek (podle závěru znalce) teoreticky uvažovaného pochybení vedlejší účastnice při aplikaci Novalginu nesprávným výběrem místa vpichu či jeho nesprávnou technikou. Ke stěžovatelem uváděné interpretaci závěrů znaleckého posudku krajský soud výstižně poukázal na to, že písemné závěry znalce o tom, že bezprostřední ochrnutí levé dolní končetiny a její znecitlivění mohou být důsledkem poranění či zasažení sedacího nervu injekční stříkačkou, byly znalcem vztaženy - což bylo vysvětleno při jeho osobním výslechu - k neprokázanému místu vpichu označenému stěžovatelem. Stěžovatel však existenci takového následku neprokázal. Vyšel-li znalec ze skutkových zjištění o místě vpichu učiněných soudem na základě provedeného dokazování (sám znalec s odstupem doby nebyl schopen takové místo bez dalšího určit), při svém výslechu uzavřel, že vedlejší účastnice se pochybení nedopustila, aplikovala-li injekci do k tomu příslušného zevního horního kvadrantu hýždě stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud svůj závěr o tom, že vedlejší účastnice se stěžovatelem namítaného pochybení nedopustila, dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil. Závěrům obecných soudů proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
15. Ústavní soud konstatuje, že soudy při provádění dokazování, hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Napadená rozhodnutí obsahují srozumitelná, logická a celkově ústavně uspokojivá odůvodnění, z nichž je v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř. patrné, jaké skutkové závěry a na základě jakých důkazů oba soudy učinily a jak věc právně posoudily. Skutečnost, že po tomto procesu a po vyhodnocení důkazů dospěly soudy k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, není samo o sobě důvodem vyhovění ústavní stížnosti, neboť právo na soudní ochranu nelze zaměňovat s domnělým nárokem na úspěch ve věci.
16. Ústavní soud v předmětné věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy. V závěrech ve věci jednajících soudů nejsou obsaženy ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
17. Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na to, že stěžovatel ústavní stížností navíc brojí proti rozhodnutím soudů o jeho žalobě o zaplacení částky 15 412 Kč s příslušenstvím, tedy jde i o věc s bagatelní částkou, kdy je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či usnesení ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09).
18. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu