ECLI:CZ:US:2021:4.US.474.21.1
sp. zn. IV. ÚS 474/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele T. L., zastoupeného Mgr. Denisou Soukup Hrušákovou, advokátkou, sídlem Na Kovárně 472/8, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. listopadu 2020 č. j. 13 Co 390/2020-127, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a 1) H. P., 2) nezl. M. L. a 3) nezl. A. L., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí (v petitu ústavní stížnosti navrhuje i zrušení blíže nespecifikovaných "všech obsahově navazujících rozhodnutí") s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva vyplývající z čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 3, čl. 32 odst. 1 a odst. 4 a z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 4 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Zároveň stěžovatel žádá přednostní projednání věci mimo pořadí podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Z ústavní stížnosti vyplývá, že matka nezletilých (vedlejší účastnice č. 1) podala dne 11. 2. 2020 u Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále také jen "okresní soud") návrh na úpravu práv a povinností rodičů k nezletilým dětem. Okresní soud usnesením ze dne 25. 6. 2020 č. j. 0 Nc 9056/2020-104 vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I.), rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Benešově jako soudu místně příslušnému (výrok II.) a opatrovníkem nezletilých jmenoval statutární město F. (výrok III.). Okresní soud konstatoval, že nezletilí sice mají trvalé bydliště od 26. 8. 2019 ve F., matka se však s nezletilými z posledního společného bydliště rodičů ve V. (okres B.) odstěhovala bez souhlasu stěžovatele coby otce nezletilých dětí. Okresní soud proto uzavřel, že bydliště nezletilých dětí ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, nadále zůstává ve V.
3. Krajský soud v Ostravě (dále také jen "krajský soud") usnesením ze dne 26. 11. 2020 č. j. 13 Co 390/2020-127 usnesení okresního soudu ve výroku I. a II. změnil tak, že místní nepříslušnost Okresního soudu ve Frýdku-Místku se nevyslovuje. Po rekapitulaci obsahu spisu krajský soud konstatoval, že nebylo prokázáno, že by se matka s nezletilými dětmi odstěhovala do F. skutečně přes nesouhlas stěžovatele. Krajský soud upozornil na to, že po dobu nejméně sedmi měsíců (než mezi rodiči došlo ke konfliktu) stěžovatel situaci akceptoval - umožnil zaplacení bytu z peněz získaných z prodeje jeho nemovitosti, matce finančně pomohl se stěhováním, byt pomohl vybavit zařízením a děti v tomto bytě také navštěvoval, přičemž po celou tuto dobu neučinil nic, čím by uvedený stav zvrátil. Krajský soud tak vzal za prokázané, že ke dni zahájení řízení je bydliště dětí dané dohodou rodičů právě ve F. Zákonný důvod pro vyslovení místní nepříslušnosti Okresního soudu ve Frýdku-Místku a postoupení věci Okresnímu soudu v Benešově tedy neshledal.
II.
4. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud provedené důkazy zcela nesprávně a svévolně vyhodnotil, dospěl na základě nich ke skutkovým zjištěním, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a bez přezkoumatelného zdůvodnění upřednostnil tvrzení matky před jeho tvrzením. S protiprávním přestěhováním nezletilých dětí nikdy nesouhlasil, naopak usiloval o jejich přestěhování zpět. Skutečnost, že se věc snažil řešit smírně mimosoudní cestou prostřednictvím komunikace s matkou, mu nemůže jít k tíži, stejně jako to, že na kontakt s nezletilými nerezignoval a navštěvuje je. V této souvislosti poukazuje také na organizační, časové i finanční potíže, které mu vzdálenost bydlišť při kontaktu s nezletilými způsobuje (buď musí s nezletilými vlakem absolvovat cestu z F. do V. a následně zase zpět nebo si musí ve F. za tímto účelem krátkodobě pronajmout jiné ubytování).
III.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
6. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je oproti tomu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
V.
8. Pro posouzení ústavní stížnosti je podstatné, že stěžovatel se na Ústavní soud ve věci místní (ne)příslušnosti Okresního soudu ve Frýdku-Místku obrátil již podruhé. Předchozí ústavní stížností se stěžovatel domáhal přezkumu usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 31. 8. 2020 č. j. 9 Nc 115/2020-13, který k návrhu stěžovatele na úpravu poměrů k nezletilým vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl, že věc bude postoupena Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, což zdůvodnil tím, že nezletilí se do F. přestěhovali sice bez souhlasu stěžovatele, avšak bydlí na tomto místě již s jeho konkludentním souhlasem, neboť zde bydlí více než jeden rok, stěžovatel je v místě jejich bydliště navštěvuje a jejich odstěhování nikterak neřešil. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 10. 2020 č. j. 101 Co 307/2020-40 usnesení Okresního soudu v Benešově potvrdil. Upozornil, že za bydliště nezletilého sice nemůže být považováno místo, do něhož se jeden z rodičů s nezletilým odstěhoval bez výslovné dohody s druhým rodičem, případně bez alespoň konkludentního souhlasu druhého rodiče, ale akceptuje-li druhý rodič po delší dobu odlišné bydliště nezletilého, neprotestuje proti němu a stýká se s ním, potom nemůže namítat, že s tímto bydlištěm nezletilého nesouhlasil. Uvedl, že stěžovatel sice tvrdil, ale neosvědčil, že by vyjadřoval nesouhlas s přestěhováním dětí do místa současného bydliště ve F. například tím, že by kontaktoval orgán sociálně-právní ochrany dětí nebo opatrovnický soud, přičemž poukázal také na to, že nezletilí žijí v současném bydlišti více než jeden rok a stěžovatel je v tomto bydlišti navštěvuje.
9. Ústavní stížnost směřující proti těmto usnesením byla coby zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením ze dne 2. 2. 2021 sp. zn. IV. ÚS 70/21. Ústavní soud zdůraznil, že pro hodnocení dané věci z ústavněprávního hlediska bylo podstatné, že napadená rozhodnutí obecných soudů se nevyjadřovala k otázkám, které by měly vliv na výchovu a rodičovské působení stěžovatele jako otce (o těchto záležitostech bude v řízení teprve rozhodováno), ale musely se prozatím vypořádat jen s (ne)splněním podmínek řízení, k nimž patří i místní příslušnost soudu. Mimo jiné pak poukázal také na to, že stěžovatel se v souvislosti s novým bydlištěm nezletilých neobrátil na orgány, které by do této změny mohly autoritativně zasáhnout - byť tedy s přestěhováním dětí nesouhlasil, fakticky ho akceptoval. V návaznosti na to pak Ústavní soud uzavřel, že je-li zákonným kritériem pro určení místní příslušnosti v daném typu řízení bydliště dítěte, obecné soudy rozhodly zjevně správně (nové bydliště dětí však nikterak nekonstituovaly, ale pouze z něj vyšly při hodnocení procesních podmínek řízení).
10. Námitky stěžovatele obsažené v nynější ústavní stížnosti jsou totožné s těmi, které uplatnil již v předchozí ústavní stížnosti, která (kromě nezbytných odlišností) obsahuje téměř shodnou argumentaci. Za daných okolností tak Ústavní soud nevidí důvod, proč by se měl od svého původního závěru odchýlit. Krajský soud v Ostravě o místní příslušnosti rozhodl v souladu s rozhodnutími Okresního soudu v Benešově a Krajského soudu v Praze, která byla Ústavním soudem označena za ústavně souladná.
11. Toliko nad rámec již stěžovateli poskytnutého zdůvodnění lze podotknout, že odkazuje-li na podporu své argumentace na protokol o provedení výslechu před dožádaným soudem, při kterém uvedl, že matka byt koupila bez jeho souhlasu za peníze, které on uložil na účet syna, je třeba uvést, že z tohoto protokolu současně vyplývá také to, že sám výslovně uvedl, že stěhování do bytu zaplatil, stejně jako zaplatil i jeho vybavení nábytkem a spotřebiči - takové jednání se přitom nejeví jako souladné s nynějším jednoznačně deklarovaným nesouhlasem stěžovatele s přestěhováním nezletilých do nového bydliště.
12. Názor stěžovatele, že krajský soud bez jakéhokoliv zdůvodnění upřednostnil tvrzení matky před jeho tvrzením, Ústavní soud nesdílí. Krajský soud nevycházel izolovaně pouze z údajů sdělených matkou nezletilých, ale do značné míry právě z tvrzení samotného stěžovatele, který měl příležitost uplatnit svou vlastní argumentaci. Přezkoumatelným způsobem zdůvodněné závěry krajského soudu Ústavní soud nepovažuje za svévolné, nepřiměřené či jinak excesivní, ale za výraz nezávislého soudního rozhodování, které stěžovatelem tvrzeným způsobem z mezí ústavnosti nevybočilo.
13. Důvody, pro které by bylo nezbytné přistoupit ke kasaci napadeného rozhodnutí, zjištěny nebyly. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. O žádosti stěžovatele o projednání ústavní stížnosti mimo pořadí Ústavní soud výslovně nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu