ECLI:CZ:US:2021:4.US.433.21.1
sp. zn. IV. ÚS 433/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele R. J., zastoupeného Mgr. Katarínou Hájkovou, advokátkou, sídlem Hvozdecká 1364/21, Brno, proti I. výroku usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. prosince 2020 sp. zn. 15 EXE 1834/2017 a příkazu k úhradě nákladů exekuce Mgr. Jana Škarpy, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 4, ze dne 20. listopadu 2020 č. j. 206 EX 568/17-261, za účasti Okresního soudu ve Znojmě a Mgr. Jana Škarpy, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Mgr. Jan Škarpa, soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 4 (dále jen "exekutor"), byl Okresním soudem ve Znojmě (dále jen "okresní soud") dne 7. 11. 2017 pod č. j. 15 EXE 1834/2017-20 a dne 31. 1. 2018 pod č. j. 15 EXE 1834/2017-47 pověřen vedením exekuce na majetek stěžovatele pro vymožení pohledávky nezletilého J. D. (dále jen "nezletilý") přiznané rozsudkem okresního soudu ze dne 25. 11. 2015 č. j. Nc 1020/2014-254 ve výši 120 000 Kč, a to z titulu dlužného výživného, a dále pro běžné výživné. Napadeným příkazem exekutora byla stěžovateli uložena povinnost nahradit exekutorovi náklady exekuce ve výši 21 162,90 Kč (I. výrok) a vedlejšímu účastníkovi náklady exekuce ve výši 1 899,70 Kč (II. výrok).
3. Stěžovatel podal proti příkazu k úhradě nákladů exekuce námitky, v nichž zejména uvedl, že dlužné výživné bylo vypočteno nesprávně. Exekutor námitkám stěžovatele nevyhověl a předložil je k rozhodnutí okresnímu soudu, který napadeným usnesením změnil příkaz k úhradě nákladů exekuce ve II. výroku tak, že náklady vedlejšího účastníka činí 4 247,10 Kč, a ve zbývajícím rozsahu příkaz k úhradě nákladů potvrdil. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že výše odměny exekutora se nevypočítává z neuhrazeného zbytku dluhu v okamžiku vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce, nýbrž z vymoženého plnění. S přihlédnutím k rozhodovací praxi Ústavního soudu dále okresní soud zdůraznil, že za vymožené plnění je třeba považovat každou platbu, která byla uskutečněna po doručení výzvy ke splnění povinnosti, byť byla provedena dobrovolně. V této souvislosti okresní soud provedl podrobný výpočet. K nákladům nezletilého spočívajících v právním zastoupení okresní soud uvedl, že nezletilý byl řádně zastoupen přímo právním zástupcem, avšak nesouhlasil se snížením odměny za převzetí zastoupení a sepsání exekučního návrhu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel po velmi stručné rekapitulaci řízení uvádí, že okresní soud i exekutor zasáhli do jeho základních práv zejména tím, že nerespektovali závazné právní názory Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 30. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 998/09 (N 152/53 SbNU 849), konkrétně jde-li o užití vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška o odměně a náhradách soudního exekutora"). Nesprávné užití mělo spočívat v určení základu odměny exekutora v rozporu s §5 odst. 1 a 4 této vyhlášky. Exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce uvedl, že základem pro výpočet odměny je částka 120 000 Kč, která měla odpovídat výši vymáhané povinnosti, tedy měsíčnímu plnění ve výši 3 000 Kč po dobu 40 měsíců. V nyní posuzované věci však podle stěžovatele měla být základem odměny výše vymoženého plnění bez zahrnutí nákladů exekuce a nákladů oprávněného, konkrétně částka 42 300 Kč. V průběhu řízení rovněž došlo k částečnému zastavení exekuce co do částek 3 400 Kč a 8 124 Kč. Stěžovatel dále předkládá svůj výklad §5 odst. 4 vyhlášky o odměně a náhradách soudního exekutora, podle něhož toto ustanovení má pouze představovat maximální výši základu pro výpočet odměny exekutora, a nikoliv že v každém případě, a to i tehdy, trvala-li by exekuce kratší dobu, má základ odměny odpovídat pětinásobku roční výše plnění. Stěžovatel v závěru namítá, že právní zástupce nezletilého nebyl oprávněn k jeho zastupování v řízení o zastavení exekuce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro náklady řízení, které představují součást rozhodovacího procesu. Žádnou z uvedených vad Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
7. Základem stěžovatelovy argumentace je nesouhlas s výpočtem nákladů exekuce exekutora a nezletilého uložených mu k náhradě. Podle §87 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), platí, že mezi náklady exekuce spadá mimo jiné odměna exekutora, resp. podle §87 odst. 2 exekučního řádu platí, že oprávněný má právo na náhradu nákladů účelně vynaložených k vymáhání nároku. Z §5 odst. 1 vyhlášky o odměně a náhradách soudního exekutora vyplývá, že základem pro určení odměny za exekuci ukládající zaplacení peněžité částky je výše exekutorem vymoženého plnění nezahrnujícího náklady exekuce a náklady oprávněného. Z §5 odst. 4 vyhlášky o odměně a náhradách soudního exekutora dále plyne, že je-li vedena exekuce na základě exekučního titulu, ve kterém se oprávněnému přiznává nárok na opětující se plnění, je základem pro určení odměny součet hodnot plnění, která mají být vymožena, přičemž jde-li o plnění na dobu neurčitou, na dobu života nebo na dobu delší než pět let, je základem pro určení odměny pětinásobek hodnoty ročního plnění. Z uvedeného je zřejmé, že uložení povinnosti hradit náklady exekutorovi a ostatním účastníkům a určení jejich výše jsou předmětem podústavního práva, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům a exekutorům. Ústavní soud není zásadně oprávněn do řešení těchto otázek ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
8. Ústavní stížnost v nyní posuzované věci v žádném z bodů nedosahuje ústavní roviny a žádá pouhou revizi výpočtu odměny exekutora a vedlejšího účastníka, a proto představuje zjevně neopodstatněný návrh. Ústavní soud nad tento závěr dodává, že ani exekutor ani okresní soud při výpočtu odměny exekutora nevybočili z právní úpravy a respektovali závěry vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 998/09. Lze souhlasit se stěžovatelem, tvrdí-li, že je-li exekuce zastavena, kdy lze očekávat, že povinný bude nadále plnit svou povinnost dobrovolně, je nutné pro ústavně konformní stanovení základu pro určení odměny exekutora vycházet jen z výše jím vymoženého plnění, jak předpokládá §5 odst. 4 vyhlášky o odměně a náhradách soudního exekutora. Ústavní soud však stěžovateli připomíná, že exekuce v posuzované věci nebyla vedena déle než pět let a okresní soud ani exekutor neužili pravidlo o stanovení základu pro výpočet odměny ve výši pětinásobku ročního plnění. Rovněž z nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2373/14 (N 101/77 SbNU 503) vyplývá, že v obdobných případech nebude základem pro určení odměny exekutora ve smyslu §5 odst. 4 vyhlášky o odměně a náhradách soudního exekutora pětinásobek hodnoty ročního plnění, ale pouze násobek odpovídající počtu měsíců, kdy exekuce skutečně probíhala. Rovněž je třeba zdůraznit, že Ústavní soud v odkazovaných nálezech rozlišuje mezi plněními, která proběhla bez přímé účasti exekutora, a plněními s touto přímou účastí. V posuzované věci je z odůvodnění napadeného příkazu k úhradě nákladů exekuce, což uvádí i okresní soud, zřejmé, že exekutor do základu pro výpočet odměny nezahrnul částky plněné stěžovatelem skutečně dobrovolně, nýbrž pouze plnění provedená poté, co stěžovateli byla zaslána výzva ke splnění povinnosti.
9. Jde-li o nesouhlas stěžovatele s výpočtem nákladů právního zastoupení nezletilého, opřený o tvrzení, že matka nezletilého dítěte nemůže pro kolizi zájmů jménem dítěte zmocnit právního zástupce a že je třeba nezletilému dítěte třeba jmenovat opatrovníka, Ústavní soud poukazuje na odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu, jež stěžovateli objasňuje, že zastoupení nezletilého dítěte nepovinným rodičem při vymáhání výživného je možné. Tento závěr je v rozhodovací praxi ustálen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 2630/99, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 1973 sp. zn. 1 Cz 28/73 a další) a plně odpovídá i současnému konceptu rodičovské odpovědnosti podle §858 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle nichž je řádné zastoupení dítěte nejen právem, ale i povinností rodiče.
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu